ČJA 2
104 pelyněk (1379)
1 M peliňek — pelynek — peluňek — pelunek — p’olunek — poliňek — polynek — polýnek (pojínek 701, 734)
peliňka 161, 501 — pelinka — peluňka (též 212) — pelunka — p’oluňka 834–836 — polinka 433, 446, 447 (polénka 517, 519)
peluň f. (peluň m. 122, 139) — poliň f. 333
hořká poliň, h. poliňe 455, 456 (h. polejka 457)
2 Všechny nář. výrazy pro pelyněk (Artemisia L.) jsou tvořeny od téhož lexikálního základu. Bohatá variantnost podob plyne ze střídání samohlásek v kmeni nářečních slov (pe- × po-; -lu- × -ly-), dále ze zařazení jmen k muž. nebo žen. rodu a z rozdílu slovotvorného (neodvozený výraz peluň × odvozený peluňka; polyň × polyňka apod.). Výjimečná jsou souslovná pojmenování typu hořká polyň.
Mapa mj. názorně ukazuje, jak na styku dvou podob dochází ke kontaminacím (např. na hranici forem polynek a peluňka se zformoval tvar peluněk nebo na styku forem pelunek a polynek vznikla podoba pelynek). Šrafování, znamenající výslovnost -nek, -nka, se vztahuje i na značky.
3 Nejvýraznější protiklad mezi nář. výrazy pro pelyněk tvoří rodový rozdíl.
Převážnou část území Čech a malý jz. úsek Moravy charakterizují slova rodu ženského: peluňka, na svč. okraji pelynka, na sv. Čech v neodvozené variantě peluň.
Pro téměř celou Moravu, pro Slezsko (kromě Jablunkovska s výrazem pjoluňka) a pro široký pruh na západě Čech jsou typické výrazy rodu mužského. Tak na samém okraji záp. Čech převládá forma polyněk, v oblasti na severu a východě k ní přiléhající převažuje forma peluněk. Tato forma je rovněž běžná v dubletě na širším Českobudějovicku. Na Moravě je většinovým výrazem polýnek (se zdlouženým y-ovým vokálem a s jeho pravidelnými střídnicemi). Vzhledem k tomu, že sev. okraj Valašska má proti očekávání běžnou podobu s krátkým vokálem – polynek, usuzujeme, že Slezsko mělo patrně od původu právě tuto podobu a že tu nedošlo k pozdějšímu krácení forem polýnek. Vých. část Opavska a Frýdecko se vydělují podobou pelynek, dále k východu na čes.-pol. pomezí převládá forma pelunek, na Těšínsku v dispalatalizované podobě pjolunek.
Vedle výrazů zakončených na -něk, -ňka jsou v nářečích časté též formy s nepalatálním -n- (-nek, -nka). Tyto podoby jsou jako jediné na Moravě a ve Slezsku (např. polýnek, pelunek), v Čechách se vyskytují zejména v jzč. nářečích a na okraji nářečí svč.; tam bývají převážně dubletní. Na mapě jsou zakresleny šrafami.
V mluvě měst převládá výraz pelyněk, shodný se spis. jazykem, u starší generace na vých. Moravě dosud přežívá tradiční výraz polýnek, v Čechách vzácně peluňka, popř. peluněk.
4 Původ
pojmenování pelyňku není jasný. Nelze jednoznačně určit ani psl. podobu.
Podle Mch snad *pel+unъ, *pol+unъ,
kde pel- by
mělo týž kořen, který je v pálit, a -unъ by byla činitelská přípona (jako např. u běh-oun). Spojení s pálit je sémanticky možné,
neboť z pe-
lyňku se tvořily kužílky, jež se rozpálené přikládaly na kůži nemocného. Pojmenování zakončená na
-ek, -ka jsou formální
deminutiva.
hořká polyň(e) jen nář. — Sousloví.
peluň f. stč. pelyň, pelyn obě m., Jg též pelun m., SSJČ zast.
peluněk, -nka Jg dem. k peluň, pelun, SSJČ zast. a říd.
peluňka, -nka Jg, SSJČ obě zast.
pelyněk, -nek stč. též pelynk, pelyník, Jg, SSJČ obě podoby (pelynek zast.).
pelyňka, -ka stč. pelyňka, Jg pelynka, SSJČ pelyňka říd.
pjolunek jen nář.; pol. piołun, dem. piołunek, hluž. połon — Z p’elunek pol. dispalatalizací ’e > ‘o.
pjoluňka jen nář. — Z p’eluňka, viz pjolunek.
polýnek jen nář.; Jg mor.
polyněk, -nek jen nář.; stč., Jg polyněk slc., SSJ polynok, palina říd.
polyň f. jen nář.; stč. i polyn, obě m., Jg f.
polynka jen nář.; stč.
5 pelinek Ju 4, 6 — polýnek Ju 7 — polínek Ru 5 — peluň f. Po 1 — pelinka Ju 4 — pelunka Ru 2, Ju 1, 2, 5 — peluňka Ru 3, 4, Ju 3
6 PLPJ 137, AJPP 295, SSA 5.44, OLA 468
Bh