ČJA 4

58        peří dat./lok. sg. n. (2045, 2046) — mapa s. 113

1    M         peří, péří

peřú, péřú (-u 722, 747, 756, 757, 81–83, perjú 755, peřju 801, p’yřu 831–836, 84, p’eřu 834)

peřó (též 643, -o 659)

peřímu, péřímu jen dat.

peřím, péřím (-im 325, 326, 328, 334, 24) jen lok.

péřúm 738 (-um 701, 747)

2                 Byly mapovány tvary dat. a lok. sg. ьjo-kmenového neutra peří (vzor stavení).

Na velké části území byla v obou pádech zachycena podoba peří; ta je shodná se spis. vyjádřením. V dat.
sg. jde o tvar navazující na pův. koncovku , která na části území podlehla přehlásce ’ú > í, v lok. sg. je zakon-
čení původní.

V archaických vých. nářečích se dochovaly podoby bez přehlásky – koncovka je v dat. sg. původní a od-
tud byla na části území přejata do lok. sg.; také střm. dat./lok. sg. peřó je reflexem pův. nepřehlasované dat. kon-
covky: vznikl diftongizací koncovky > -ou a pozdější monoftongizací -ou > , tzn. peřú > peřou > peřó.

Podoba s koncovkou -úm (-um) odráží rovněž staré dativní zakončení (zkrácené v -u), které bylo pře-
jato do lok. sg. Zde bylo podle lokálu adjektivní flexe připojeno -m, zřejmě aby se zabránilo homonymii těchto
dvou pádů, odtud pak mohlo zvratnou analogií pronikat zpět do dat. sg.

Kromě toho se zejména v čes. nářečích vyvinuly další novotvary eliminující pádovou homonymii, tj. dat.
peřímu a lok. peřím. Vznikly přechodem od substantivní flexe k adjektivnímu měkkému skloňování středního
rodu (vzor jarní).

K hláskovým variantám se zdlouženou kořennou samohláskou pé- viz ČJA 5-186a peří.

3                 Dat./lok. sg. peří je rozšířen na velké části zkoumaného území (po celých Čechách, v již. a vých. částech
střm. nářečí a zhruba v již. polovině vm. nářečí).

Tvary s adjektivním zakončením peřímu, peřím jsou společně doloženy ze širokého Rakovnicka a spora-
dicky z již. a sz. Klatovska. Dat. sg. peřímu, ale lok. sg. peří byl zaznamenán zejména v zč. okrajovém úseku

(záp. od linie Plzeň–Rokycany), dále na Příbramsku, soustředěněji ve stř. části Čech, roztroušeně ve stř. úseku
jč. nářečí a ojediněle na sev. Novoměstsku. Dat. sg.
peří, ale lok. sg. peřím byl zachycen především na vých. a jv.
Rakovnicku, jz. od Kolína, v okolí Hlinska a sporadicky i jinde. Dat.-lok. sg.
peřó zaujímá zhruba centrální úsek
střm. nářečí s přesahem na Boskovicko, sv. Brněnsko a Zábřežsko.

Podoba peřú byla zaznamenána na Valašsku a ve slez. nářečích (zde v realizaci peřu), dále se vyskytuje
v oblasti kopanič. nářečí a na Břeclavsku.

Tvar peřúm je ojediněle doložen ze sev. okraje vm. nářečí.

Situace zachycená ve městech se vesměs shoduje s venkovským okolím. V oblastech dat.-lok. sg. peřó
a peřú proniká vlivem spis. jazyka forma peří (ve Slezsku především do mluvy mladší generace).

4    peří  stč., Db, Tk, MČ, sloven. jen lok. perí

peřím  jen lok.; Tk nář., MČ nář.

peřímu  jen dat.; Tk nář., MČ nář.

peřú  stč., sloven. jen dat. periu, pol. pierzu, hluž. pjerju

5    dat. sg.: peři Ru 4 — péří Ju 3, 7 — péři Po 1, Ju 1–4, 6 — péřú Ju 7 — peřímu Ru 2 — péřímu Ru 3, 5 — péřimu Ju 2

lok. sg.: péří Ju 3, 7 — péři Po 1, Ju 1, 2, 4–6, Ru 4 — péřú Ju 7 — peřim Ru 2 — péřím Ru 3, 5

6    AJK 548

Ir

Dativ sg. feminin

V dat. sg. feminin se ve spisovném jazyce uplatňují koncovky /-e (vzor žena), -i (vzory růže, píseň, kost)
a (neproduktivní typ paní). Substantivum dcera, náležící ke vzoru žena, uchovává v dativu (a lokálu) původ-
ní, starobylý (r-kmenový) tvar dceři. Zvláštní skupinu tvoří domácké slovotvorné obměny vlastních osobních
jmen typu Máňa, pro něž je příznačná variabilnost Máni/Máně.

Stav v nářečích se se situací v spisovné češtině v mnohém shoduje, existují však i výrazné rozdíly. Ty mají
svůj původ v odlišném hláskoslovném vývoji a ve vyrovnávacích tendencích.

V nářečích byly zaznamenány tyto koncovky:

/-e:    pův. a-kmenová koncovka (typ žena); v centrálním úseku střm. nářečí obměna koncovky -i (srov. PRO F1);

-:        obměna koncovky -i (střm. úsek, srov. PRO F1);

-i:         pův. koncovka ja-kmenová (typ růže), ъv-kmenová (typ konev), r-kmenová (typ dcera), i-kmenová (typ kost);

-y:        hlásková obměna koncovky -i (srov. PRO F2b).

 

Výrazným diferenčním jevem v nářečích je především deklinační zařazení feminin od původu náležících
k typu žena, které mají před koncovkou souhlásky s, z, l (např. mísa, koza, jehla). Zatímco dialekty v Čechách
a ve Slezsku uchovávají původní deklinaci (např. jehle), nářečí na Moravě dokládají začlenění k typu růže (jeh-
li
). Záp. hranice mezi oběma typy sklonění vede podél bývalé zemské hranice česko-moravské; v již. úseku se
od ní odklání a probíhá východněji (Jihlava–Slavonice). Vých. hranice se u jednotlivých slov výrazně liší.

Feminina na s, z před koncovkou přecházejí k měkkému typu ve střm. a vm. nář. (mísi, kozi). V slezských
dialektech, kde zůstává uchována korelace měkkosti (s × s’), k uvedenému přechodu zpravidla nedochází (míse,
koze). Feminina na l před koncovkou přecházejí k měkkému typu jen ve střm. nářečích (jehli); v jejich sv. části
a ve vm. a slez. nářečích, kde je zachován protiklad dvojího l (srov. PRO E4ab), k tomuto přechodu rovněž ne-
dochází (jehle).

Koncovková samohláska -i podléhá v centrálním úseku střm. nářečí a v dialektech vm. pravidelným nář.
obměnám, srov. PRO D2a, F1. Na mapě zachycujeme střm. hláskové podoby -e a -
(< i), abychom ukázali, že
tvary ze synchronního hlediska totožné mají odlišný původ a náleží k rozdílným skloňovacím typům (např. jeh-
le
, typ žena × jehle < jehli, typ růže).

Zjištěný stav u obecných jmen zaznamenáváme na substantivech chalupě, jehle, konvi, míse (s přikomen-
tovanou položkou koze), huse, dceři, komoře, kovárně (s přikomentovanými položkami mlékárně a kůlně)
a u vlastních osobních jmen typu Máňa.

2                 Rozdíly zjištěné v dat. sg. subst. chalupa mají povahu tvaroslovnou (chalupě × chalupi), vyvolanou zařa-
zením tohoto výrazu k typům žena (nom. sg. chalupa) a kost (nom. sg. chalup f. je doložen z území mezi Plzní,
Příbramí a Roudnicí nad Labem, též Jg), srov. ČJA 4-11 chalupa nom. sg. f.

3                 Na celém území národního jazyka se užívá formy chalupě, v areálu vymezeném městy Plzeň, Příbram
a Roudnice nad Labem, ojediněle i v Podještědí, k ní přistupuje novotvar chalupi.

V mluvě měst se užívá tvaru chalupě.

4    chalupě  stč., Jg, Tk, MČ, sloven. chalupe, pol. chałupie, hluž. -je

chalupi  Jg

5    chalupje Ju 1–5, Ru 4 — chalup’e Ju 7 — chalupe Po 1

6    SSA 11.44

Kl

5    konvi Ju 1–3, 5, 7 — konwi Po 1 — komvi Ru 5 — konvje Ju 7 — komvje Ru 5

6    SSA 11.44

Kl

61        míse dat. sg. f. (312) — mapa s. 119

koze (860)

1    M         míse — mise

misi (-i: jen F2b; mísi 640, 642, 61, mňisy 701) — mise — mis

2                 Tvar dat. sg. subst. mísa (pův. a-kmen) se v nářečích liší nejen morfologicky (odráží jednak uchování pův.
deklinace – míse, jednak přechod k typu měkkému, ja-kmenovému – mísi), ale též hláskoslovně: hláskovou
změnou koncového -i v tvaru misi vznikly v střm. nář. varianty mise a mis
. Hláskoslovné povahy je také rozdíl
v kvantitě kořenné samohlásky, označovaný jako mor. krátkost: mí- × mi-.

3                 Pův. formu míse uchovávají nářečí v Čechách a ve Slezsku (zde mise), celá Morava (s výjimkou větší
části mor. úseku slez. nářečí) se vyděluje novotvarem misi s obměnami mise/mis
v centrálním úseku střm.
nářečí.

Ve městech byl zjištěn stav shodný s venkovským okolím. Do mluvy mor. měst proniká forma mise, tva-
roslovně shodná se spis. jazykem, hláskoslovně odpovídající okolním nářečím.

4    míse  stč., Jg, Tk, MČ, pol. misie, hluž. -je

5    míse Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — misi Ju 6, 7, Ru 5

6    SSA 11.45

7                 V dativním tvaru subst. koza byly zjištěny tytéž rozdíly jak v zařazení k typům žena a růže (koze × kozi/koze/koz), tak v územní
distribuci koncovek. Na Novoměstsku zasahuje tvar kozi západněji než forma misi.

Atlasy: SSA 11.45

Kl

Na území slez. nářečí byl tvar dat. sg. zjišťován na morfologicky totožném dialektismu kuzňa (srov. ČJA 2-172
kovárna).

3                 Hranice mezi tvary kovárně (v záp. úseku jzč. nářečí v podobě kovarně) a kovárni vede sev. a sv. okrajo-
vými úseky svč. nářečí a pokračuje podél bývalé zemské hranice. Přechod mezi oběma typy je pozvolný, jak na-
značuje stav zaznamenaný v nářečích v blízkosti uvedené linie, kde se namnoze užívá obou variant, kovárně
i kovárni.

Pro mluvu měst v areálu formy kovárni je příznačné pronikání tvaru kovárně, shodného se spis. jazykem.
V sm. pohraničních městech je dokonce tento tvar výhradní. Stejně tak se ho užívá i v zč. pohraničních městech;
hlásková obměna kovarně v nich nebyla zachycena.

4    kovárně  Db, Tk, MČ, hluž. kowarnje

kovárni  stč., sloven. -i, pol. -i

5    kovárně Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — kowárňe Po 1 — kovarňe Ju 2 — kovárňi Ju 4, 6, 7, Ru 5

6    —

7                 Nář. rozdíly u tohoto typu feminin byly zjišťovány také v dat. tvaru sg. mlékárně a kůlně. Pův. zařazení k typu růže (-i) se výrazněji
uchovává u položky kůlně (zde navíc za diferencí kůlně/kolně × kůlni/kolni × šupně/šopni, srov. ČJA 1-212 dřevník). Na rozdíl od stavu zazna-
menaného u položky kovárna byl tvar na -i zapsán i na sv. Královéhradecku. Forma na se (s výjimkou již. Prostějovska a vých. Litovelska)
v nářečích na Moravě a ve Slezsku téměř nevyskytuje. Dativní tvar podst. jména mlékárna naopak ukazuje výrazné uplatnění varianty
mlékárně, shodné se spisovným jazykem, na úkor nář. formy mlékárni (ve slez. nářečích mlič(k)árně/mlič(k)árni).

Situace v mluvě měst se shoduje se stavem zjištěným u subst. kovárna.

Kl

čení o-kmenových subst.) se však v mluveném jazyce objevuje i u neživotných, a to zejména u názvů hub, her,
nápojů, tanců, značek automobilů apod., např.
našel hříbka, dali mu balona, koupil traktora. Dochází tak k po-
rušení principu životnosti. Tvary zakončené na
-a bývají spojeny s menší nebo větší mírou expresivity.

Tento jev má obdobu v nářečích a byly mu věnovány položky (skácel) dub, (našel) hříbek, (měl) vřed.

Životná substantiva na souhlásku se neliší od spisovného jazyka, a proto nebyla mapována.

2                 Akuz. sg. maskulin typu předseda (pův. a-kmen) má na většině zkoumané oblasti náležitý tvar shodný s akuz.
feminin vzoru žena, tedy předsedu (v střm. nářečích v pravidelné obměně předsedo, předsed
, viz PRO D2abc). Na části
zkoumaného teritoria však přechází tvar genitivu do akuzativu nejen u životných maskulin zakončených na sou-
hlásku (srov. od souseda i máme souseda), ale též u subst. typu předseda. Jde zde o zdůraznění principu přiro-
zeného rodu a životnosti (gen.-akuz. pána > gen.-akuz. předsedy). Máme tedy doložen v akuzativu pův. gen. tvar
předsedy (v střm. nářečích v pravidelné obměně y > e,
, srov. PRO D2abc).

Zakončení na -e bylo zachyceno také v přechodném pásu čes.-pol. nářečí. Zde se však v samohlásce e, popř. ym
reflektuje starší nosové ę (po ztrátě nosovosti).

Z jediné lokality vzácně doložený tvar předseda ukazuje na přechod subst. tohoto typu k vzoru pán (vidí-
me předseda
jako vidíme pána).

V podstatě stejné sklonění jako subst. předseda mají také vlastní osobní jména téhož typu (Franta,
Svoboda).

Celoúzemní výslovnost skupiny ds (ts) > c (přeceda) na mapě nesledujeme. Pozoruhodná je středoopav-
ská výslovnost -ts- > -tš- (přetšeda, přečeda), častá na okrajích opavské nář. podskupiny (803, 808, 809, 811, 812,
820, 822, 823).

3                 V akuz. sg. převládá tvar předsedu, v střm. dialektech v hláskové obměně předsedo, předsed. Větší část střm. dia-
lektů se však vyděluje formou předsedy (v střm. obměně předsede, předsed
). Pouze záp. Prostějovsko a Litovelsko tvar
předsedy (předsede, předsed
) nemá (viz ČJA 4-35 předsedy gen. sg. m.) zde došlo také k vyrovnání gen. a akuz., ale ve prospěch akuz. tvaru předsedu (předsedo, předsed).

Odděleně se zakončení na -e (-y) vyskytuje v přechodovém pásu čes.-pol. nářečí, tady je však zakončení jiného
původu, viz 2.

4    předsedu  stč., Db, Tk, MČ, pol. , hluž. -u

5    přecedu Po 1, Ju 2, 5, Ru 3 — starešinu Ju 1, 3 — starostu Ru 2 — hrďini Ju 6

Frantu Po 1, Ju 1–4 — Franti Ju 6, Ru 5

6    ASJ II 22:12

Bh

Akuzativ sg. feminin

Z jazykovězeměpisného hlediska jsou zajímavé jen tvary akuzativu feminin měkkého typu (růže). Ty se
liší jednak pravidelnými hláskoslovnými rozdíly (např. kašu × kašo, kaš
), jednak přehláskou ’u > i, jednak varianta-
mi s rozloženou nosovkou.

