ještě obecnějším – sůva. O přenášení pojmenování svědčí název ťuhýk, který v současné spisovné češtině zna-
mená čeleď ptáků řádu pěvců – Laniidae.

Sýček byl v minulosti spojován s představou o ohlašování či dokonce přivolávání smrti. Např. podle Jungmanna je sýček u̯pták… rád po světle a nemocnicech jdoucí, zvláště kde shnilou zimnici neb spálu čije, pročež za zvěstovatele smrti u sprostého lidu držený“. Snad z tabuových důvodů se tyto pověry téměř neodrazily v našich nář. pojmenováních pro sýčka, na rozdíl např. od němčiny (Schwarzseher, Unheilverkünder, srov. též naším výzkumem doložený název tódnfógl). Většina našich nář. názvů je motivována hlasem sýčka, je (podle Mch) odvozena od onomatopoických sloves napodobujících zvuk, který tento pták vydává (kulichat, ťuvíkat apod.; Jg: „kulicháním sejček vítá příchozího na hřbitov“, „ťuvíkají k smrti kalúsi“). Nelze však vyloučit ani tvoření konverzí přímo od citoslovcí, jimiž je v jazyce interpretován hlas sýčka. Vzhledem k tomu, že jde o zvuk poměrně složitý (Mch: „…jeho hlas je prý čtyřdílný: pújď pújď kev kev kuvit kuvit pupu pupu“), který lze interpretovat různě, bylo zaznamenáno mnoho lexémů a jejich hláskových variant, a to zejména u lexému ťuhýk (o onomatopoickém původu svědčí i skutečnost, že samohláska u ve slovech ťuhýk a ťujík téměř nepodlehla pravidelné střm. změně u > o, srov. PRO D2a, b). Slovo kulich, přestože vzniklo podobně, hodnotíme pro hláskovou odlišnost už jako jiný lexém.

3                 Většinové pojmenování sýček, shodné se spisovným jazykem, má kompaktní výskyt téměř v celých Čechách a zhruba v sz. polovině Moravy, expanzivně se však šíří i do oblastí tradičních názvů. Jako spisovné je hodnoceno také další velmi rozšířené, zpravidla dubletní označení kulich, jež má centrum výskytu ve stř. Čechách a objevuje se více či méně rozptýleně i v ostatních nář. regionech. Název kalous je doložen ze dvou dnes oddělených oblastí: zaujímá značnou část svč. nářečí a záp. polovinu Slezska. Snad jde o zbytky jediného velkého areálu, v minulosti narušeného něm. osídlením a dnes pronikáním spis. výrazu sýček.

Jv. polovina Moravy a Slezska je charakterizována lexémem ťuhýk a jeho hláskovými variantami. Podoba ťuhýk byla zaznamenána na většině území vm. nářečí (bez Vsetínska) a na malé oblasti mezi Brnem a Boskovicemi. Na širším Brněnsku a odděleně v sev. části vm. dialektů se užívá varianty ťujík, Novojičínsko a Holešovsko má podobu čujík, z Příborska se dokládá obměna čuvík a z již. Ostravska a z čes.-pol. smíšeného pruhu kuvík. Tyto výrazy mají obdobu v zč. variantě kujíček.

Další lexémy zaujímají jen malé oblasti nebo jsou rozptýlené. Na Příbramsku bylo zapsáno pojmenování puťák, jeho hlásková varianta púťák se vyskytuje na samém okraji tradičního českého osídlení v širším okolí Roudnice. Ze sev. pomezí svč. dialektů, z Ledečska a Prachaticka je doloženo označení sůva (sova), z Novopacka hejkal a z přechodných nářečí čes.-pol. puhač.

Ve městech se už vesměs prosadil výraz sýček, v oblastech jiných tradičních názvů obvykle jako dubletní.

4    čujík  jen nář.; Kt mor. (Jg mor. „vejr“) — Od čujíkat, viz ťuhýk.

