Výzkumem bylo získáno mnoho výrazů onomatopoického původu, motivovaných charakteristickým zvukem řehtačky. Tento pronikavý, skřípavý zvuk lze lidským hlasem interpretovat mnoha způsoby. Zhruba je možno rozlišit tři skupiny citoslovečných základů shromážděných slov, jež jsou vcelku vyhraněny i územně: 1. řeht- (a hláskové varianty řeht-, raht-, řeh-, rech-): Čechy, Slezsko a sev. Valašsko; 2. základy se slabičným -r- (hrk-, brk-, vrk-, vrz(g)-, vra-, drnd-/drnk-, drk-, škrk-): Morava, vých. Čechy; 3. základy s hláskovým skupením -ří- (skříp-, kříst-, dřízd-): zejména záp. Čechy. Všechna pojmenování obsahují hlásky r nebo ř, které nejlépe postihují kmitavý charakter zvuku řehtačky.

Pokud jde o jazykový vztah mezi jednotlivými základy, diference mezi nimi považujeme většinou za lexikální (kromě variant základu řeht, kde rozdíly ř- × r-, -a- × -e-, -h- × -ch- chápeme jako hláskové).

Ze slovotvorného hlediska jsou zaznamenaná pojmenování nejčastěji deverbativa od onomatopoických sloves. Několik sufixů (-ka/-čka, -č, -ák, případně -ál) se kombinuje vždy s více lexikálními základy, proto i slovotvorná diferencovanost zapsaných výrazů je značná.

Mnohotvárnost nář. materiálu nedovolila při mapovém ztvárnění postupovat obvyklým způsobem, tj. grafickými prostředky zobrazovat celá slova; protože se tytéž sufixy (případně v kombinaci se slovotvornými formanty fundujících útvarů) spojují s různými onomatopoickými základy, byla zvolena metoda sčítání základů (vyjádřených na mapě izoglosami s nápisy a značkami) s příslušným zakončením (šrafy). Mapujeme tedy na jedné straně základ, na druhé straně „zbytek slova“, tj. buď čistý sufix (-ák, -ál), nebo sufix ve spojení s kmenotvornou příponou kmene minulého (-ač, -ačka) či slovotvorným formantem fundujícího útvaru (-otka, -ávka).

Nesystematicky byly zachyceny také názvy pro větší typ řehtačky, která se buď držela pod paždí, nebo se s ní jezdilo po zemi jako s trakařem. Jsou uvedeny sub 1 N.

V evangelických obcích se „řehtání“ na Zelený čtvrtek a Velký pátek neprovozovalo, proto místní obyvatelstvo neznalo ani pojmenování pro řehtačku. Na většině Slezska uvedený typ nástroje dříve nebyl a rozšířil se až po 2. svět. válce. Proto tam převládají novější názvy přejaté ze spis. jazyka (řehtačka) nebo názvy přejaté z označení dětského chrastítka (řehotka, štěrkotka).

3                 Nejjednodušší situace je ve stř. Čechách (vyjma Ledečsko) a na Táborsku a Jindřichohradecku, kde bylo zapsáno pouze označení řehtačka, shodné se spis. jazykem (z již. a záp. Čech jsou doloženy obměny řahtačka a rahtačka). Směrem k okrajům Čech a na Moravu se obraz komplikuje, nejsložitější je na vých. Moravě.

Z hlediska zeměpisného vymezení lexikálních diferencí se jako základní jeví protiklad Moravy (hrk-) a Čech se Slezskem (řeht-/řaht-/raht-; řeh-/rech-/řeht-). V záp. Čechách se výrazně vydělují oblasti základů kříst- a dřízd-. Další lexémy se zpravidla promíšeně objevují na Chodsku, na sev. Plzeňsku, v sv. Čechách, v čes.-mor. přechodném pásu, na centrální Hané a ve stř. části vm. dialektů.

