ČJA 3

124 líšeň (722)

1    M         líšeň f. (líseň 409, lúšeň 507) — lišeň

líšňe f. (líšňe n. 238, 247, lísňe f. 421) — lišňe (lisňe 313) — lešňe — lušňe (též 823, łu- 707, 711, 755, lú737, 747) — lučňa (též ločňa 663)

lišňisko (lí- 510) — lušnisko (łu- 678)

S          lefča 755

2                 Byla zjišťována nář. pojmenování líšně, tj. vzpěry podpírající boky vozu o nápravy. Žebřinový vůz míval dvě přední a dvě zadní líšně. Přední líšeň se skládala z dřevěné tyče a oka ‚železného kruhu‘, jímž se navlékala na osu. Zadní líšeň tvořila dřevěná tyč a čep ‚železný konec líšně zastrčený v ose‘.

Vedle slovotvorného rozdílu (líšeň × líšnisko) se v získaném materiálu projevily ve větší míře rozdíly morfologické (líšeň × líšně) a hláskové (líšně × lišně × lušně × lučně).

Pojmenování s dlouhou samohláskou v základu (líšeň, líšně) mají na zkoumaném území jiný rozsah než na mapě PRO A1bd, neboť se jedná o délku sekundární. Z těchto důvodů jsou obě varianty (lí-, li-) mapovány.

Výzkum nepřinesl informace o eventuálních rozdílech v pojmenování přední a zadní líšně, ani o případném terminologickém odlišení dřevěné a kovové součásti líšně (viz oddíl 4).

Ve městech výzkum prováděn nebyl.

3                 Nejzávažnější protiklad je morfologický; je tvořen dvojicí forem líšeň × líšně (na Moravě nejčastěji v podobě lušňa, s neprovedením přehlásky ’a > ě, viz mapa PRO E6a ’u > i).

Původnější podoby líšně, lušně zůstaly uchovány v okrajových oblastech Čech, na většině Moravy a ve Slezsku.

V svč. nář. (kromě jejich východní části), na přilehlém Roudnicku a Mělnicku převládá varianta lišně (vedle výrazně menšinové líšně). Druhý rozsáhlý areál vytvářejí obě uvedené podoby v záp. polovině jzč. nářečí a na již. okraji Čech (li- v záp. části tohoto areálu a odděleně na Doudlebsku). Domažlický úsek se vyděluje hláskovou variantou lešně. Pro větší část Moravy a pro Slezsko je charakteristická podoba luš (v opavské nář. skupině lučňa).

Novější forma líšeň, shodná se spisovným jazykem, zaujímá v podstatě střed zkoumaného území: líšeň (střč. nářečí a vých. polovina nář. jzč. – kromě jč. okraje); lišeň (svč. dialekty, často v dubletě s lišně, Roudnicko, Mělnicko a odděleně záp. Morava).

Jediná slovotvorná varianta lišnisko byla zjištěna v pruhu mezi Novým Městem na Moravě a Moravským Krumlovem; v podobě lušnisko byla zachycena rozptýleně na střední Moravě.


4    lešně  f. jen nář.; Kt lešňa, Kl lešňa — Z lišně. viz tam; -e- < -i- patrně na základě širší výslovnosti -i-.

levče  f. jen nář.; Bš horň., SSJ lievč m. (Kl levča, lievč(a) ‚klanice‘) — Patrně z něm., v návaznosti na slovenské jazykové území.

líšeň, lišeň  f. Jg (někdy jen ‚železná násada u líšně‘), SSJČ, Kl lušeň — Ze stč. l’ušně přehláskou ’u > i a příklonem k novějšímu typu píseň. Viz též lušně.


líšně, lišně  f. jen nář.; stč. lišně, Jg lišně (někdy jen ‚železná část líšně‘) — Z l’ušně přehláskou ’u > i, viz lušně.

lišnisko  jen nář. (Jg lišniště ‚dřevěná část líšně‘) — Od lišeň, lišně (viz tam) specifikační příponou -isko.

lučně  f. jen nář. — Nepravidelná hlásková obměna podoby lušně.

lušně  f. jen nář.; stč. l’ušně, Jg zast. a slc., SSJČ lušňa nář., Kl lušňa, pol. lusznia — Podle Mch asi z něm. (střhn. liuhse, jihoněm.

Leuchse); -ň- vzniklo pod vlivem německých nepřímých
pádů.

lušnisko  jen nář.; SSJČ nář. (Bš ‚dřevěná část líšně‘) — Z lušně specifikační příponou -isko.

5    líšeň f. Ju 3 — lišeň f. Po 1, Ru 1 — líšňe f. Ju 3, 4, Ru 2, 4 — lišňe f. Ju 1, 2, 5 — lížňe f. Ru 3 — lušňa Ju 6, 7, Ru 5

6    MAGP 34 (přední 1.), AJŚ 23 (přední l.), AJPP 129 (přední l.), 130 (zadní 1.)

Pl