69        kaši akuz. sg. f. (395) — mapa s. 127

duši (1767)

1    M         kaši

kašu (kaššu 729, 741–744, 751–754, 756) — kašo — kaš

kaše

kašym 831, 835, 836

2                 Nář. tvary akuz. sg. f. pův. ja-kmenového substantiva kaša vykazují vedle pravidelných hláskoslovných
rozdílů (kašu × kašo × kaš
) také rozdíly, které dnes považujeme za morfologické, přestože od původu jde o di-
ference vyvolané vývojem zakončení na -
C, tedy jevem hláskoslovným. Pojednáváme-li o nich už v tomto dílu,
činíme tak rovněž proto, abychom se vyvarovali mezerovitému pohledu na systém flexe feminin.

Pův. krátká nosovka C se na většině území měnila na samohlásku ústní u, jež na značném teritoriu po měk-
ké souhlásce prošla přehláskou ’u > i (kaši). Jinde zůstala tato samohláska zachována (kašu) nebo se později po
změně u > o (viz PRO D2ab) reflektovala jako o (kašo), popř.
(kaš). V důsledku toho zůstalo v oblasti s ne-
provedenou přehláskou zachován jiný flexivní typ, než je typ růže na území, kde k přehlásce došlo. Na vých.
okrajích Slezska dala pův. krátká nosovka ve shodě s polštinou nosové ę. To buď nosovost ztratilo (kaše), nebo
se nosovka rozložila ve skupení -em, jež pak následně prošlo pravidelnou změnou eN > yN, kašym, viz PRO E7.

3                 Oblast čes. nářečí v užším smyslu je charakterizována formou kaši. Vých. hranice této přehlasované po-
doby sleduje starou zemskou čes.-mor. hranici, pouze na jihu ji poněkud překračuje.

Nepřehlasovaný tvar kašu se vyskytuje jednak v úzkém pruhu přechodných nářečí čm., jednak na
vých. okraji střm. nářečí a dále na celém území vm. a slez. dialektů.

V střm. nářečích se koncová samohláska -u změnila v -o, v centrální skupině těchto nářečí v -.

V přechodných dialektech česko-polských je ve střední části běžná forma kaše, na sev. a již. okraji kašym.

Do mluvy měst běžně proniká tvar kaši, shodný se spis. jazykem, ve městech ležících v oblasti střm. dia-
lektů, tedy na území s tvarem kašo, se často objevuje také tvar kašu.

4    kaši  Db, Tk, MČ

kašu  stč., hluž.

kaše  pol. kaszę

5    kaši Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — kašu Ju 6, Ru 5

6    MAGP 276, AJŚ 1381c

7                 Týž problém sledovala také položka na mou duši. V tomto frazeologizovaném spojení se přehlasované tvary na mou (mu)
duši
vyskytují dál na východ. Byly zachyceny ještě v přechodných nářečích čm. a na záp. okraji střm. dialektů (506–520, 616–620,
630–631).

Bh

Vokativ singuláru

V rámci slovanských jazyků se čeština (spolu s polštinou a lužičtinou) vymyká tím, že ve spisovném jazy-
ce uchovává zvláštní vokativní tvar.

Ve spisovném jazyce se ve vok. sg. maskulin (životných i neživotných) uplatňují tyto koncovky: -e u vzo-
pán, hrad, soudce (též u maskulin životných zakončených v nom. sg. na -(e)c: lovče, otče); -i u vzorů muž
a stroj; -o u vzoru předseda.

Koncovka -e způsobuje palatalizaci velár k, g, h, ch, proto bývá u jmen s tímto kmenovým zakončením
většinou nahrazena koncovkou -u (hochu, dělníku, druhu), neboť jazyk se vyhýbá obměnám základu
slova.

Substantiva ženského rodu mají ve spisovném jazyce tři koncovky: -o u vzoru žena, -e u vzoru růže
a -i u vzorů kost a píseň.

U neuter jsou tvary vok. sg. ve spisovném jazyce shodné s podobami nom. a akuz. sg., tj. město, moře, sta-
vení
a kuře.

 

Situace v nářečích se v některých případech odlišuje od stavu ve spisovném jazyce; je to podmíněno tě-
mito faktory:

a) zachováním staršího stavu, tzn. neprovedením přehlásky ’u > i ve vok. sg. na části území (např. zloděju);

b) analogickým vyrovnáním (např. příklonem vzoru růže ke vzoru žena, např. sviňo);

c) zanikáním formy vok. sg. – využitím tvarů nom. sg. ve funkci vok. sg. (ve Slezsku zejména u vlastních
jmen, např. vok. sg. Bohouš).

 

V rámci zkoumaných nář. položek byly zachyceny tyto koncovky:

-0:        nulové zakončení nom. sg. maskulin ve funkci vok. sg.;

-a:        zakončení nom. sg. feminin ve funkci vok. sg.;

-e:        původní ja-kmenová koncovka;

-i:         jo-kmenové zakončení po přehlásce ’u > i;

-o:        původní a-kmenová koncovka;

-u:        jo-kmenová koncovka před přehláskou ’u > i.

 

Nářeční stav v uvedeném tvaru dokumentujeme na těchto slovech: Bohouši, zloději a svině.

Vokativ sg. maskulin

2                 Na mapě je zachycen výskyt podob vok. sg. u jména Bohouš (domácké podoby jmen Bohuslav, Bohumil),
které zde reprezentuje vlastní jména mužského rodu s měkkým zakončením.

Vedle tvaru shodného se spis. jazykem Bohouši byl zaznamenán tvar Bohoušu, kde nedošlo k přehlásce
koncovky -’u > -i. Na části Slezska vystupuje ve funkci vok. sg. tvar nom. sg. Bohouš. (Nominativní tvar je zde
obvyklý i u jmen žen, např. Anka, Tonka.)

Při výzkumu byly zapsány i hláskové obměny se samohláskou -u- v základu: Bohuši, Bohušu a Bohuš; je-
jich rozšíření nijak neovlivňuje distribuci jednotlivých koncovek, a proto je na mapě nezakreslujeme.

3                 Vokativ Bohouši je doložen z oblasti od linie Svitavy – Boskovice – Moravský Krumlov na západ. Východně odtud se na Moravě a ve Slezsku především v hornoostravickém typu vyskytuje tvar Bohoušu.

Na Opavsku a na území přechodných nářečí čes.-pol. se užívá ve funkci vok. sg. formy nom. sg. Bohouš.

Ve městech je nář. situace obdobná jako ve venkovském okolí; do mluvy zejména u mladší generace na
Moravě proniká tvar Bohouši.

4    Bohouš  sloven.

Bohouši  stč. Bohuši, Db, Tk, MČ

Bohoušu  stč. Bohušu, pol. -u, hluž. -o

5    Bohouši Po 1, Ju 2, Ru 3, 4 — Bohušu Ju 7 — Bohuš Ju 6, Ru 5

6    SSA 11.5

Ir

tvrdých a měkkých typů – vok. sg. typů žena a růža/ruža (sviňa) je shodný, tj. ženo, růžo/ružo (sviňo). Na
Zábřežsku, kde jinak došlo k přehlásce ’a > e a liší se typy růže a žena, běží zřejmě o sekundární tvarové vyrov-
nání slov typu růže podle jmen typu žena (tzn. sviňo podle ženo).

3                 Na záp. části zkoumaného území je doložena forma svině a na vých. části tvar sviňo – sev. úsek hranice
mezi oběma podobami vokativu je v podstatě shodný s čes.-mor. zemskou hranicí a dále zhruba odpovídá linii
spojující Svitavy, Jihlavu a Slavonice.

Zejména při okrajích areálu podoby sviňo se ve městech objevuje vokativ svině, a to především u mladší
generace; jinak situace ve městech odpovídá nář. stavu venkovského okolí.

4    sviňa  sloven.

svině  stč., Db, Tk, MČ

sviňo  pol. świnio, hluž. swinjo

5    sviňe Ju 2–5, Ru 2, 4 — swiňe Po 1 — sviňo Ju 6, 7, Ru 5

6    —

Ir

Lokál singuláru

Lokál sg. maskulin

U tvrdého typu neživotných maskulin (hrad) se ve spisovném jazyce užívá koncovek -u a /-e. Obě
koncovky vystupují často jako rovnocenné a využití jedné z nich může ovlivňovat např. zřetel syntaktický:
Má-li subst. platnost předmětu, užívá se koncovky -u (o stolu, papíru), vystupuje-li v postavení příslovečné-
ho určení, připojuje se koncovka -e (na stole, papíře). Koncovka /-e bývá běžná u substantiv podvzoru les,
uchovávajících v genitivu původní zakončení -a (např. lese, potoce, obědě). Důležitým činitelem ovlivňují-
cím volbu jedné z variant je rovněž tendence po zamezení hláskové alternace; tu nevyžaduje koncovka
-u (např. břehu). Obecně se pak konstatuje, že směrem k východu (i ve spisovném vyjadřování) vzrůstá vy-
užití koncovky /-e.

Maskulina den, kámen, loket mají svůj vlastní soubor koncovek. Jde o substantiva, která náležela k ne-
produktivním typům už v raných vývojových údobích a přecházela k typům jiným, v jazyce živým (srov. ČJA 4-1 ká-
men nom. sg. m.,  ČJA 4-2 den nom. sg. m., ČJA 4-4 loket nom. sg. m.: dni / dnu / adverbializované ve dne,    kameni/kamenu, lokti/loktu).

U měkkého typu neživotných maskulin (stroj) se ve spisovném jazyce užívá koncovky -i.

 

V nářečích zůstávají mnohdy archaické tvary uchovány. Důležitým činitelem, který se na vývoji v kon-
covce tvaru lok. sg. podílí, je vztah dativ-lokál; původní lokálové koncovky už mnohde na počátku historické
doby ustoupily a byly nahrazeny dativními. U distribuce koncovek (-e)/-u nevylučujeme působení disimilač-
ních tendencí.

V dialektech byly zachyceny tvary s těmito koncovkami:

-ě/-e:    pův. koncovka o-kmenová;

-e:        pův. koncovka n-kmenová;

-i:         v nářečích na Moravě pův. koncovka jo-kmenová; v nářečích v Čechách většinou od původu dativní kon-
covka jo-kmenová, vzniklá přehláskou ’u > i, u substantiv náležících k n-kmenům a t-kmenům od původu
dativní koncovka n-kmenová a t-kmenová;

-o:        nář. hlásková obměny koncovky -u (viz PRO D2abc, F3);

-:        nář. hlásková obměna koncovky -u (viz PRO D2abc);

-u:        patrně původní dativní koncovka o-kmenová a jo-kmenová (uplatněná v lokále na základě vztahu dativ-lokál), pův. koncovka u-kmenová;

-y:        nář. hlásková obměna koncovky -i (viz PRO F2b);

:        nář. hlásková obměna koncovky -i (viz PRO C2a).

K realizacím koncovky -u (-u, -o, -) srov. mapu ČJA 4-73 voze lok. sg. m., ČJA 4-80 ohni lok. sg. m.

Stav v nářečích byl zjišťován na tvarech dvoře, stole, stromě, dubě, potoce, kožiše, voze, nose, ovsu, lese,
úle, kameni, dni, ve dne (adverbializované spojení), ohni, lokti.

Nemapovány zůstaly položky dvoře, stole, stromě: U subst. dvůr je na celém území národního jazyka běž-
ná forma dvoře. Rovněž maskulinum stůl se v tvaru lok. sg. územně takřka nediferencuje, na celém území byla
zaznamenána forma stole, pouze v mikroareálu na sz. Boskovicku zachytil výzkum variantu stolu. Ta se navíc
jako dubletní uplatňuje v mluvě moravských měst. Zásadní diference nejsou doloženy ani v tvaru lokálu subst.

strom: celoúzemní povahu má tvar stromě, jen ojediněle v záp. Čechách a na sz. Moravě byla zapsána varianta
stromu. Ostatním položkám jsou věnovány samostatné mapy.

V tvaru lokálu sg. životných maskulin je stav v nářečích obdobný jako ve formě dativu sg. (viz ČJA 4-53 sou-
sedovi dat. sg. m., ČJA 4-54 pekaři dat. sg. m.), proto se výzkum omezil pouze na zachycení variability tvarů v adverbializovaném užití
substantiva kůň: jel na koni.

jich sev., sv. a jv. okrajích) a na přilehlém okraji střm. nářečí. Nejvýraznější areál tvoří tato varianta ve vm. dialektech: její rozsah se zde sho-
duje s areálem tvaru potoce.

Atlasy: SSA 11.42, 11.43

Kl

73        voze lok. sg. m. (687) — mapa s. 133

ovsu (1038)

1    M         voze (též 44)

vozi

vozu — vozo — voz

2                 Závažné jsou morfologické diference voze × vozi × vozu (ostatní rozdíly jsou povahy ryze hláskoslovné,
srov. PRO D2abc, F2c). Koncovka -e dokládá morfologické zařazení k tvrdému typu, zatímco koncovka -i jed-
noznačné přičlenění k typu měkkému (původní lokálové jo-kmenové zakončení). V mor. nář. tvaru na -u (jde
o koncovku od původu dativní, jež se uplatňuje na pozadí vztahu dativ-lokál) zůstávají oba typy deklinace, měkký a tvrdý, nerozlišeny (srov. stroju/hradu).

3                 V českých nářečích v užším smyslu nedochází k tvaroslovným rozdílům, užívá se zde jen formy voze. Ta je
dále příznačná pro přilehlý severní úsek čm. nář., pro dialekty na Zábřežsku a Litovelsku a pro slezská nář. Jako
novější proniká tento tvar do mluvy mladé generace ve střm. nář. Tvar vozi byl zachycen na západní Moravě
a odděleně ve vm. nářečích (v severním úseku v obměně vozy) a v nář. na Holešovsku. Ostatní střm. nář. se vy-
dělují variantami voz
(centrální úsek) a vozo (stř. pruh střm. nář. a přilehlé úseky). Na Příborsku tvoří mikro-
areál forma vozu.

Do mluvy měst na Moravě proniká tvar voze, shodný se spisovným jazykem. Ten se uplatňuje jako domi-
nantní též v pohraničních městech.

4    voze  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. wozie

vozu  stč., Db, MČ, hluž. wozu

5    voze Ju 1–4, 7, Ru 2–4 — woze Po 1 — vozi Ju 5, Ru 5

6    ASJ II 38:31

7                 Využití koncovek v lok. sg. maskulina oves a jejich distribuce se shodují se stavem zjištěným u subst. vůz. Zakončení -i však zasahuje
dále na západ a kryje se se západní hranicí čm. nářečí. Stejně tak je na západ posunuta západní hranice výskytu koncovky -o. Její stř. úsek
zasahuje až k Třebíči.

Atlasy: ASJ II 38:30

Kl

4    lese  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. lesie

lesu  hluž. lěsu

5    lese Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 1–4 — lesu Ju 7 — lesi Ju 4, Ru 5

6    MAGP 363, OLA 377

Kl

5    kameňi Po 1, Ju 1, 5, Ru 2, 4, 5 — kameňe Ju 1–3, Ru 1, 4 — kamenu Po 1, Ju 1, 5 — kameňu Ju 4

6    SSA 11.40, OLA 2578

Kl

5    mísťe Po 1, Ju 1–7, Ru 1–5 — misťe Ju 4 — mísťi Ju 3 — mísťeťi Ju 1

6    —

Ir

5    uchu Po 1, Ju 1–6, Ru 2–5 — uše Ju 7

oku Ju 7, Ru 5 — voku Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–4 — woku Po 1 — voce Ju 3

6    ASJ II 45:37

Ir

85        muzeu lok. sg. n. (2229) — mapa s. 145

gymnáziu (2229)

1    M         muzeu — múzeu

muzeumu

muzeum’e 831, 832

muzeum — múzeum

2                 V lok. sg. neutra lat. původu muzeum byla zaznamenána podoba muzeu, shodná se spis. vyjádřením; vy-
chází z původního tvaroslovného základu muze-, k němuž se připojuje od původu dativní o-kmenová koncovka
-u podle vzoru město. Dále byly zachyceny tyto nář. formy: velmi frekventovaný nesklonný tvar muzeum a říd-
ce doložené formy muzeumu a muzeumě – koncovky -u a jsou připojovány k nezkrácené podobě muzeum
a dosvědčují plné začlenění substantiva do nář. tvaroslovného systému; koncovka je pův. o-kmenové zakon-
čení a koncovka -u je zakončení od původu dativní.