Pokud jde o územní diferenciaci zakončení, největší oblast zaujímá -ačka (téměř celé Čechy a záp. Morava, Vyškovsko, již. Slezsko), menší rozsah má -ač (Litomyšlsko, stř. pruh Moravy, Uherskohradišťsko), -otka (Slezsko, sev. Valašsko, Holešovsko), -ák (sev. Čechy, již. Vsetínsko), -ávka (Kyjovsko, Uherskobrodsko, Jablunkovsko).

V následujícím popisu zeměpisného rozšíření jednotlivých nář. výrazů se z praktických důvodů omezíme na nejfrekventovanější pojmenování. Základní ekvivalent řehtačka zaujímá téměř celé Čechy (v jzč. obl. je často jako dubletní) a dále byl odděleně zaznamenán v jv. Slezsku. V záp. Čechách je poměrně rozsáhlá oblast názvu křístačka, na sev. Plzeňsku na ni navazuje rajračka, na Chodsku dřízdačka. V svč. nář. oblasti se často objevují výrazy s onomatopoickým základem drk-: v horním Pojizeří a na záp. Novopacku drčák, na Litomyšlsku drkač, rozptýleně drkačka. V pruhu táhnoucím se od Ještědu jv. směrem kolem Hradce Králové a Vysokého Mýta a pokračujícím na Moravě mezi Boskovicemi a Kyjovem, západněji pak u Ledče nad Sázavou, Jihlavy a Jemnice byly více či méně souvisle zaznamenány varianty se základem vrk-: v Čechách a na záp. Moravě převažuje podoba vrkačka, na stř. a vých. Moravě vrkač. Na Moravě nejrozšířenější základ hrk- se na západě realizuje ve variantě hrkačka, jež směrem na sev. a vých. přechází v podobu hrkač a dále k jv. v podobu hrkávka, z Holešovska je doložena hrkotka. Ve Slezsku a na sev. Valašsku základ řeh-/rech- se zde nejběžnějším -otka dává podoby řehotka a rechotka; na Opavsku bylo zapsáno pojmenování štěrkotka, na Jablunkovsku štěrkuvka.

Ve městech se položka zkoumala pouze u staré generace. Kromě výrazu řehtačka, který už pronikl do mluvy téměř všech měst, byly na Moravě a ve Slezsku zachyceny i tradiční názvy běžné ve venkovském okolí.

4                 Naprostá většina pojmenování jsou jména prostředků činnosti; ke kořenům se někdy připojují staré slovesné přípony -t- (*-ъt-) či
-ot (řeh-t-, řah-t-, rah-t-; řeh-ot-, hrk-ot-, štěrk-ot- apod.). Deriváty se zakončením -otka (-oták, -otáč) lze též chápat jako odvozeniny od dě-
jových jmen na -ot, slova se zakončením -ávka jako jména nositelů vlastností odvozená od deverbálních adjektiv. Se starým kořenem *reg-
(> řeh-) jsou u̯elementárně“ (Mch) příbuzné kořeny rech-, rach- a snad i sloven. a luž. kořen rep-. Základ hrk- je podle Mch postverbální, ob-
sahuje onomatopoický kořen hr- a k-ovou příponu. Tak je patrně třeba hodnotit i další základy zakončené na -k- (brk-, vrk-, škrk- apod.). Před
sufixem -ák dochází patrně v důsledku disimilace k alternaci kmenové souhlásky -k- > -č- (hrčák, vrčák, drčák), zřídka i jiných souhlásek (vrž-

džák). (O tom, že nejde o odvozeniny od sloves hrčet, vrčet apod., ale od hrkat, vrkat, svědčí územní návaznost na podoby s jinými sufixy –
hrkáč, -ačka; vrkáč, -ačka apod.).

