47 dáseň (1621)

1    M         dáseň f. (-n 102, 248, 307, 401)

dásna f. sg. 113, 115, 116, 129, 307

dásno, pl. dásna (dásňa 635, 73) — ďásno, pl. ďásna (ďásňa 627–629, dźunsno 818, 830) — ďisno, pl. ďisna (džy-, též ďísno 754) — jásno, pl. jásna (jásňa 639, 662) — (j)isno, pl. (j)isna 811, 813

dźunsuo 831–836

S          zjasno 755

N          dáceň 103

2                 Otázka byla původně zaměřena na hláskoslovné diference nář. pojmenování pro vazivo a sliznici pokrývající čelisti a krčky zubů (dásno × jásno × ďásno; změny kmenové samohlásky), shromážděný materiál však ukázal též rozdíly v rodě (femininum × neutrum) a v čísle (plt./pl. × sg.). Protože v mnoha případech chybí v zápisech informace o gramatické charakteristice tvarů, neodlišujeme na mapě pl. od event. plt. Z řady lokalit se dokládají vedle sebe tvary sg. i pl.; tvary pl. jsou zejména na Moravě explorátory hodnoceny jako obvyklejší, tvary sg. pak jako obtížně získaný konstrukt. Plurálové formy ostatně od nejstarších dob čes. jazyka převládají.

3                 Jako nejzávažnější se jeví rozdíl rodový: dáseň (f.) × dásno, dásna (n. sg., pl., popř. plt.).

Větší část Moravy (kromě jejího záp. úseku), Slezsko, svč. okraj a Domažlicko s Klatovskem mají pojmenování rodu středního (dásno, dásna). Tvary sg. jsou přitom hojnější na východě této oblasti. Ostatní území, tj. převládající část Čech a záp. Morava, mají pojmenování ženského rodu dáseň.

Kompaktní celek vytváří oblast výskytu podob s počátečním j- (jásno); zabírá střed, a vých. Moravu. Slezsko, ale též nevelký úsek u slovenských hranic a malá oblast již. od Brna mají formy s počátečním palatálním ď-. Forma s kmenovým -i- (ďisno) je ve skupině opavských nářečí. Na přechodný pás slezsko-pol. nářečí je omezena podoba dźunsuo.

Z Náchodska je doložena forma f. sg. na -a: dásna.

Výraz dáseň, shodný se spis. jazykem, proniká do mluvy mor. venkovského obyvatelstva jen málo. Zato je dost častý u ml. generace ve městech (až na města vm. a slezská).