Byly zapsány i hláskoslovné diference: nář. podoby se zdlouženým kořenným -ú-: múzeum, múzeu.
Protože jde o slovo přejaté, střm. změna u > o (viz PRO D2bc) se u něho neuplatňuje v kořeni a ani v koncov-
ce není provedena důsledně.

Na mapě nezachycujeme formy s hiátovým -j-: muzejum, muzeju, muzejumu, které byly zapsány namnoze jako nedubletní (zejména na jz. Plzeňsku a porůznu ve střm. a slez. nářečích). Hiátové -j- vzniklo v proudu řeči mezi dvěma vokály a signalizuje zdomácnění slova.

3                 Téměř na celém území národního jazyka je zkoumané substantivum nesklonné a má podobu muzeum
(múzeum). Roztroušeně byla zachycena forma přejatá ze spis. jazyka muzeu (múzeu) – častěji na Moravě a ve
Slezsku; soustředěněji se tvar muzeu vyskytuje jako výhradní zejména na Jihlavsku a v centrálním úseku střm.
nářečí.

Formy s dlouhým kořenným -ú- jsou doloženy zejména z oblasti svč. nářečí, odkud přesahují zejména do
střč. nář. oblasti, a odděleně ze stř. části vm. nářečí.

Novotvar muzeumu byl zachycen na záp. okraji jzč. nářečí; forma muzeumě je regionalismem z Těšínska.

Ve městech se situace často shoduje s venkovským okolím, pod vlivem spis. jazyka proniká tvar muzeu,
a to zejména u mladé generace.

4    muzeu  Tk, MČ

múzeu  sloven.

muzeum  Db, pol.

5    muzeu Ru 4 — muzeju Ru 3 — múzeumu Ru 4 — muzejumu Ju 6 — muzeum Ju 7, Ru 5 — muzejum Po 1, Ju 1, 2 — muzeji Ju 7

6    —

7                 Zkoumaly se též nář. podoby lok. sg. substantiva gymnázium. Zaznamenány byly tvary gymnáziu, gymnázium, jejichž výskyt odpoví-
dá zeměpisnému rozšíření forem muzeu/múzeu, muzeum/múzeum.

Na záp. Litovelsku a vých. Opavsku byly zachyceny ojedinělé lokálové tvary gymnázije.

Podoba gymnáziji je soustředěněji doložena sev. od Ostravy a již. od Českého Těšína, roztroušeně ze sev. okraje vm. nářečí, z Kroměřížska
a Uherskobrodska, ojediněle z již. Kyjovska, vých. od Moravského Krumlova a sev. od Tábora.

Ir

Instrumentál singuláru

Instrumentál sg. maskulin

Z jazykovězeměpisného hlediska jsou z tvarů instr. sg. m. zajímavá jen maskulina zakončená na samohlás-
ku -a, typ předseda, srov. ČJA 4-35 předsedy gen. sg. m., ČJA 4-68 předsedu akuz. sg. m. V některých dialektech procházela uvedená substantiva (pův. a-kmenová) týmiž vývojovými procesy jako ostatní maskulina, např. došlo u nich k vyrovnání akuz. s genitivem, na části zkoumaného území byl pův. tvar na (-ou) nahrazen formou podle subst. typu pán na -em.

Shodný rozsah má u všech skloňovacích typů feminin důsledně se uplatňující zakončení -um. Vyskytuje
se ve dvou menších areálech: na Opavsku, Hlučínsku a v přechodových nář. česko-polských, odděleně pak na
sev. Valašsku. Forma na -úm je doložena pouze z b. 738.

U všech měkkých typů feminin je téměř shodné geografické rozšíření koncovky -ej; je charakteristické
pro svč. nářečí, u některých typů substantiv zasahuje až na Roudnicko.

 

Zeměpisný rozsah jednotlivých tvarů instr. sg. feminin zobrazují mapy: kočkou; díží s přikomentovanými
položkami husou a paní; krví.

3                 Základní morfologický protiklad představují formy díží × dížou (včetně hláskových variant); k nim se při-
pojují tvary dížej (svč. nářečí) a dížum (Opavsko, Hlučínsko, přechodná nářečí čes.-pol. a odděleně sev.
Valašsko) s variantou dížúm (b. 738).

Forma díží, shodná se spis. jazykem, je rozšířena v jzč., v již. polovině střč. a v přilehlém úseku čm. náře-
čí. Sev. polovinu střč. nářečí s drobnými přesahy do přilehlých oblastí svč. a čm. nářečí charakterizuje hlásková
varianta díži.

Morava a velká část slez. nářečí včetně lokalit zkoumaných na přilehlém území Polska dokládají přísluš-
né hláskové obměny morf. formy dížou: -ou (čm. nářečí, odděleně Kelečsko a dolská nářečí), (většina střm.
nářečí), -
(záp. část centr. úseku střm. nářečí), - (Židlochovicko), (vm., odděleně též čuhácká nářečí),
-u (již. úsek slez. nářečí).

4    díží  Db, Tk, MČ

dížou  sloven. diežou

dížu  hluž. dźežu

dížú  stč. diežú

dížum  pol. dzieżą

5    ďíží Ju 3 — ďíži Ju 3 — ďížej Po 1, Ju 1, 2, 4 — ďížú Ju 7

6    —

7                 U instr. sg. položky husa (pův. ženský i-kmen, který na větší části zkoumaného území přešel k a-kmenům) byl rozsah i-kmenové formy
husí (jako kostí) zachycen už jen ve zbytcích v jzč. nářečí (soustředěněji na Domažlicku a již. Strakonicku). ojediněle též na Znojemsku. Na
pův. i-kmenové substantivum ukazuje i palatalizace sykavek (-s’-, -ś-, -š-) ve formách husu/hus’u/hušu a huśum/hus’um/hušum/gynśum/
gynšum v nářečích slez. (s výjimkou již. úseku) a v přechodných nářečích čes.-pol.; srov. PRO D5bcd. Na zbývajícím území je doložena forma husou
(na sev. Valašsku husúm/husum) v pravidelných hláskových obměnách (srov. PRO D1abc, D3a a Ala, též IV-87 kočkou a IV-88 díží). V dů-
sledku depalatalizace sykavek a neprovedení přehlásky ’ú > í ve východnějších částech zkoumaného území splynula na části teritoria forma
instr. sg. i-kmenů s a-kmeny. Nelze tedy jednoznačně určit, zda forma husou/husú/husó a husúm/husum ve střm. a vm. nářečích navazuje
na starý i-kmen či na a-kmen. K úplnému rozšíření i-kmenového tvaru nom. sg. hus viz ČJA 4-10 husa nom. sg. f..

 

Substantivum ьja-kmenové paní se v instr. sg. nářečně téměř nediferencuje. Jde o slovo přejaté ze spis. jazyka, proto byl téměř ve všech
lokalitách zapsán výraz paní (s pravidelnou hláskovou obměnou pani, srov. PRO A1abc). Pouze na Těšínsku a odděleně v bodě 801 byla
nedubletně zaznamenána forma paňum, z jz. Uherskobrodska je ojediněle nedubletně doložena varianta paňú.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, v oblasti krácení í > i převažuje podoba s krátkou samohláskou; ta je doložena i z někte-
rých vm. měst. Zachycena byla i v zč. a částečně též v sm. pohraničních městech.

Ši

3                 Vedle diferencí v nář. zakončení je na mapě zakresleno rovněž zeměpisné rozložení podob s -v- a se sku-
pením -vj-. Formy s -v- byly jako výhradní zapsány v jzč. a střč. nářečích a na jz. Moravě, dále též v části vých.
úseku svč. nářečí, na sz. a sev. Moravě, porůznu též v již. úseku vm. nářečí. Na ostatním území jsou rozšířeny
tvary s -vj-.

Zeměpisně nejvýraznější morfologickou dichotomii, reprezentovanou zakončeními × -ou, doplňují koncovky -ej (svč. nářečí s výjimkou Hlinecká a přilehlý sev. úsek střč. nářečí) a -um (Opavsko, Hlučínsko, přechodová nářečí čes.-pol. a mikroareál na sev. Valašsku).

Formy se zakončením na (krví, na sz. Plzeňsku kreví) jsou rozšířeny po celých Čechách, nedubletně byly
zapsány v jzč. a střč. nářečích a na jz. Moravě.

Tvary zakončené na -ou charakterizují většinu Moravy (bez jz. úseku) a přilehlé úseky Slezska.

Varianta krví, shodná se spis. jazykem, pronikla do naprosté většiny měst ležících v areálech s jinými mor-
fologickými formami, dosti často na úkor tradičních nář. ekvivalentů. V svč. městech se u starší generace ještě
drží zakončení s krátkým -i, mladá generace už má . Na Moravě si i ml. generace ještě často udržuje formu
krvou.

4    krví  stč. krv’ú, Db, MČ, hluž. kreju

krvjum  pol. krwią

krvou  sloven.

5    krví Ju 3, 6, Ru 2, 3 — krvej Ju 1, 2 — krwej Po 1 — krewej Po 1 — krvjej Ju 2, 4 — krevjej Ju 2 — krvú Ru 5 — krv’ú Ju 7

6    —

Ši

Nominativ plurálu

Nominativ pl. maskulin

Životná maskulina

V nom. pl. se v současném spis. jazyce u životných maskulin uplatňují koncovky , -ové a . U některých
jmen se mohou realizovat i dvě z nich. Potom zpravidla bývá jedna základní a druhá stylově příznaková.

Koncovka -i se vyskytuje u většiny maskulin životných, a to jako podoba jediná, nebo ve dvojici s kon-
covkou -ové (např. páni × pánové) nebo (např. hosté × hosti); u jmen zvířat je koncovkou základní (např. med-
vědi
, pstruzi) a rovněž je tomu tak u odvozených jmen osob domácího i cizího původu, kde je personálnost vy-
jádřena už slovotvorným sufixem (např. dělníci, sedláci, sportovci; fabrikanti). Koncovku -i provází souhlásková
alternace, např. k > c, h > z, ch > š, d > ď apod.

Koncovka -ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka hlavně u substantiv, jejichž personálnost není
vyjádřena jinak. Uchovává se tedy hlavně u neodvozených substantiv a u osobních vlastních jmen, která mají
značkový charakter. Důvodem pro užití koncovky -ové bývá též snaha o odstranění homonymie akuz. a nom.
pl. (např. mazalové místo mazali × mazaly), někdy i důvody stylové, např. Rusi × Rusové, kdy varianty s kon-
covkou -ové bývají hodnoceny jako stylově vyšší.

Koncovka je pozůstatkem staršího sklonění konsonantických kmenů. Užívala se u osobních maskulin
na -an a -tel (od nich pronikla k dalším slovům na -l označujícím osoby), např. Moravané, měšťané, učitelé,
Španělé, andělé.

V nářečích se u maskulin v nom. pl. vyskytují koncovky:

-e:        pův. koncovka starých konsonantických kmenů (typ učitele); pův. koncovka akuz. pl. jo-kmenů přenese-
ná do nom. pl. (typ koně); v Čechách snad kontaminace koncovek -ove a ; ve slez. nářečích též důsledek pra-
videlného krácení samohlásek (viz PRO Ala).

:        pův. konsonantická koncovka přejatá od jmen na -janin (měščené), např. pekařé. (Ve vm. nář. se místy
koncovka uplatňuje jen při označením rodiny jako celku, např. Bartošé, popř. kovářé ‚kovářovi (rodi-
na)‘, srov. ČJA 4-222 Královi nom. pl., na rozdíl od tvaru kováři, jenž označuje nositele profese.)

-i:         pův. o-kmenová a jo-kmenová koncovka nom. pl.

:         pův. koncovka nom. pl. někdejších mužských i-kmenů; nelze ani vyloučit pokračování původního zakon-
čení *-ьja u hromadných jmen stč. typu bratřie (patrně působením morfologické tendence po odlišení
podstatných jmen životných a neživotných). Na Moravě v důsledku krácení í > i je možno předpokládat,
že měla asi pův. větší rozsah.

-ove:    v Čechách pozůstatek staré deklinace u-kmenové; ve slez. nářečích může být i výsledkem krácení formy -ové.

-ové:    nejspíše vlivem koncovky na původní u-kmenovou koncovku -ove (v mluvě mladší generace -ové
vesměs vlivem spis. jazyka).

-ovja:   křížením tvarů synove a braťja (jen v kopanič. nářečích, v návaznosti na slovenštinu).

-y:        pův. akuzativní o-kmenová koncovka, přenesená do nominativu.

Zatímco se v Čechách územní rozšíření tvarů s koncovkou u jednotlivých slov značně odlišuje, na
Moravě u mapovaných položek zaznamenáváme obvykle dvě shodná souvislá území, a to v oblasti sev. a sz. od
Brna se středem na Tišnovsku a v úzkém pásu při východní hranici střm. nář. (zhruba v pruhu mezi městy
Mikulov a Lipník nad Bečvou). V důsledku pravidelného krácení (viz PRO Alb) nelze vlastně pův. územní roz-
sah koncovky zachytit. Současný stav je patrně jen reliktem staršího stavu.

V Dotazníku pro výzkum českých nářečí byly nář. diference v nom. pl. životných maskulin sledovány na
řadě slov označujících osoby a živočichy.

Kartografované položky kluci, sousedi, synové, učitelé, předsedové, hosté, lidé a rovněž ptáčci a koně jsou
vhodnými reprezentanty zobrazení územního rozrůznění sledovaného tvaru uvedených typů podstatných jmen.
Areál koncovky postihuje též mapa ČJA 2-43 brouci na lexémech broucí, braboucí a chrobácí.

4    sousedé  stč. súsědé, Db, Tk, MČ, pol. sąsiedzie, susodźa

sousedí  sloven. súsedia

5    sousedi Po 1, Ju 1, 2, Ru 2, 4 — súseďi Ju 3, 7, Ru 5 — souseďí Ju 3, Ru 3 — sousedé Ju 7

6    ASJ II 56:48, SSA 11.12

Fi

Podoba učiteli pokrývá většinu území Moravy včetně malého vých. cípu Čech; byla zapsána také v oblas-
ti slez. nářečí, zejména na Frýdecku-Místecku.

Formu učitelí máme v Čechách zachycenu spíše sporadicky, a to pouze na doudlebském okraji, na Moravě
pak vytváří obvyklé areály na sev. Brněnsku a při vých. hranici střm. nářečí.

Tvar učitelé, shodný se spis. jazykem, je běžný ve vých. pásu vm. nářečí a proniká také do mluvy měst; ne-
dubletně byl zapisován zejména v pohraničních městech v Čechách.

Ve slez. nářečích je běžná podoba učitele. Tatáž forma se dokládá také ze sev. okraje svč. nářečí, z již. Čech a čas-
těji i z měst v záp. Čechách.

4    učitele  pol. nauczyciele

učitelé  Db, Tk, MČ

učitelí  sloven. učitelia

učitelové  Db, hluž. wučerjo

5    učitelé Ju 7, Ru 3 — učitelové Ju 3, Ru 2 — učitelove Ju 1–3, Ru 2–4 — učiteli Ru 5 — učitela Ru 2

6    ASJ II 66:52, SSA 11.12

Fi

Nelze vyloučit, že slez. tvar hoste, explorátory často označovaný za mladší formu vedle podoby hosti, je
hláskovou obměnou formy hosté, přejaté ze spis. jazyka.