Některé výrazy se shodují s pojmenováním dětského chrastítka (viz I-27 chrastítko). V excerpovaných slovnících nebylo vždy mož-
né jednoznačně určit, zda daný výraz znamená pouze velikonoční řehtačku či zároveň i dětské chrastítko nebo obecně nástroj vydávající řeh-
tavý zvuk.

brkač  jen nář.; Bš brkačka — Od brkat.

drčák  jen nář. — Od drkat.

drchtačka  jen nář. — Od drchtat.

drkač  jen nář. (SSJČ nář. ‚rolnička, zvonek‘) — Od drkat.

drkačka  jen nář.; SSJČ nář.— Od drkat.

drnčák  v sled. významu jen nář. (Jg drnčály „drndačka“, viz tam) — Od drnkat.

drndačka  jen nář. (Jg „malý nástroj železný, kterýž na zuby položený, když se na pružný jeho jazýček ocelový uhodí, drnká“, SSJČ drnkačka ‚řehtání, klapání o Veliký pátek‘) — Od drndat.

dřízdačka  jen nář. — Od dřízdat.

hotrka  jen nář. — Nejasné, snad též onomatopoického původu.

hrčák  v sled. významu jen nář. — Od hrkat.

hrkač  jen nář.; Kt hrkáč, SSJČ nář., Kt(Bš) hrkláč — Od hrkat.

hrkačka  Jg, SSJČ — Od hrkat.

hrkál  jen nář.; Kt hrkálko (SSJČ hrkálek expr. ‚rolnička‘) — Od hrkat.

hrkávka  jen nář.; Jg též hrkavka, hrkatka, Bš též hrklávka (SSJČ nář. ‚rolnička‘) — Od hrkat, případně od hrkavý.

hrkotka  jen nář.; Bš (Kt ‚dřevěná nebo plechová rolnička s držadlem‘) — Od hrkotat nebo od hrkot.

křapačka  jen nář. — Od křapat.

křístačka  jen nář.; Jg chřestačka, Kt u Kdyně — Od křístat.

praskáč  jen nář. — Od praskat.

rachtačka  jen nář.; Jg rachtáč, rachtáček „čím se rachtá, rachotí“ — Od rachtat (z psl. kořene *roch-).

rajračka  jen nář. — Od rajrat.

rechotka  jen nář.; Bš též rechotník — Od rechotat nebo od rechot.

repač  jen nář.; SSJ rapkáč — Patrně od repat (kořen rep-, řep- v návaznosti na slovenštinu), popř. přenesením z řepač nář. ,stroj na sekání řepy‘.

řahtačka  jen nář.; Kt řachtačka — Od řahtat.

řehotka  jen nář.; Kt u Příbora, Bš řehotka val. — Od řehotat nebo od řehot.

řehtačka  Jg, SSJČ též řehtadlo říd. — Od řehtat.

řechotáč  jen nář. — Od řechotat nebo od řechot.

řepoták  jen nář.; SSJ rapotačka, též rapotáč říd. expr., hluž. rjepotawa, též rjepjetawa zast. — Od řepotat nebo od řepot, viz též repač.

skřípač  jen nář.; Jg, Bš -i- — Od skřípat.

škrkačka  jen nář.; Jg škrkač, též slc. štrkač, štrkadlo, štrkotka — Od škrkat.

škroukačka  jen nář. — Od škroukat.

štěrkotka  jen nář.; Jg též štěrkačka, štěrkač, štěrkadlo, Kt(Bš) sčerchadlo, dluž. ščerkotawa — Od štěrkotat nebo od štěrkot.

štěrkuvka  jen nář.; Jg štěrkavka — Od štěrkat nebo od štěrkavý.

trcaňa  jen nář. — Od trcat (Kt trcati ‚drobným krokem běžeti‘).

trkačka  jen nář. — Od trkat.

vrčák  jen nář.; SSJČ nář. — Od vrčet.

vrčál  jen nář. (Kt ‚kolovrat‘) — Viz vrčák.

vrkač  jen nář.; Kt, SSJČ nář., Bš záp. Mor. — Od vrkat.

vrkačka  jen nář.; Kt, Bš záp. Mor. — Od vrkat.

vrňačka, vrňák  jen nář. — Od vrnět.

vrzák  jen nář. — Od vrzat.

vrzgáč  jen nář. — Od vrzgat (vm. nář. ‚vrzat‘).

5    řechtačka Ju 3, 5, Ru 1 — řechtáč Ru 2 — rachtačka Ju 1, 3, 4 — miráč Ju 6 — meráč Ru 4

6    —

Či