čuvík  jen nář.; Jg mor., Bš horň., Příbor — Od čuvíkat, viz ťuhýk.

hejkal  v sled. významu jen nář. (SSJČ jen ‚v lidové představivosti lesní strašidlo‘) — Deverbativum od hejkat.

kalous  v sled. významu jen nář.; Jg kalouš, -ek, Kt též -ek, kalouš, -ek, Bš kałus laš., kalousek záp. Morava (stč. ‚Ohreule‘, SSJČ ‚lesní sova s pernatými chvosty –- v podobě boltců na hlavě, zool. rod Asio‘) — Rozšířením významu. Odvozeno asi od kal podle vyvrhování chuchvalců z chlupů, peří a jiných nestravitelných částek pohlcených zvířat.

kujíček  jen nář.; Kt kujík ‚sýc‘ — Dem. ke kujík, to od kujíkat, viz ťuhýk.

kulich  Jg též kulišek, kulišek malý, Kt též ‚sýc‘, též kuluch, kulíšek, SSJČ, hluž. kulišk (stč. kulih, pův. asi kulih(a) ‚koliha‘) — Deverbativum od onomatopoického slovesa kulichat ‚vydávat křik, zvuky kulichům vlastní‘. (Holub-Kopečný již psl.)

kuvík  Jg slc., SSJČ zast. a nář., SSJ — Od kuvíkat, viz ťuhýk.

lulek  jen nář. (Kt ‚dudek‘) — Nejasné, zřejmě též onomatopoického původu.

pohůnek  v sled. významu jen nář.; Kt pohunek „sýc obecný“. — Od pohonit; motivace nejasná, snad ‚pták, který volá, pohání k smrti‘.

puhač  jen nář. — Patrně onomatopoického původu.

puťák, púťák, putpudák  jen nář.; Kt puťák „sýc obecný“ — Onomatopoického původu (srov. hlas sýčka v odd. 2).

skříček  jen nář. — Nejasné. Patrně odvozeno od slovesa skřečet (o hlasu ptáků).

sojíček  jen nář. — Kontaminací názvů sova či sýček a kujíček.

sůva  v sled. významu jen nář.; pol. sowa pójdźka (i ‚sýc‘) (SSJČ ob. a expr. ‚sova‘) — Nespecifikované pojmenování.

sýček  Jg též sejček, dem. k sýc, sejc, SSJČ — Podle Mch má sýc patrně své -c mylným zpětným pochodem ze sýček. Psl. *syčь souvisí snad se syčet.

tódnfógl  jen nář. — Adaptací přejímky z něm. (patrně z Totenvogel „pták mrtvých“.

ťuhýk  v sled. významu jen nář.; Jg, Bš slov., val. (SSJČ ‚zpěvný pták se zahnutým zobákem, zool. rod Lanius‘) — Mch: ve stč. název pro strakopouda, pak přenesen na ptáka datlovitého; ve starší podobě tak byl označován sýček. Zpětný útvar ze zvukomalebného ťuhýkat (ostatní hláskové varianty ťujík, ťuvík, kuvík, kujík, čujík apod. z příslušných onomatopoických sloves).

ťujík  jen nář.; Kt ‚sýc‘ (též ťuýk, ťuyk ‚hlas ťuhýkův‘), Bš val. — Od ťujíkat, viz ťuhýk.

ťuvík  jen nář. (Jg jen ťuvíkati, tak i SSJČ říd. a poněk. zast.) — Od ťuvíkat, viz ťuhýk.

uvík  jen nář. — Od uvíkat, viz ťuhýk.

5    kulich Ju 3 — kalous Ju 2 — ťujík Ju 6 — ťuvik Ju 2, 4 — ťuwik Ju 2 — kuvík Ru 3 — čuvik Ju 2 — kujíček Ju 5 — sova Ru 2 — súva Ru 4 — súwa Po 1

6    —

Či