3                 Na většině území národního jazyka, s výjimkou záp. i vých. okraje, je běžný tvar hosti. Forma hostí se vy-
skytuje v záp. Čechách a dále v několika velmi malých areálech v Čechách (sev. od Benešova a v horním
Posázaví) i na Moravě (na Jemnicku, sz. Brněnsku, na jv. a vých. okraji střm. nářečí). Sv. úsek vm. nářečí po-
krývá podoba hosťé, vých. okraj slez. nářečí pak charakterizuje forma hostě; ta se dokládá ještě ze zč. okraje. Na
Opavsku a na Příborsku je běžná podoba hoste.

Ve městech se položka nezkoumala.

4    hosté  Db, Tk, MČ, pol. goscia, hluž. hóscojo

hosti  stč., Tk, MČ

hostí  stč. hoscie, hostie, sloven. hostia

5    hosťi Po 1, Ju 13, 7, Ru 4, 5 hosťí Ju 3, Ru 2, 3

6    SSA 11.12, OLA 2241

Fi

ptáčkove

ptáčkové

ptáčkovja 755

2                 Sledují se nář. diference tvaru nom. pl. slova ptáček (původní o-kmen). Uplatnilo se zde vedle pův. kon-
covky o-kmenové (-i) též zakončení u-kmenové (-ove, -ové), ale i i-kmenové () a také -y, původně akuz.
o-kmenová koncovka. Ta je výrazem staré tendence k pojímání živočišných jmen jako neživotných. Koncovka
-ovja, doložená z kopanič. nář., navazuje na sousední slovenštinu.

Položka ptáčci byla v Čechách zkoumána jen na opěrné síti. Hranice rozšíření podoby ptáčky byla
proto zpřesňována podle materiálu zachyceného v položce 2223 Dotazníku, sledující výskyt neživotných koncovek
u jmen zvířat. Mapa tedy postihuje maximální územní rozšíření tohoto typu, přičemž podobu ptáčci, shodnou
se stavem ve spis. jazyce, eviduje v Čechách pouze v bodech, v kterých byla tato forma zachycena položkou
1431.

Hláskový rozdíl ptáčci × ftáčci na mapě nesledujeme.

3                 Podoba ptáčci je typická především pro Moravu; jako novější varianta proniká i do oblastí, ve kterých pře-
važují jiné tvary, a hlavně do mluvy měst, zvláště pohraničních, kde je často formou jedinou.

Tvar ptáčcí byl v Čechách zapsán jen sporadicky; na Moravě je běžný především sev. od Brna a na úzkém
vých. okraji střm. nářečí zhruba mezi Mikulovem a Lipníkem nad Bečvou.

Forma ptáčky je běžná téměř v celých Čechách a ve Slezsku. Po celých Čechách byla také zapsána podo-
ba ptáčkove; varianta ptáčkové se tu vyskytla jen sporadicky.

4    ptáčci  Db, Tk, MČ

ptáčkové  Tk

ptáčky  sloven. vtáčiky, pol. ptaszky, hluž. ptački

5    ptáčci Ju 6 — ftáčci Ju 7, Ru 5 — ptáčcí Ru 3 — ptáčkové Ju 3 — ptáčkove Ju 3, 5 — ftáčkove Ju 5, Ru 2 — ptáčki Po 1, Ju 1–3 — ftáčki Ju 2, Ru 4

6    AJK 564, SSA 11.12

Fi

           V nářečích se v sledovaném pádě vyskytují koncovky:

-a:        pův. koncovka středních o-kmenů (města);

-e:        výsledek hláskového vývoje koncovky akuz. pl. mužských jo-kmenů (oráčě > oráče); u některých typů
jmen pův. koncovka nom. pl. starých konsonantických kmenů (lokte, kameně), popř. výsledek pravidelné
střm. hláskové změny y > e (
), srov. PRO D2abc;

-i:         pův. koncovka mužských n-kmenů (dni);

:         výsledek hláskového vývoje pův. koncovky mužských i-kmenů (gostie > hostí);

-y:        pův. o-kmenová akuz. koncovka přenesená do nom. (hrady).

Diference zkoumaného tvaru byly sledovány na položkách vozy (s přikomentovanou položkou časy),
vousy, dny, kameny a lokty.

99        vozy nom. pl. m. (688) — mapa s. 165

časy (1470)

1    M         vozy — voz

voze

2                 Na mapě se zaznamenávají nář. podoby nom. pl. substantiva vůz (původní o-kmen). Sledovaný tvar má
jednak koncovku -y (podle vzoru hrad), jednak zakončení -e, svědčící o přechodu tohoto jména na části území
k měkkému typu skloňování (vzor stroj). V střm. nářečích nelze zeměpisnou hranici mezi oběma skloňovacími
typy přesně postihnout. V již. části střm. nářečí může koncovka -e být příznakem měkkého skloňovacího typu –
jako je tomu jinde na Moravě – nebo výsledkem pravidelné hláskové změny y > e (viz PRO D2abc).

Ani v centr. úseku střm. nářečí zapsanou formu s - nemůžeme s jistotou považovat za výsledek uvedené
změny; nelze totiž vyloučit, že se zde někdejší forma voze přiklonila k typu hrad
.

3                 Tvar vozy, shodný se stavem ve spis. jazyce, je běžný v celých Čechách a v oblasti slez. nářečí; v centr. úse-
ku střm. nářečí byla zapisována podoba voz
.

Forma voze se omezuje na území Moravy. I tam – zvláště do mluvy měst – proniká spis. tvar; ten jsme
místy zaznamenali i v lokalitách venkovských, zejména ve vm. nářečích.

4    vozy  Db, Tk, MČ, sloven., pol., hluž.

5    vozi Ju 1–5, Ru 2–4 — wozi Po 1 — voze Ju 6, 7, Ru 5

6    ASJ II 73:65, AJŚ 1367, SSA 11.55

7                 Ve srovnání s položkou vozy vykazuje položka časy rozdíl v tom, že tvar čase pokrývá poněkud menší areál než forma voze. Nebyl za-
psán v oblasti mezi Novým Městem na Moravě a Boskovicemi a též na sv. okraji vm. nářečí (od Kopanic až na vých. Vsetínsko).

Jako nedubletní se forma časy vyskytuje i na Kyjovsku, Holešovsku a jinde ve vm. nářečích.

Fi

3                 Podoba fousy je charakteristická pro celé území Čech a pro slez. nářečí, na Moravě pro téměř celou oblast
čm. nářečí s přesahem až na Boskovicko a dále pro sev. a sv. úseky vm. nářečí, proniká i do mluvy mor. měst.
V centr. úseku střm. nářečí byla zapsána podoba fous
.

Tvar fouse pokrývá oblast na záp. Moravě se středem na Třebíčsku.

Na velké části stř. a jv. Moravy, vymezené na západě linií měst Boskovice a Znojmo a na východě Vsetín
a Uherský Brod, je běžná forma fousa.

Jen ve městech (zejména na sev. Moravě) byla zachycena hlásková varianta vousy, shodná se spis. ja-
zykem.

4    fousy  SSJČ ob., pol. fusy plt.

vousy  Db, Tk, MČ, hluž. -y

5    fúsa Ru 5 — fousi Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — fúsy Ju 7

6    SSA 11.55

Fi

hrady. Forma kameně má koncovku podle měkkého skloňovacího typu stroj, ke kterému se slovo přiřadilo v dů-
sledku neprovedení depalatizace ň > n nebo paradigmatického vyrovnávání.

3                 Podoba kameny je typická pro celé Čechy a přilehlou záp. část Moravy; jako novější varianta proniká i do mor. a slez. měst. Forma kameni, většinou jako dubletní, se vyskytuje v svč. nářečích a též v dol. Poohří.

Na Moravě a ve Slezsku je běžný tvar kameně.

4    kameně  stč. kamenie, pol. kamienie, hluž. kamenje

kameny  Db, Tk, MČ, sloven.

5    kameňe Ju 7, Ru 5 — kamene Ru 1 — kameňi Ju 1 — kameni Ju 1–3, Ru 2–4 — kámeni Po 1

6    AJK 566

Fi

a to především dloužení e před ň (stavéní, stavéňa, stavéňá; srov. ČJA 5-182 bolení) a též krácení koncového í > i, jehož rozsah v podstatě odpovídá stavu, který zachycuje mapa PRO A1abc.

Vedle koncovky (a její krátké varianty -i) se v nářečích v sledovaném tvaru uplatňuje ještě pův. nepře-
hlasovaná ьjo-kmenová koncovka a též koncovka -a, která je patrně výsledkem příklonu pův. koncovky ke
staré koncovce o-kmenové (popř. jo-kmenové) střední. Podoba stavjaňjé, zapsaná v kopanič. nářečích, navazu-
je na sousední sloven. jazykové území.

3                 Podoba shodná se spis. jazykem stavení je běžná v jz. polovině Čech a na Moravu přesahuje v pásu mezi
Novým Městem na Moravě a Brnem, dále se vyskytuje na Kyjovsku, Holešovsku, Valašskomeziříčsku a také
v městské mluvě na Moravě a ve Slezsku. Varianta staveni pokrývá sv. polovinu Čech s přilehlou centr. částí
střm. nářečí, na již. Moravě vytváří areál ohraničený městy Slavonice, Jihlava, Brno, Vyškov a Mikulov.

Na vých. polovině Moravy a ve Slezsku dominuje tvar staveňa, podoba staveňá se dokládá hlavně z již.
a jv. Slovácka. Formy se zdlouženou samohláskou e před ň (stavéňa, stavéňá, stavéní) pocházejí ze stř. úseku vm.
nářečí.

4    staveňa  hluž. -ja

stavení  stč. stavenie, Db, Tk, MČ, sloven. stavanie

5    staveňí Ju 3, 5, Ru 1, 2, 5 — staveňi Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, Ru 3, 4 — stavéňí Ju 7 — stavéňa Ju 7

6    SSA 11.67.3

Fi

Nominativ pl. feminin

V nom. pl. feminin se v současném spis. jazyce uplatňují koncovky -y (vzor žena), -e/ (vzory růže
a píseň), (vzor paní), -i (vzor kost), -a (např. luka).

Poznámka: Koncovka -a bývá vedle koncovky -y u nečetné skupiny jmen, např. luka, kasárna vedle louky,
kasárny aj. Je od původu zakončením nom. o-kmenových neuter a uplatňuje se zvláště u pluralií tantum.

V nářečích se u sledovaných feminin vyskytly tyto koncovky:

-a:        pův. koncovka o-kmenů středního rodu (např. luka);

-e:        pův. koncovka ja-kmenů (např. duše);

-e,-:    z pův. koncovky -y pravidelnou hláskovou změnou y > e (), srov. PRO D2abc (např. kočke, kočk). Na
Moravě jména na -sa, -za a -la (vyjma oblastí, kde se uchovaly podoby na -ła) často přecházejí v některých
svých tvarech k měkkému skloňovacímu typu. (Tvary podle měkkého skloňování, např. saze, meze, kose,
míse, mají tu inovační centrum.) Vzhledem k tomu, že ve střm. nářečích nelze zeměpisně oddělit kon-
covku -e (< y) od koncovky -e původu ja-kmenového, mapujeme výzkumem zachycený stav v úplnosti.
V centr. úseku střm. nářečí se u jmen na -sa, -za, -la tvar na -
prosadil patrně nověji podle podob typu
kráv
;

-i:         pův. i-kmenová koncovka (např. kosti), eventuálně výsledek splynutí y s i, srov. PRO F2a;

-y:        pův. a-kmenová koncovka (např. ženy, kozy).

Nář. diference v zakončení nom. pl. feminin jsou představeny na mapách mísy (s přikomentovanou
položkou kozy), meze, slzy, jehly, včely, vidle, kosti, nitě, zdi, noci, věci, ruce, dveře, louky, kasárny.

107      mísy nom. pl. f. (313) — mapa s. 175

kozy (861)

1    M         mísy — misy — mis

míse — mise (mňise 701)

2                 Diference v zakončení nom. pl. u slova mísa (původní a-kmen) plynou ze zařazení tohoto slova buď
k tvrdému skloňovacímu typu žena (koncovka -y), nebo k měkkému typu růže (koncovka -e).

V střm. nářečích koncovka -e je s největší pravděpodobností od původu ja-kmenová (není tedy výsledkem
změny y > e). V centr. úseku střm. nářečí zachycenou formu s -
lze považovat za analogický novotvar podle
typu kráv
.

Mapa též eviduje varianty s kořenným -i-, jež příslušejí do typu tzv. moravské krátkosti.

3                 Diference typů mísy × míse vytváří výrazný územní protiklad.

V Čechách je běžný tvar mísy, hlásková varianta misy je příznačná pro Podkrkonoší, vých. okraj jzč. nářečí a též pro Slezsko.

Na téměř celé Moravě je běžná podoba mise, v centr. úseku střm. nářečí se setkáváme s variantou mis. Podoba míse byla soustředěněji zaznamenána již. od Českých Budějovic.

Situace ve městech se v podstatě shoduje s venkovským okolím, v mor. městech se navíc dokládá podoba misy.

4    misy  sloven. a pol. misy, hluž. -y

mísy  stč., Jg, Tk, SSJČ

5    mísi Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4 — mise Ju 6, 7, Ru 5

6    ASJ II 73:65, AJK 565, SSA 11.28

7                 Územní rozložení koncovky nom. pl. substantiva koza se v podstatě shoduje se stavem, jak ho zaznamenává položka mísy. Rozdíl je
pouze ve větším rozšíření podoby na
-y (kozy), která zasahuje až na sv. Novoměstsko, též na již. Opavsko, a objevuje se také – většinou jako
nedubletní – v kopanič. úseku vm. nářečí.

Fi

3                 Podoba slzy, shodná se spis. jazykem, je výlučná pro dialekty sev. a vých. Čech. Dubletně se vyskytuje
téměř po celém zbývajícím území Čech; na Moravě se objevuje jen zřídka (proniká však i do mluvy měst). Pro
území přechod. nářečí čes.-pol. je příznačná varianta lzy.

Forma slze pokrývá celou oblast střč. a jzč. nářečí a větší část Moravy, v centr. úseku střm. nářečí byla za-
pisována podoba slz
. Hlásková varianta sluze vytváří tři oddělené areály – v záp. Čechách (především sev. od
Plzně a vých. od Klatov), na jz. Moravě (území mezi Jihlavou, Znojmem, Vyškovem a Novým Městem na
Moravě) a ve Slezsku (na Opavsku a Příborsku s přilehlým nejsevernějším okrajem vm. nářečí). Obměna slou-
ze
je typická pro již. Čechy, suze pro Břeclavsko a Valašsko (tam i v podobě suzy).

Na jv. Moravě vytváří mikroareál tvar slza.

V mluvě měst se prosazuje především forma slzy.

4    lzy  Jg zast., pol. łzy, dluž. łdzy

sluze  SSJČ nář.

sluzy  Jg zast.

slze  Jg, Tk, SSJČ zast. a nář.

slzy  stč., Jg, Tk, MČ, sloven.

5    slzi Po 1 — slze Ju 1–6, Ru 2, 3 — suze Ju 7

6    SSA 11.28

Fi

3                 S výjimkou oblasti střm. nářečí bez Holešovska a Kroměřížska je na celém území národního jazyka – čas-
to jako dubletní – rozšířen tvar včely, shodný se spis. jazykem, pronikající i do městské mluvy v areálu s konco-
vým -e. Podoby s hláskovými variantami kořenné samohlásky byly zapisovány v jzč. nář. podskupině: forma vča-
ly
v její záp. a stř. části, podoba včály zhruba mezi městy Příbramí, Prachaticemi a Táborem, varianta včíly
hlavně na Doudlebsku a Třeboňsku.

