109 pýr (1370)

1    M         pýr

pýř m. (pejř f. 151, 216–218)

pejřka (pířka 08, péřka 116)

pejřava

pejřavka (též 443, péřau̯ka 116, pejřalka 106)

pyřufka (p’yřufka 832, 833)

pýřovice (pyřovňica 834, p’yřovać 818)

pířinka 104 (piřinka 103, 110)

pejrofka

N          pažiť 111,112, trboulí 332, tatary 805, slamnaňa 751

2                 Zjišťovala se nář. pojmenování pýru (Elytrigia Desv.), plevele s dlouhými podzemními výhonky. Většina názvů se odvozuje od slova pýr. Jde především o morfologickou a hláskovou obměnu pýř a další odvozeniny jako pýřka, pýřava, pýřavka, pýřůvka, pýřovice, pýřinka a také pýrovka.

Při výzkumu byla místy zaznamenána i specifická pojmenování pro podzemní oddenky pýru vyvláčené z pole (tatary, slamnaňa). Tyto ojedinělé výrazy se však nemapovaly.

3                 Základní územní protiklad vytváří většinové české pojmenování pýr, shodné se spis. jazykem, a jeho obměna pýř, typická téměř pro celou Moravu a Slezsko. Název pýr se objevuje jako dubletní v tradiční venkovské mluvě na Moravě soustředěněji pouze v nář. kopaničářských; podoba pýř (většinou ženského rodu) byla zachycena na sev. Kolínsku. Charakteristickým označením v sev. polovině Čech je pýřavka, na ni navazuje v oblasti vč. nářečí obměna pýřka.

Tyto hlavní areály jsou ještě doplněny menšími ostrůvky dalších výrazů. Na sev. Mělnicku se vyskytuje pojmenování pýřava, v Podkrkonoší pýřinka, v již. a jv. Čechách (na Prachaticku, Doudlebsku a Pelhřimovsku) se roztroušeně objevuje podoba pýrovka. V přechodných nářečích česko-polských se užívá označení pýřůvka a pýřovice.

Do městské mluvy proniká vlivem spis. jazyka název pýr. Městská mládež v Čechách převážně vyslovuje slovo pýr bez diftongu -ej-; většina žáků při výzkumu uváděla, že zná tuto rostlinu pouze z učebnic.

4                 Doložené nář. názvy pýru jsou vesměs odvozeny od pýr, psl. *pyrъ (původně spojováno s pšenicí).