Tvar včele je omezený až na malé přesahy na oblast střm. nářečí; v centr. úseku byla zapsaná forma včel.

4    včály  Jg včaly, SSJČ nář.

včely  Jg, Tk, SSJČ, sloven., pol. pszczoły, hluž. pčoły

včíly  stč. včiely, včély

5    fčeli Ju 1–3, 5, Ru 1, 3, 4 — fčeły Ju 7 — pčeli Ju 2 — čeli Po 1

6    MAGP 388, AJŚ 605, PLJP 131, AJPP 226, OLA 327, ALE 342

Fi

4    kostě  hluž. kosće

kosti  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. kości

5    kosťi Ju 1–5, 7, Ru 3–5 — kosťe Po 1, Ru 2

6    ASJ II 81:73, SSA 11.30

Fi

4    ruce  stč. rucě duál, Jg, Tk, SSJČ, pol. ręce, hluž. ruce

ruky  stč., sloven., hluž. ruki

5    ruce Ju 1–3, 5, 6, Ru 2, 3 — ruki Po 1, Ju 2, 4, Ru 5 — ruky Ju 7

6    SSA 11.46

Fi

-ůch:    v nářečích došlo vlivem adjektivní (popř. i zájmenné) deklinace k připojení koncového formantu -ch
k zakončení gen. pl. m., tento jev je podporován nedůležitou opozicí gen. a lok. pl.;

-uov:    u-kmenová koncovka se změnou óv > uov;

-uv:      nář. obměna pův. u-kmenové koncovky -óv (u maskulin typu syn), která podlehla změně óv > uov > ův,
ve slez. nářečích neodpadlo koncové -v a dlouhé se zkrátilo, viz PRO A1a. Tato koncovka se zde vy-
skytuje ve všech rodech (srov. ČJA 4, Genitiv pl. neuter, s. 198, 200; ČJA 4, Genitiv pl. feminin, s. 206, 208);

-y:        nář. fonetická realizace koncovky -i, viz PRO F2bc;

:        nář. fonetická realizace koncovky , viz PRO F2bc;

-ých:    nář. fonetická realizace zakončení -ích, viz PRO F2bc.

 

Další nář. rozdíly plynou z těchto tendencí:

1. Dochází k analogickému vyrovnávání podoby kmene z důvodu odstranění nežádoucích alternací (tvary
gen. pl. m. klucu, hošu podle nom. pl. kluci, hoši).

2. Substantiva host a den se vedle toho, že mají v gen. pl. i-kmenovou koncovku , v čes. nářečích v užším
smyslu a na přilehlé části Moravy zařadila k o-kmenům – k typům pán, hrad (host, den), v nářečích na
Moravě a ve Slezsku k jo-kmenům – k typům muž a stroj (hosť, deň).

 

Nář. stav v gen. pl. maskulin je představen na těchto položkách: sousedů s přikomentovanými položkami
dubů a kluků; hochů, schodů, pekařů s přikomentovanou položkou nožů; vlasů, loket, hostí, koní, dní, (od těch)
časů.

122      sousedů gen. pl. m. (78) — mapa s. 191

dubů (1288)

kluků (1896)

1    M         sousedú — sousedu — sousedou 704, 713

souseduv (sumśaduv 831–834, sumšaduv 835, 836) — sus’eduov 801 — susedóv 755

sousedúch — souseduch

2                 Na mapě vedle rozdílů morfologických v tvaru gen. pl. maskulina soused (typ pán) sledujeme i jevy hlás-
koslovné povahy, mapujeme nář. obměny koncovky a -uv (-u, -ou; -uov, -óv).

3                 Na jz. polovině Čech, v pruhu mezi Novým Městem na Moravě a Kyjovem, na Holešovsku a ve vm. náře-
čích je tvar sousedů, shodný se spis. jazykem; hlásková obměna sousedu je typická pro sv. polovinu Čech a vět-
ší část střm. nářečí. Pravidelná hlásková obměna sousedou je charakteristická pro Kelečsko a dolská nářečí.

Ve stř. pruhu Čech (tj. na území ohraničeném městy Most, Rakovník, Příbram, Klatovy, Prachatice,
Tábor, Benešov a Praha) a na sev. okraji vm. nářečí se většinou jako dubletní vyskytuje tvar sousedůch. V ně-
kolika lokalitách na jih od Prahy byla zapsána obměna souseduch.

Ve slez. nářečích tvoří areál forma souseduv.

Stav ve městech se víceméně neodlišuje od nář. okolí, navíc do městské mluvy proniká podoba sousedů
(ve slez. nářečích v obměně sousedu).

4    sousedóv  stč. súsěd i súsědóv, sloven. susedov, pol. sąsiadów, hluž. susodow, susydow

sousedů  Db, Gb, Tk, MČ

5    sousedú Ju 3 — sósedú Ju 6 — súsedú Ju 7, Ru 5 — sousedu Po 1, Ju 1–4, Ru 4 — sousedúch Ju 5, Ru 2, 3

6    ASJ II 104:96a, SSA 11.57

7                 Tvar gen. pl. maskulin byl zkoumán také na podstatném jméně rodu mužského neživotného dub. Zeměpisné rozložení jeho tvarů
gen. pl. se kryje s výskytem týchž forem maskulina soused, pouze ve Slezsku navíc proniká do městské mluvy tvar dubů, shodný se spis.
jazykem.

Atlasy: ASJ II 96b

Tvar gen. pl. m. byl dále zkoumán na substantivu kluk; to se však nevyskytuje na celém území čes. národního jazyka. Není doloženo
v sev. polovině vm. nářečí a ve většině lokalit ve Slezsku; zde byly tvary gen. pl. maskulin zkoumány na zástupných slovech ogar a synek, srov.
ČJA 1-1 chlapec. Repertoár zakončení gen. pl. a jejich územní rozložení je podobné jako u položky soused. Na Kladsku, v náchodském úseku, pod-
orlickém úseku a na Litomyšlsku se vyskytuje tvar klucu s analogickým vyrovnáním slovního základu podle nom. pl.; ten se dále jako dub-
letní nachází na širokém Roudnicku a Mělnicku. Na sever od Loun byl v mikroareálu zapsán tvar klucach a forma klucuch. Stav ve městech je
shodný s nář. okolím. Pouze v szč. a sm. pohraničí proniká do městské mluvy varianta kluků.

Bt

125      pekařů gen. pl. m. (54) — mapa s. 193

nožů (336)

1    M         pekařú

pekařúch

pekařuv (pekaróv 755)

pekaři (p’ekoři 832–836)

2                 Substantivum pekař (pův. jo-kmen, typ muž) má v gen. pl. m. na téměř celém zkoumaném území koncov-
ky shodné se substantivy tvrdého typu (srov. ČJA 4-122 sousedů gen. pl. m.). Forma pekaří vznikla převzetím pův.
i-kmenového zakončení (typ host). K rozsahu hláskových změn v koncovkách a -ůch viz mapu ČJA 4-122 sou-
sedů gen. pl. m.

3                 Téměř na celém území čes. národního jazyka je forma pekařů. Ve středu Čech (mezi Louny, Strakonicemi
a Benešovem) a dále na sev. okraji vm. nářečí byl většinou jako dubletní zapsán tvar pekařůch. Pro slez. nářečí
je charakteristická podoba pekařuv.

Tvar pekaří tvoří areál na území Slezska.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím.

4    pekaří  pol. piekarzy

pekařů  Db, Tk, MČ

pekařuv  stč. pekař i -óv, sloven. pekárov, hluž. pjekarjow

5    pekařú Ju 3, 5–7 — pekařu Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4, 5 — pekařúch Ru 2 — pekařuch Ju 5 — pekařích Ru 3

6    SSA 11.57

7                 Shodný územní rozsah tvarových variant v gen. pl. má i substantivum nůž. Pouze v lokalitě 202 byl navíc zapsán tvar nožach a zcela
ojediněle na sev. okraji vm. nářečí byla zaznamenána forma nožích.

Atlasy: ASJ II 96b

Bt

Podoby hostůch a hostích jsou charakteristické pro velké území ve středu Čech (vymezené městy
Roudnice nad Labem, Plzeň, Strakonice, Tábor, Benešov a Mladá Boleslav) a sev. okraj vm. nářečí. Ojedinělá forma
hostach se dokládá z Lounska.

Ve městech nebyla tato položka zkoumána.

4    hostí  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. gości, hluž. hosći

hostů  Db, Tk, MČ

hostuv  hluž. hosćow

5    hostú Ju 3 — hostu Po 1, Ju 1, 2, 4, 5, Ru 4 — hosťú Ju 7, Ru 5 — hosťu Ju 6 — hostúch Ru 2, 3

6    SSA 11.57.1, OLA 2242

Bt

3                 Tvary gen. pl. maskulina den v nářečích netvoří ostře vymezené areály a není výjimkou, že se vedle sebe
v jedné lokalitě vyskytuje i několik podob.

Téměř na celém území čes. národního jazyka je běžný tvar gen. pl. dní. V Čechách a na jz. Moravě se ved-
le něho dokládá tvar dnů, na Moravě na velkém území forma dňů. Tvar dních a vzácnější forma dnůch se vy-
skytují ve středním pruhu Čech (ohraničeném městy Louny, Plzeň, Strakonice, Prachatice, Jindřichův Hradec,
Tábor, Benešov a Kolín), podoba dních byla zapsána též na sev. okraji vm. nářečí. Na tomto území byla sporadicky
zaznamenána i forma dňůch. Tvar dňuv se zachoval ve slez. nářečích, především na záp. Ostravsku a širším Příborsku.

Stav ve městech je shodný s tradičním nář. okolím, navíc do mluvy ve městech proniká tvar dnů.

4    dní  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. dni

dnů  Db, Tk, MČ

dňuv  stč. -óv, hluž. dnjow

5    dňí Po 1, Ju 3, 6, Ru 4, 5 — dňi Po 1, Ju 1, 2, 4 — dňích Po 1, Ju 5. Ru 2, 3 — dňich Ru 1 — dnú Ju 3 — dnu Ju 1, Ru 4 — dňú Ju 7

6    OLA 2399, SSA 11.57

Bt

Tvary gen. pl. neuter se v nářečích mnohdy liší od spis. jazyka. Diference spočívají především v těchto
jevech:

1. Ve tvarech gen. pl. s nulovou koncovkou je v různém rozsahu v jzč. nářečích v některých případech
dlouhá kmenová samohláska (např. semán, jelít, vajíc, kuřát, telát). Délka bývá také u forem zapsaných na vých.
okraji vm. nářečí (např. jadér, okén). Největší územní rozsah tohoto jevu srov. gen. pl. vrát (ČJA 3-13 půle vrat).
Případy typu vajíc se změnou é > í svědčí o značném stáří zmíněného jevu.

2. Tvary gen. pl. přibírají ke koncovce navíc -ch podle adjektivní (popř. zájmenné) deklinace (např.
polích, staveních), za spolupůsobení vyrovnávacích tendencí v gen. a lok. pl. vznikají tvary gen. pl. s koncovkou
-ach (např. voknach, jádrach, semenach). Krátké zakončení -ach je v nářečích také v lok. pl.

3. Ve slez. nář. je častá koncovka -uv (např. semenuv, poluv, kuřatuv, staveňuv). Jedná se o pův. u-kmeno-
vou koncovku -óv, která se zde rozšířila od maskulin (viz tam) i k neutrům a k femininům.

4. Ojediněle přecházejí substantiva pův. o-kmenová (typ město) k nt-kmenovým (typ kuře), srov. tvar gen.
pl. jádrat (jako kuřat). Tento příklon byl patrně zprostředkován sémantickým okruhem mláďat.

5. Podle vzoru město, nom. pl. města, gen. pl. měst bývají také u jo-kmenů novotvary: nom. pl. pola, gen.
pl. pol. (Nejde o starý tvar s nulovou koncovkou.)

6. Od substantiv typu stavení (za podpory tvaru gen. pl. podstatných jmen ženského rodu – kostí) pronik-
la i ve spis. jazyce koncovka gen. pl. k neutrům typu moře, v nářečích se však navíc dostala i k typům tvrdým
(vzor město). Ve střm. dialektech se toto zakončení gen. pl. změnilo v , srov. např. tvar polé. Vzhledem k tomu,
že se na části území střm. nářečí tato koncovka vyskytuje též u feminin typu žena (a-kmen), můžeme patrně
mluvit o unifikovaném zakončení , které je podpořeno tendencí, aby tvar gen. pl. nebyl o slabiku kratší než
ostatní tvary v paradigmatu.

 

V nářečích byly zachyceny tvary s těmito koncovkami:

-0:        o-kmenové zakončení nebo n-kmenová koncovka připojená k slovnímu základu rozšířenému o kmenotvornou příponu -en-, popř. nt-kmenová koncovka připojená k slovnímu základu rozšířenému o kmenotvornou příponu -at- (-át, -iet);

-ach:    nář. koncovka lok. pl., která je v gen. pl. v důsledku nedůležité opozice gen. – lok. pl., je ve shodě s obec-
nou tendencí po unifikacích v plurálu, koncové -ch je podporováno také adjektivní (popř. zájmennou)
deklinací, srov. též ČJA 4, Genitiv pl. maskulin, s. 186, 188; ČJA 4, Genitiv pl. feminin, s. 206, 208;

:        morfologizovaná nář. hlásková obměna koncovky > , srov. ČJA 4, Genitiv pl. feminin, s. 206, 208;

-i:         hlásková obměna koncovky (viz PRO A1abc);

:         ьjo-kmenové zakončení (typ stavení);

-ich:     hlásková obměna zakončení -ích (viz PRO A1abc);

-ích:     ьjo-kmenové zakončení s koncovým -ch podle adjektivní (popř. zájmenné) deklinace;

-uv:      nář. obměna pův. u-kmenové koncovky -óv (u maskulin typu syn), která podlehla změně óv > uov > ův,
ve slez. nářečích neodpadlo koncové -v a dlouhé se zkrátilo, viz PRO A1a. Tato koncovka se zde
vyskytuje ve všech rodech v důsledku oslabení mluvnického rodu v plurálu.

 

Nář. rozrůznění tvarů gen. pl. neuter reprezentují tyto mapy: semen, jader; polí s přikomentovanou
položkou očí; kuřat s přikomentovanou položkou hříbat; stavení.

Substantivum semeno patřilo ještě ve staré češtině ke stř. n-kmenům (nom. sg. siemě), po vytvoření novo-
tvaru nom. sg. semeno (podle nepřímých pádů) přešlo k o-kmenům neuter (vzor město). Ve tvaru gen. pl. byla
stejně jako u n-kmenů i u o-kmenů nulová koncovka (semen).

Obměna semán navazuje na podobu nom. sg. semano, která vznikla jzč. změnou e > a (srov. ČJA 5, Změna
e > a, é > á, s. 130–136). Délka u samohlásky á je zde analogická s  jinými chodskými tvary gen. pl., srov. ČJA 4-134
kuřat gen. pl. n. (kuřát; též hromád, oblák atd.).

Substantivum jádro patří k pův. o-kmenům stř. rodu vzoru město. Novotvar jadrat je doložen v hlás-
kových obměnách jidrat a hidrat; k podobě s protetickým h srov. ČJA 5, Protetické a hiátové hlásky, s. 344–366.

3                 Na celém zkoumaném území se vyskytují tvary s nulovým zakončením, tj. semen (na záp. okraji Čech
v obměnách seman, semán) a jader. Z Lounska jsou doloženy dialektismy na -ach –  semenach a jadrach.

Znojemsko se vyděluje novotvarem jidrat (popř. hidrat).

Tvar gen. pl. výrazu semeno nebyl ve městech zjišťován, v případě substantiva jádro se stav ve městech
shoduje s nář. okolím.

4    semen  Db, Tk, MČ, sloven. semien

jader  Db, MČ, sloven. jádier, pol. jąder

5    semen Ju 1–3, 5–7, Ru 1, 3–5 — semenách Po 1, Ru 2, 4

jader Ju 3, Ru 4 — jáder Po 1, Ju 1, 2, 5–7, Ru 3, 5 — jádrach Ru 2 — jádrách Po 1

6    ASJ II 91:83, AJK 570, SSA 1.17, OLA 581

 

Bt

133      polí gen. pl. n. (1190) — mapa s. 205

očí (1594)

1    M         polí (pólí)

polé (-í 669, 670)

polích

pol (pul 831)

poluv 818, 819, 833, 834, 84

2                 Substantivum pole (pův. jo-kmen, typ moře) má v gen. pl. koncovku . Tato koncovka však není původní,
nýbrž sem přešla od ьjo-kmenů, vzor stavení; patrně i vlivem gen. pl. jiných typů, např. duší, kostí, koní, stč.
i muží.

Pův. tvar gen. pl. je pol, ten se však nezachoval. Nář. podoba pol vznikla až sekundárně podle vzoru měs-
to
měst, v nářečích na Moravě a ve Slezsku k tomu přispěla tvarová totožnost nom. pl. pola s tvarem nom. pl. města, srov. též ČJA 4-6 pole nom. sg. n.

Nář. varianta polé vznikla střm. hláskovou změnou koncovky > . Tato forma je zde též podporo-
vána morfologizovaným zakončením (popř. jeho obměnou v čuháckých nářečích) v tvaru gen. pl. feminin,
viz ČJA 4, Genitiv pl. feminin, s. 206–222.

Gen. pl. s koncovkou -ích vznikl analogickým vyrovnáním podle složené adjektivní (popř. i zájmenné) deklinace
za spolupůsobení vyrovnávacích tendencí v gen. a lok. pl. (např. gen. pl. těch jarních polí – lok. pl. těch jarních
polích
).

Tvar poluv má u-kmenovou koncovku.

3                 Na většině území čes. národního jazyka je tvar polí, shodný se spis. jazykem. Obměna polé byla zapsána
především na severovýchodě střm. nářečí s centrem na Holešovsku. Tvar gen. pl. polích vytváří rozsáhlý areál
ve středu, na jihu a západě Čech a mikroareál na sev. okraji vm. nářečí s přesahem na Příborsko, dále byl za-
znamenán na Náchodsku a Kladsku. Tvar pol zaujímá vých. polovinu střm. nářečí bez Přerovska, ojediněle byl
zapsán i jinde na Moravě a ve Slezsku. Tvar poluv byl zachycen na Těšínsku a ve slez. lokalitách v dnešním
Polsku.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím.

4    pol  stč., Tk „lidový tvar“, pol. pól

polí  stč., Db, Tk, MČ, sloven., hluž. poli


poluv  hluž. polow

5    polí Ju 6, 7, Ru 5 — póli Ju 1, 2, 4, Ru 4 — pólí Ju 3 — polích Ru 3 — pólích Ru 2 — pólich Ju 5, Ru 1 — pól Ju 4 — pol Ju 4 — pólat Po 1

6    OLA 531

7                 Tvar gen. pl. byl zkoumán též na podstatném jménu oko ve významu ‚orgán zraku‘. Neutrum oko (pův. s-kmen) má ve spis. jazyce
i v nářečích ve tvaru gen. pl. hláskově obměněnou koncovku podle gen. duálu jiných kmenů (očú > očí). Zeměpisné rozložení tvarů gen. pl.
podstatného jména oko se téměř shoduje se stavem zjištěným u neutra pole, nebyly však zapsány tvary s koncovkou -uv a s nulovou koncov-
kou.

Atlasy: ASJ II 99

Bt

134      kuřat gen. pl. n. (933) — mapa s. 205

hříbat (822)

1    M         kat (kúřat; kurčat 817, 824, 825) — kuřát (též 757) — kuřiet 801 (kuřyt 802) — kuřot — kuřunt 831–834
(kurčunt 835, 836, kurčynt 836)

kuřatuv 822

2                 Substantivum kuře (nt-kmen neuter) má v gen. pl. nejčastěji podobu kuřat. Na části území dochází ke
zdloužení kmenotvorné přípony -at > -át (kuřát). Tvar kuřiet dokládá starou délku a patrně analogickou pře-
hlásku á > ie. Hláskovou změnou zdlouženého á > o vznikla podoba kuřot. Tvar kuřunt s rozloženou výslovností
původní nosovky má návaznost na polské jazykové území.

Koncovku -uv má substantivum od pův. u-kmenů maskulin.

Varianty kurčat a kurčunt nevyčleňujeme jako zvláštní formy, podřazujeme je pod základní morfologický
typ (-at, -unt).

K problematice dloužení kořenné samohlásky kú- × ku- viz ČJA 5-192a kuře.

3                 Na většině území čes. národního jazyka se nachází tvar kuřat, shodný se spis. jazykem. Jeho hláskové ob-
měny se vyskytují v okrajových oblastech. V záp. úseku jzč. nářečí s přesahem na širší Příbramsko, dále na úze-
mí mezi Třebíčí a Znojmem a na sev. okraji vm. nářečí je obměna kuřát. U Frýdku-Místku a na sever od Ostravy
byla zapsána obměna kuřot. Pouze v Bránici byl zaznamenán tvar kuřiet. Forma kuřunt je typická pro přecho-
dová čes.-pol. nářečí.

Tvar kuřatuv byl zachycen ojediněle na Ostravsku.

Ve městech byla zapsána forma kuřat, shodná se spis. jazykem.

4    kuřat  stč., Db, Tk, MČ, pol.

kuřát  sloven. kurčiat

kuřatuv  hluž. kurjatow

5    kuřat Ju 1, 3–7, Ru 2–5 — k’uřat Po 1 — kúřat Po 1, Ju 2, 5

6    AJK 571

7                 Tvar gen. pl. n. byl zkoumán také na položce hříbat – nt-kmen. Repertoár zakončení a jejich územní rozšíření jsou podobné jako u po-
ložky kuřat.

Tvar hříbat se vyskytuje v čes. nářečích v užším smyslu a na Zábřežsku. Obměna hříbat se nachází v záp. úseku jzč. nář. a na Příbramsku.
Hlásková obměna hříbjat je typická pro území na východ od bývalé zemské hranice (kromě Zábřežska) a dále pro Doudlebsko. (Tvary nom. pl.
hříbjata, gen. pl. hříbjat vznikly patrně sekundárně, analogickým vyrovnáním podle forem singuláru, např. hříbje, hříbja.) Podoba hříbját byla za-
znamenána na Znojemsku a hříb’at a hříb’át na Valašsku. Forma hřibit byla zachycena na západ a na jih od Opavy. Obměna hřebat je v Podještědí,
Podkrkonoší, na již. Třeboňsku a na Zábřežsku. Pro přechodová čes.-pol. nářečí jsou charakteristické obměny zgřibunt a zgřibynt.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím, do mluvy ve městech na Moravě navíc proniká tvar hříbat, shodný se spis. jazykem.

Atlasy: OLA 164

Bt

2                 Substantivum stavení patřilo k ьjo-kmenům. V gen. pl. je pravidelná koncovka (i u hláskové obměny
stavéní). Koncové -ch (staveních) je podle složené (popř. zájmenné) deklinace, vzor jarní. Tvar staveň vznikl
podle gen. pl. vzoru město – gen. pl. n. měst – tam, kde jsou tato substantiva v nom. pl. zakončena shodně kon-
covkou -a. Na Znojemsku se však jedná o pravidelnou hláskovou obměnu s redukcí a následným zánikem vo-
kálu -i (dokládají se zde i podoby s náhradním dloužením vokálu -e- > -é-). Tvar staveňuv má koncovku od pův.
u-kmenů maskulin.

3                 Téměř na celém území čes. národního jazyka je rozšířen tvar stavení, shodný se spis. jazykem. Obměna stavéní
se nachází ve stř. části vm. nářečí. Tvar staveň byl zapsán na Znojemsku, Holešovsku a v přechodových čes.-pol.
nářečích. Podoba staveních vytváří rozsáhlý areál ve středu, na jihu a západě Čech a dále se vyskytuje především
na sev. okraji vm. nářečí. Forma staveňuv byla zaznamenána na vých. Hlučínsku a v přilehlých lokalitách v dnešním
Polsku.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím.

4    stavení  stč., Db, Gb, Tk, MČ, sloven. stavaní

5    staveňí Ru 5 — staveňi Po 1, Ju 4 — stavéňí Ju 7 — staveňích Ju 3, 5, Ru 2, 3 — staveňich Po 1, Ju 1, 2, 5, Ru 2, 4

6    —

Bt

Genitiv pl. feminin

Podstatná jména rodu ženského mají ve spisovném jazyce v gen. pl. buď nulovou koncovku, nebo kon-
covku :

Substantiva patřící k typu žena mají koncovku nulovou (žen, knih; koček s vkladným -e-).

U feminin typu růže je základní koncovka (růží, duší), u některých jmen (na -ice, -yně, -le) pak zakon-
čení nulové (ulic, chvil).

Podstatná jména typu kost a stejně tak i substantiva zařazená k novému vzoru píseň mají koncovku .

Substantivum husa má v gen. pl. (vedle formy hus) tvar husí, jedná se o zbytek původní i-kmenové dekli-
nace (podle dnešního vzoru kost, od nom. sg. hus).

V gen. pl. dochází u mnoha dvouslabičných jmen ke krácení kmenové samohlásky, např. skálaskal, lípa
lip, houbahub, míraměr.

 

V nářečích se u feminin v gen. pl. vyskytují tyto koncovky:

-0:        pův. a-kmenové (typ žena), popř. ja-kmenové zakončení;

-ach:    nář. obměna lokálové koncovky -ách, srov. ČJA 4, Lokál pl. feminin, s. 266;

-ách:    koncovka lok. pl., která pronikla do gen. pl. v důsledku nedůležité opozice gen. a lok. pl., gen. a lok. pl.
mohou tedy mít homonymní tvary; koncové -ch je podporováno také adjektivní (popř. též zájmennou)
deklinací;

:        morfologizovaná hlásková změna i-kmenové koncovky (po ztvrdnutí sykavek se -í- ztotožnilo s -ý- a do-
šlo ke změně ý (í) > ej > é, např. kozé, slzé), analogicky pak též u typů tvrdých (kočké, lóké, bódé);

-éch:    hlásková změna koncovky -ích (po ztvrdnutí sykavek se -í- ztotožnilo s -ý- a došlo ke změně -ích > -ejch > -éch);

-ej:       hlásková změna koncovky (po ztvrdnutí sykavek se -í- ztotožnilo s -ý- a došlo ke změně ý (í) > ej, např.
husej);

-ejch:   hlásková změna koncovky -ích (po ztvrdnutí sykavek se -í- ztotožnilo s -ý- a došlo ke změně ý (í) > ej, srov.
zakončení -ej);

-i:         pravidelná obměna (krácení) koncovky ; protože se shoduje s PRO A1abc, byla zde představena pouze
na mapě ČJA 4-147 kostí gen. pl. f.;

:         pův. i-kmenová koncovka (typ kost): v oblasti nářečí čuháckých se jedná o nář. obměnu zakončení
(viz PRO D1b);

-ich:     pravidelná obměna (krácení) koncovky -ích: protože se shoduje s PRO A1abc, byla zde představena pouze na mapě ČJA 4-147 kostí gen. pl. f.;

-ích:     zakončení i-kmenové s koncovým formantem -ch, který přibírají nář. tvary gen. pl. feminin vlivem adjek-
tivní (popř. zájmenné) deklinace a za spolupůsobení tvaru lok. pl. Tento jev se vyskytuje v gen. pl. u všech
rodů (srov. ČJA 4, Genitiv pl. maskulin, s. 186, 188; ČJA 4, Genitiv pl. neuter, s. 198, 200);

:        nář. obměna koncovky -ou, srov. PRO D1abc;

-óch:    nář. obměna koncovky -ouch, srov. PRO Dlabc;

-ou:      zakončení genitivu duálu a-kmenů (z pův. ú > ou);

-ouch: zakončení genitivu duálu a-kmenů s koncovým formantem -ch podle adjektivní (popř. zájmenné) deklinace;

:        pův. koncovka genitivu duálu a-kmenů;

-uv:      nář. obměna pův. u-kmenové koncovky maskulin (typ syn, óv > ův > uv, ve slez. nářečích neodpadlo
koncové -v a dlouhé se zkrátilo). Tato koncovka se ve své spis. variantě vyskytuje ve spis. jazyce
pouze u maskulin, ve slez. nářečích je však také u feminin a neuter (viz ČJA 4, Genitiv pl. maskulin, s. 186,188,
a ČJA 4, Genitiv pl. neuter, s. 198, 200), jde o projev oslabení kategorie rodu v plurálu.

 

Další nář. rozdíly plynou z těchto tendencí:

1. V nářečích u substantiv na -sa, -za, -la dochází ke sbližování a-kmenů s ja-kmeny a feminina přecháze-
jí k ja-kmenové deklinaci. Koncovka se proto vyskytuje i u feminin patřících ve spis. jazyce k typu žena – např.
kozí, slzí. Analogicky je také u feminin s kmenem zakončeným na jinou souhlásku – lampí, izbí, kočkí. Jiná fe-
minina (např. sukňa) se naopak vyrovnala podle tvrdé deklinace (na základě tvaru nom. sg. s koncovkou -a bez
přehlásky).

2. Tvar gen. pl. se analogicky vyrovnává podle tvarotvorného základu v jiných pádech, např. bouda, nom.
pl. boudy – gen. pl. boud, obdobně louk, kroup, dír, brán.

3. Ve tvarech gen. pl. dochází v nář. ve slovním základu k dloužení v případech jako: jzč. votáv, svč. kníh,
vm. ovéc, kočék. O dřívější délce svědčí také v literatuře doložené nář. hláskové změny, např. bešid (é > í > i),
jahud (ó > uo > ů > u).

4. Časté připojování sekundárních koncovek je podporováno i tendencí, aby tvar gen. pl. nebyl o slabiku
kratší než tvary v ostatních pádech.

 

Zeměpisný rozsah jednotlivých koncovek bude popsán u mapovaných položek, zde upozorňujeme jen na
pravidelný výskyt některých zakončení:

-0:        v záp. části slez. nářečí u pův. a-kmenů a ja-kmenů;

-ach:    téměř pravidelné v mikroareálu na Lounsku;

:        tvoří areál ohraničený městy Třebíč, Moravský Krumlov, Brno a Boskovice, zpravidla také další areál na
Kroměřížsku a sev. Prostějovsku;

-ích:     v rozsáhlé oblasti v Čechách (vymezené městy Roudnice nad Labem, Rakovník, Příbram, Strakonice,
Tábor, Ledeč nad Sázavou, Kolín) a na sev. okraji vm. nářečí u typů měkkých a u typu kost;

-uv:      koncovka se vyskytuje v přechodových čes.-pol. nářečích téměř u všech feminin.

 

Nář. stav v gen. pl. feminin je představen na těchto položkách: chalup, knih, koček, otav s přikomento-
vanou položkou jehel; bud s přikomentovanou položkou luk; koz, slz, mís, sukní s přikomentovanou položkou
ovec; mezí s přikomentovanou položkou sazí; husí, kostí s přikomentovanou položkou věcí; konví, rukou s při-
komentovanou položkou nohou.

4    chalup  stč., Db, Tk, MČ, sloven. chalúp

5    chalup Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 4 — chałup Ju 7

6    —

Bt

3                 Na většině území čes. národního jazyka je rozšířen tvar otav, shodný se spis. jazykem. V záp. úseku jzč. nářečí se vyskytuje jako dubletní hlásková obměna otáv; ta byla zapsána zcela sporadicky i jinde. Pro areál mezi Třebíčí,
Moravským Krumlovem, Brnem a Boskovicemi je charakteristický tvar otavé. Forma otavuv je doložena v lo-
kalitě 818.

Stav ve městech nebyl zkoumán.

4    otav  stč., Db, Tk, MČ, pol.

otáv  sloven.

otavuv  hluž. wotawow

5    otav Ju 7 — votav Ju 2–4, 6, Ru 3 — vota Ju 1, 2 — votavách Ju 1, Ru 2 — votavi Ju 5

6    ASJ IV 71, AJŚ 102, AJPP 285, SSA 2.80, OLA 685

7                 Substantivum jehla má v gen. pl. téměř na celém území nulovou koncovku. V lokalitě 818 byl zapsán tvar se zakončením -uv, v čm. ná-
řečích, na již. okraji vm. nářečí a sporadicky ve střm. nářečích je doložen tvar jehlí, varianta jehlé tvoří areál vyznačený městy Třebíč, Boskovice a Moravský Krumlov.

Bt

140      bud gen. pl. f. (2097) — mapa s. 211

luk (1202)

1    M         bud — boud

boudé (budí 669, 670)

boudejch 509

boudouch 118, 119

boudach 202

buduv 818, 819, 822, 830

2                 Morfologické rozdíly v tvaru gen. pl. substantiva bouda plynou mimo jiné z různých vyrovnávacích
procesů (např. tvar boudach má zakončení podle lok. pl., tvar bouduv má unifikovanou koncovku pro všech-
ny rody). Tvar boud vznikl analogickým vyrovnáním podle tvarotvorného základu v ostatních pádech, např.
nom. sg. bouda, nom. pl. boudy – gen. pl. boud. Tvar boudouch vznikl napodobením tvarů rukouch, nohouch, od původu tvarů duálových se zakončením na > -ou a s koncovkovým formantem -ch podle adjektivní (popř. zájmenné)
deklinace.

3                 Na východ od linie Trutnov – Mladá Boleslav – Ledeč nad Sázavou – Jihlava – Jindřichův Hradec, ale rozptýleně i jinde v Čechách (hlavně na jz. okraji) je doložena forma boud. Na západ od této linie se vysky-
tuje podoba bud. Tvar boudé tvoří areál ve stř. části střm. nářečí. Tvar bouduv byl zapsán na sever od Ostravy
a v čes. nář. lokalitách v Polsku. Tvar boudouch byl zaznamenán na Kladsku, forma boudach na Lounsku a tvar
boudejch na Novoměstsku.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím, pouze v čes. pohraničních městech se jako dubletní dokládá též
forma boud.

4    boud  sloven. búd

bud  Tk, MČ, pol.

buduv  hluž. budow

5    bud Ju 3 — boud Po 1, Ju 2, 4, Ru 3 — búd Ju 7 — bód Ju 6 — boudí Ru 5 — boudách Po 1, Ju 1, Ru 2, 4 — boudach Po 1, Ju 5

6    —

7                 Tvar gen. pl. feminin byl zkoumán také na slově louka. Forma louk a její hláskoslovné nář. obměny mají oproti gen. pl. boud menší roz-
sah. Vyskytují se na východ od bývalé zemské hranice (v svč. nář. je jen sporadicky a jinde v Čechách nebyly zjištěny vůbec), na západ od této
linie je doložen tvar luk. Podoba louké zaujímá menší areál mezi městy Třebíč, Moravský Krumlov a Brno. Nebyl zachycen předpokládaný tvar lukuv
ani loukejch. Formy loukouch, loukach byly zapsány tamtéž jako tvary boudouch a boudach. Navíc byla v bodě 461 zaznamenána podoba
loukách.

Bt

5    slz Po 1, Ru 4 — slzí Ju 3, 6, Ru 5 — suzí Ju 7 — slzi Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4 — slzích Ju 5 — slzich Po 1 — slzúch Ru 3 — selzúch Ru 2

6    —

Bt

5    sukňí Ju 3, 7, Ru 5 — sukňi Ju 6, Ru 4, 5 — sukních Ju 5, Ru 2, 3 — sukňich Ju 2 — sukeň Ju 1–4, 6

6    —

7                 Tvar gen. pl. byl také zkoumán na slově ovce. V Čechách se užívá tvaru ovcí, na stř. Moravě (až po Lipník nad Bečvou) byla zjištěna
obměna ovcé. V několika lokalitách v čes.-pol. přechodových nářečích a na Ostravsku byl zapsán tvar ovcuv. Jinde na Moravě a ve Slezsku je
forma ovec, na vých. okraji vm. nářečí v obměně ovéc. Vzhledem k tomu, že se daná položka v Čechách zkoumala jen na řídké síti bodů, za-
znamenal výzkum regionalismus ovíc (< ovéc, se změnou é > í, to dloužením z ovec) jen na záp. okraji Čech. Pro střed Čech a sev. okraj vm.
nářečí je příznačný tvar ovcích. Stav ve městech nebyl zjišťován.

Atlasy: ASJ II 92, OLA 232

Bt

145      mezí gen. pl. f. (1198) — mapa s. 219

sazí (193)

1    M         mezí (mňe- 106, m’edzy 831, medzí 755)

mezé (-í 669–671, 673)

mezích — mezejch

mezach 202

mez

mezuv (m’edzuv 830, 832–836)

2                 Zjišťoval se tvar gen. pl. podstatného jména rodu ženského mez (typ píseň), viz též ČJA 4-14 mez nom. sg. f.

Podoba mez vznikla přikloněním k substantivům typu žena.

3                 Tvar mezích tvoří areál v rozsáhlé oblasti v Čechách (vymezené městy Roudnice nad Labem, Rakovník,
Příbram, Strakonice, Tábor, Ledeč nad Sázavou, Kolín), dále byl registrován na sev. okraji vm. nářečí a rozptý-
leně i jinde v střč. a jzč. nářečích. Podoba mezejch je doložena z Novoměstska. Forma mezé byla zachycena
v charakteristických areálech ve středu a na vých. okraji střm. nářečí. Tvar mez tvoří areál v již. polovině slez.
nářečí. Varianta mezuv je typická pro přechodová čes.-pol. nářečí a pro Ostravsko. Na ostatním území českého ná-
rodního jazyka je forma mezí, shodná se spis. jazykem.

Stav ve městech nebyl zkoumán.

4    mez  stč., pol. miedz

mezí  stč., MČ, sloven. medzí

mezuv  hluž. mjezow

5    mezí Ju 3, 7 — mezi Ju 2, 4, Ru 4 — mezích Ru 3 — mezich Po 1, Ju 1, 2 — mezách Po 1, Ru 2 — mez Ju 2

6    —

7                 Podobné rozložení koncovek má také gen. pl. výrazu saze. Tvar sazé však nebyl zapsán na Boskovicku a Prostějovsku a na západ od Moravského Krumlova. Forma sazuv se vyskytuje v celém Slezsku (často jako dubletní vedle tvaru saz). Tvar sazích z Kladska není doložen.

Bt

Tvar husí, též shodný se spis. jazykem, zaujímá již. polovinu Čech, Slezsko a většinu území Moravy. Pro
stř. část střm. nářečí, Kroměřížsko a sev. Prostějovsko je charakteristická varianta husé. V sev. polovině Čech
a na širokém Novoměstsku byl zapsán tvar husejch. Forma husích je doložena z jižní poloviny a středu Čech i ze
sev. okraje vm. nářečí.

Stav ve městech se shoduje s nář. okolím. Tvar hus proniká jako dubletní do mluvy většiny měst.

4    hus  Db, Tk, MČ

husí  stč., Db, MČ, sloven., pol. gęsi

5    hus Po 1, Ju 2, 4 — husí Ju 7, Ru 5 — husi Po 1, Ju 6 — husích Ju 5, Ru 2, 3 — husejch Ju 1–3, Ru 1, 4 — husách Ju 2

6    —

Bt

147      kostí gen. pl. f. (415) — mapa s. 223

věcí (21)

1    M         kosťí (koscí 755) — koi (kosťә 611)

kosťé (-í 669–671)

kosťích — koich

kosťach 202

kos’c’uv 819

2                 Vedle rozdílů morfologických v tvaru gen. pl. substantiva kost (pův. i-kmen) bylo mapováno také krácení
v koncovce a v koncovém formantu -ích. Tyto obměny se víceméně (až na několik lokalit) shodují s PRO Alabc.

3                 Tvar kostí pokrývá jz. polovinu Čech, stř. pruh čm. a střm. nářečí a dále vm. nářečí. Varianta kosti je běž-
ná v sv. polovině Čech, v čm., střm. (bez stř. pásu) a ve slez. nářečích. V rozsáhlé oblasti v Čechách (vy-
mezené městy Roudnice nad Labem, Rakovník, Příbram, Strakonice, Tábor, Kolín) a na sev. okraji vm. nářečí
se vyskytuje většinou jako dubletní tvar kostích, obměna kostich byla zapsána v několika lokalitách v Polabí, na
Kladsku a na Příborsku. Varianta kosťé je příznačná jen pro Litovelsko, Prostějovsko a Holešovsko.

Stav ve městech je shodný s nář. okolím, pouze v mluvě sm. pohraničních měst se uplatňuje forma kostí.

4    kostí  stč., Db, Gb, Tk, MČ, sloven., pol. kości, hluž. kosći

kosťuv  hluž. kosćow

5    kosťí Ju 3, 7, Ru 5 — kosťi Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 4 — kosťích Ju 5, Ru 2, 3 — kosťich Ju 5

6    —

7                 Obdobný územní rozsah mají také nář. zakončení tvaru gen. pl. výrazu věc. Tvar věcé byl zachycen ve větší míře (oproti tvaru kosťé)
na Brněnsku a na Prostějovsku. Podoba věcuv je příznačná pro přechodová čes.-pol. nářečí. Stav ve městech nebyl zkoumán.

Bt

Podoba konvé se nachází ve střm. nářečích. Tvar konev tvoří areál ve slez. nářečích (bez jv. Příborska a čes.-pol.
nářečí), rozptýleně se vyskytuje i jinde na Moravě. Forma gen. pl.
konvuv byla zachycena na sever od Ostravy
a ve zkoumaných obcích v Polsku. Ve dvou lokalitách na západě Čech byl zaznamenán tvar
konvach. Na ostat-
ním území čes. národního jazyka je tvar
konví, shodný se spis. jazykem.

Stav ve městech se příliš neliší od nář. okolí. Do mluvy měst na stř. Moravě, popř. v oblasti slez. nář. proniká
jako dubletní tvar konví.

4    konví  stč., MČ, sloven. kanví, pol. konwi

5    konví Ju 3, 7 — konvi Ju 1, 2 — komví Ru 5 — kone Po 1, Ru 3

6    AJK 556

Bt

149      rukou gen. pl. f. (1632) — mapa s. 227

nohou (1678)

1    M         rukou — rukú

rukouch

ruk (rúk 724, 755, runk 831, 833, 835, 84, rynk 832, 834, 836)

rucí

rynkuv 835

roké 607, 609, 621, 624

rukach 202

2                 V nářečích se v gen. pl. substantiva ruka uchoval starý duálový tvar rukú (v příslušných obměnách rukou,
rukó, srov. PRO D1abc). Forma rukouch má toto duálové zakončení rozšířené o koncový formant -ch podle
adjektivní (popř. zájmenné) deklinace. Ostatní doložené tvary mají koncovky od původu plurálové. Tvar gen.
pl. rucí je podle substantiv typu růže; pozornost si zaslouží paradigmatické vyrovnání v plurálu: nom. a akuz.
ruce, gen. rucí, dat. rucím, lok. rucích, instr. rucima.

3                 Jako základní se jeví protiklad zachování duálových tvarů v Čechách, na jz. a vých. Moravě proti sekun-
dárním plurálovým formám na většině území Moravy, ve Slezsku, v svč. nář. a na již. okraji Čech.

Tvar rukouch tvoří areál v Čechách a na přilehlém zm. okraji. Forma rukou se vyskytuje většinou jako
dubletní rozptýleně téměř v celých Čechách (mimo jejich záp. okraje). Forma rukú tvoří areál na Zlínsku,
Uherskobrodsku a Hodonínsku.

Tvar ruk se vyskytuje téměř na celé Moravě (bez jz. okraje) s malým přesahem do horního Posázaví
a k Vysokému Mýtu a dále ve Slezsku. Jako dubletní byl zapsán také v svč. nářečích a na jihu Čech.

V areálu mezi Jevíčkem a Vyškovem byla zaznamenána forma rucí; mezi Třebíčí a Moravským Krumlovem byl
zjištěn jako dubletní tvar ruké. V mikroareálu na Lounsku se vyskytuje tvar rukach a na Jablunkovsku forma
rukuv.

Stav ve městech je vcelku shodný s tradičním nář. okolím. V Čechách se v městské mluvě tvar rukouch
udržel většinou jen u nejstarší generace. Do mluvy ve městech (též v sm. pohraničí) pronikla forma rukou,
shodná se spis. jazykem.

4    ruk  stč., sloven, rúk, pol. rąk

rukou  Db, Tk, MČ

rukú  stč. duál, sloven. zast.

rukuv  hluž. rukow

5    rukouch Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — ruk Po 1, Ju 4, 6, 7, Ru 5 — rucí Ju 6 — rukí Ru 5 — rucé Ju 6 — rukách Po 1, Ru 5

6    —

7                 Tvar genitivu plurálu byl zkoumán také na podstatném jménu noha. Repertoár koncovek gen. pl. u tohoto substantiva a jejich země-
pisný rozsah je podobný jako u feminina ruka; nebyla však zaznamenána koncovka . Pouze na okrajích Čech (zvláště v svč. nářečích) se ve
větší míře vyskytuje (i jako nedubletní) tvar noh. Pro sev. okraj vm. nářečí je charakteristická obměna núh, pro Podkrkonoší a slez. nářečí
obměna nuh (se změnou sekundárně zdloužené kmenové samohlásky o > ó > ů > u). Forma nohé byla zapsána pouze ojediněle východně od
Třebíče.

Bt

Dativ plurálu

Repertoár všech zachycených koncovek:

-am:     zkrácená a-kmenová koncovka -ám; v záp. Čechách vzešel podnět ke krácení pravděpodobně od krátkých
dativních tvarů na -om (srov. P. Jančák: K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy zč. krácení v kon-
covkách. Naše řeč 53, 1970, s. 129–137); v důsledku unifikace plurálových koncovek se ke koncovce muž. rodu -om přitvořila i koncovka žen. rodu -om; tato krácená varianta ovlivnila pak kvantitu koncovek -ám > -am, -ách > -ach, které od feminin pronikly k maskulinům a neutrům; ve slez. nářečích jde o výsledek pravidelného krácení
(srov. PRO Ala);

-ám:     pův. a-kmenová koncovka; její rozšíření u neuter je navíc podporováno zakončením nom. pl.;

-4m:     koncovka s labializovanou realizací samohl. á; protože její zeměpisné rozšíření je u všech položek téměř
shodné, bylo graficky znázorněno jen na mapě husám;

-ejm:    hlásková obměna koncovky -ím; vznikla diftongizací í > ej po sykavkách;

-em:     pův. i-kmenová koncovka;

-im:      krácením v koncovce -ím; na části území se jedná o pravidelné krácení (viz PRO A1abc), v jzč. nářečích
(zejména na Strakonicku a Táborsku) bylo zřejmě užití koncovky -im podpořeno i jinými koncovkami
dat. s krátkou kvantitou samohlásky (-om, -am, -um);

-ím:      je výsledkem přehlásky ’o > ie, která se udržela jen v dativu neuter (srov. mořóm > mořiem > mořím)
a u maskulina kůň (srov. koním); u feminin ja-kmenová koncovka vzniklá analogicky podle zakončení
s provedenou přehláskou;

-om:     krátká varianta o-kmenové koncovky -óm (doložená hojně už ve stč.);

-oum:   patrně dokládá pozůstatek duálového sklonění; starý duálový tvar na -ou (ou < ú) byl podle dat. pl. substantiv, adjektiv a zájmen končících na -m modifikován na zakončení -oum (podobně vzniklo -ouch v lok. pl.);

-um:     krátká varianta koncovky -ům; její rozšíření na Moravě odpovídá PRO A1ab, v Čechách je běžný výskyt
krácené podoby -um podpořen zřejmě snahou o paradigmatické vyrovnání a vlivem jiných dativních
koncovek (-om, -am, -im); k femininům přešla analogicky od o-kmenů; na Frýdecku a v čes.-pol. pruhu
mohla vzniknout ze zakončení -ám po pravidelných změnách á > o (viz PRO E8) a dále oN > uN (viz
PRO E7); tato změna (ám > um) zřejmě podpořila ve vých. úseku slez. nářečí a v přilehlém pásu pře-
chodových nářečí čes.-pol. rozšíření koncovky maskulin -um ke všem deklinačním typům bez zřetele k rodu;

-ům:     pravidelným hláskovým vývojem z o-kmenové koncovky -óm (óm > uom > ům).

 

Jak patrno, v nářečích existuje značná pestrost koncovek. V rámci dativu pl. došlo místy k unifikaci ze-
jména koncovek -am, -um, -om napříč rody a všemi typy substantiv, a proto je jejich zeměpisné rozšíření u všech
zkoumaných substantiv téměř shodné. Zakončení -am je příznačné v Čechách pro Poohří a Rakovnicko a ve
Slezsku pro Opavsko, koncovka -um charakterizuje vých. polovinu slez. nářečí a koncovka -om se pra-
videlně vyskytuje v záp. Čechách.

Dativ pl. maskulin

Ve spis. jazyce se v dat. pl. maskulin uplatňuje u všech typů (pán, muž, předseda, soudce, hrad, stroj) kon-
covka -ům.

Nářeční stav v dat. pl. maskulin dokládáme na těchto položkách: klukům s přikomentovanou položkou
hochům; dále stromkům, dnům, koňům a lidem.

U všech mapovaných maskulin je zeměpisné rozšíření koncovek -um, -ům, -om, -am téměř shodné.

Koncovka -um je rozšířena po celých Čechách (až na záp. úsek jzč. nářečí) a na záp. polovině Moravy.
Dále se pravidelně vyskytuje na celém území slez. nář. kromě Opavska.

Zakončení -ům vytváří ohraničenou oblast na Tišnovsku a sev. a jv. Brněnsku (areál odpovídá vymezené
oblasti uchování dlouhé samohlásky ú, srov. PRO Alb). Toto zakončení bylo zachyceno též v několika lokali-
tách sev. okraje vm. nářečí. Dále je hojné – nepochybně vlivem spis. jazyka – ve městech.

Zakončení -om je typické pro záp. úsek jzč. nářečí a odděleně vytváří větší areál v oblasti vm. nářečí s při-
lehlým širokým pásem střm. nářečí. Menší areály s tímto zakončením se objevují na Doudlebsku a na území
mezi Boskovicemi, Třebíčí a Novým Městem na Moravě.

Koncovka -am je příznačná v Čechách pro Poohří a Rakovnicko a ve Slezsku pro Opavsko.

150      klukům dat. pl. m. (1897) — mapa s. 229

hochům (1891)

1    M         klukúm — klukum — klucum (klucúm 136, 137)

klukám 510, 13, 61, 73, 74 — klukam — klucam 201, 202

klukom

klucim 117

2                 Rozšíření lexému kluk (pův. o-kmen) viz ČJA 1-1 chlapec (zejména ve vm. nářečích byl dat. pl. sledován na
zástupných slovech).

Formy se slovním základem kluc- vznikly podle tvaru nom. pl. Dokládají tendenci po sjednocení slovního
základu v celém paradigmatu. U tvarů klucim a klucam se jedná navíc o vyrovnání v koncovkách podle jiných
typů (srov. např. podoby lok. pl. klucich, klucach, instr. pl. klucima, klucama).

3                 Tvary se slovním základem kluc- byly zachyceny (častěji však vedle forem se slovním základem kluk-) ve
vých. části svč. nářečí a na širším Roudnicku a Mělnicku. Na ostatním území jsou rozšířeny tvary se základem
kluk-.

Nejrozšířenější je zakončení -um; objevuje se po celých Čechách bez záp. části jzč. nářečí, dále na záp. po-
lovině Moravy a na celém území slez. nářečí (kromě záp. Opavska), varianta -ům je typická pro Tišnovsko, sev.
a jv. Brněnsko a pro několik lokalit sev. okraje vm. nářečí; porůznu byla zaznamenána ve vých. části jzč. nářečí.
Pro záp. úsek jzč. nářečí je charakteristická podoba klukom; ta vytváří odděleně velký areál ve vých. polovině
Moravy (s výjimkou sev. okrajových úseků vm. nářečí) a menší areály na Doudlebsku a na území mezi
Boskovicemi, Třebíčí a Novým Městem na Moravě. Forem se zakončením -am se užívá na záp. Opavsku, dále
v Poohří a na Rakovnicku. Tvar klukám byl zachycen spíš ojediněle, zvláště v mor. městech. Podoba klucim byla
zaznamenána jen v lokalitě 117.

Ve městech se zpravidla užívá podob klukům, klukum.

4    klukam  hluž. -am

klukom  stč., sloven, -om, pol. -om

klukům  stč. -óm, Db, Tk, MČ

5    klukum Ju 1–5, 7, Ru 3, 4 — klucum Ju 2 — klukám Ru 2 — klukam Ru 2 — klukom Ju 6

6    ASJ II 108:100, AJK 577, SSA 11.58

7                 Vyrovnání tvarů sjednocením alternující souhl. slovního základu v rámci paradigmatu bylo sledováno též na nář. tvarech dat. pl.
maskulina hoch (k rozdílu lexémů hoch × kluk srov. ČJA 1-1 chlapec). Formy hošum, hošům, hošom byly utvořeny podle tvarů hoši, hoších (srov.
též ČJA 4-188 hochy instr. pl. m.). Územní rozšíření podob se slovním základem hoš- je poněkud větší než rozšíření forem se slovním základem kluc. Tvary hošum (popř. ojediněle hošům) se navíc vyskytují v širším Podkrkonoší a na Mladoboleslavsku, forma hošom byla zachycena v několika lo-
kalitách východně od Nového Města na Moravě.

Atlasy: ASJ II 108:100, AJK 577, SSA 11.58

Ko

4    stromkam  hluž. štomikam

stromkom  stč., sloven. stromčekom, pol. -om

stromkům  stč. -óm, Db, Tk, MČ

5    stromkum Ju 2, 3, 5, Ru 3, 4 — stromkám Po 1, Ju 1, 2, Ru 2, 5 — stromkam Ju 5 — stromkom Ju 7

6    AJŚ 1371a, SSA 11.58

Ko

Územní rozšíření zakončení -um, -ům, -om, -am se výrazně neliší od rozšíření týchž koncovek u subst.
kluk (srov. ČJA 4-150 klukům dat. pl. m.). Větší výskyt mají formy se zakončením -ím/-im a -ám. Podoba dnim tvoří areál na jz. Moravě, jako dubleta byla zapsána i jinde na Moravě (v její záp. polovině a na Litovelsku) a roztroušeně i v Čechách. Tvar dním se objevuje porůznu v již. polovině Čech a na Moravě zvláště na Tišnovsku. Forma dňám byla za-
chycena v jv. okrajové části střm. nářečí, na Břeclavsku a v širší oblasti sev. od Kyjova.

Stav ve městech nebyl zjišťován.

4    dňam  hluž. dnjam

dňom  stč., sloven., pol. dniom

dnům  stč. -óm, Db, Tk, MČ

5    dnum Ju 1, 3, 5, Ru 2, 4 — dňám Ru 5 — dňím Po 1, Ju 2 — dňim Po 1, Ju 2, 3, Ru 3 — dňom Ju 6, 7, Ru 5

6    AJŚ 1371a, SSA 11.58

Ko

5    polím Ru 3 — pólim Ju 1–5, Ru 4 — polám Ju 4, 7, Ru 5 — pólam Ru 2 — pólatum Po 1

6    AJŚ 1371b, SSA 11.58, OLA 532

Ko

Dativ pl. feminin

Ve spisovném jazyce se v dat. pl. feminin užívá těchto koncovek: -ám (typ žena), -ím (typy růže, píseň)
a -em (typ kost).

Nářeční stav v dat. pl. feminin je představen zmapováním těchto položek: husám s přikomentovanými položka-
mi kravám, kočkám; rukám, nohavicím, sviním, kostem, Prachaticím.

U všech mapovaných feminin je územní rozšíření koncovek -um, -am, -ám a -om téměř shodné.

Koncovka -um je charakteristická pro vých. polovinu slez. nář. Na ostatním území slez. nář. je vždy za-
končení -am. Toto zakončení se též vyskytuje v sz. oblasti Čech. Fonetická varianta -
4m (< -ám) byla pravidelně zachy-
cena v již. části střm. nář. (na Židlochovicku a záp. Moravskokrumlovsku), její rozšíření bylo graficky znázor-
něno jen na mapě husám. Koncovka -om je typická pro záp. úsek jzč. nář.

159      husám dat. pl. f. (949) — mapa s. 241

kravám (778)

kočkám (906)

1    M         husám — husm — husam

husím — husejm 118, 146, 504, 13, 27 — husim

husom

husum (gyns- 831–836, 84)

husem

2                 Morfologické rozdíly ve tvaru dat. pl. feminina husa vyplývají z jeho kolísání mezi pův. i-kmenovým sklo-
něním (nom. sg. hus) a novějším a-kmenovým skloněním (nom. sg. husa, srov. ČJA 4-10 husa nom. sg. f.).

Tvar husem uchovává pův. i-kmenové zakončení dat. pl. Forma husím (husejm) byla vytvořena analogic-
ky podle gen. pl. husí (husej). Na mapě je také zakresleno zeměpisné rozšíření fonetické varianty koncovky -ám,
totiž -
4m.

3                 Největší územní rozsah má podoba husám, která zabírá téměř celé Čechy (bez záp. úseku jzč. nář.) a ce-
lou Moravu. Jako dubleta byla forma husám zachycena porůznu též v sz. Čechách (v areálu zakončení -am). Pro
Židlochovicko a záp. Moravskokrumlovsko je charakteristická varianta hus
4m. Forma husam je typická pro zá-
padní Čechy, odděleně také pro záp. polovinu slez. nář. Podoba husem vymezuje areál v jižních Čechách, téměř
pravidelně zde byla zapsána vedle formy husám. Zejména na jzč. okrajích (na Sušicku a Prachaticku) se sou-
střeďují tvary s koncovkou -ím. Obměna husim se objevuje na širším Jemnicku a jako dubleta na Strakonicku.
Podoba husejm byla zachycena sporadicky, nejčastěji ve vých. části svč. nář. Forma husom se vyskytuje v záp.
úseku jzč. nář. často jako dubletní vedle varianty husam. Pro vých. polovinu slez. nář. je charakteristické
zakončení -um.

Situace ve městech se v podstatě shoduje s nář. okolím, navíc do městské mluvy vlivem spisovného jazy-
ka proniká forma husám. Ta byla jako jediná zachycena v zč. pohraničních městech.

4    husam  hluž.

husám  Db, Tk, MČ, sloven. husiam

husem  stč.

husím  Db

husom  pol. gęsiom

5    husám Po 1, Ju 1–4, 6, 7, Ru 3–5 — husam Ju 2, 5, Ru 2

6    ASJ II 109:101, SSA 11.58

7                 Forma dat. pl. byla zkoumána také u feminin kráva a kočka. U feminina kráva byly zjištěny tvary se zakončením -ám, -am, -om a -um,
jejichž rozložení je téměř shodné s distribucí odpovídajících tvarů mapované položky husám. Podobně je tomu u feminina kočka, zde však
(zřejmě vlivem disimilačního výběru koncovek) nebyl zachycen tvar se zakončením -om.

Atlasy: ASJ II 109:101, SSA 11.58, OLA 179

Ko

5    nohavicim Ju 1–3, Ru 3, 4 — nohawicim Po 1 — nohavicám Ju 4, 6, 7 — užicám Ru 5 — nohavicam Ru 2 — nohavicum Ju 4

6    AJŚ 1371c, SSA 11.58

Ko

Plzeňsku a Klatovsku. Forma kostem vedle kostím byla pak zaznamenána roztroušeně zejména v již. úseku jzč.
nář. Forma kosťom se objevuje především na Chodsku a sev. Plzeňsku.

Situace v městské mluvě je shodná s venkovským okolím, vlivem spis. jazyka proniká běžně tvar kostem.

4    kosťam  hluž. kosćam

kosťám  sloven. kostiam

kostem  stč., Db, Tk, MČ

kosťom  pol. kościom

5    kosťim Po 1, Ju 1–5, Ru 3, 4 — kosťám Ju 7, Ru 5 — kosťam Ru 2

6    AJŚ 1371c, SSA 11.58

Ko

Akuzativ plurálu

Akuzativ pl. maskulin

V tvarech akuz. pl. se morfologické diference projevují v nářečích jen u substantiv mužského rodu život-
ného. U neživotných maskulin a u ostatních rodů se akuz. shoduje s nom.

Tvar akuz. pl. u živ. maskulin byl na rozdíl od stavu v sg. už v pč. období odlišný od nom. pl. (např. akuz.
chlapy, oráčě, gosti, syny × nom. chlapi, oráči, gostie, synove). Tento stav se v podstatě uchoval – s výjimkou
i-kmenů – až do současné spisovné češtiny. Ve výslovnosti došlo k splynutí akuz. s nom. pl. v důsledku splynutí
y s i (např. nom. psi, akuz. psy > nom., akuz. [psi]).

Jiná je situace v nářečích: docházelo tu zejména k různým vyrovnáním, a to buď ve prospěch tvarů aku-
zativních podle stavu u neživ. maskulin (králíky též nom., tj. akuz.-nom.), nebo ve prospěch tvarů nominativních (králíci též akuz., tj. nom.-akuz.). Průnik tvarů nom. pl. do akuz. umožnily zvláště případy, kdy se po splynutí y a i starý rozdíl setřel. V některých dialektech jako obdoba poměrů v sg. pronikl do akuz. pl. tvar gen. pl. (např. vidím chlapů, tj. gen.-akuz.). Uvedené procesy souvisejí s uplatňováním kategorie životnosti.

V akuz. pl. se tedy u život. maskulin užívají pův. koncovky akuz., nom. a gen.

 

Koncovky akuz.:

-e:        pův. jo-kmenová koncovka (’ě > e);

-i:         pův. i-kmenová koncovka;

-y:        pův. koncovka deklinace o-kmenové a u-kmenové; výslovnost -y na velké části území (a ve spis. jazyce) se
změnila v -i (v pravopise se však grafém y uchovává).

 

Koncovky nom.-akuz.:

-i:         pův. o-kmenová a jo-kmenová koncovka nom. pl.;

:         pův. koncovka nom. pl. někdejších mužských i-kmenů; nelze vyloučit ani pokračování pův. zakončení
*-ьja u hromadných jmen stč. typu bratřie (patrné působením morfologické tendence po odlišení podstat-
ných jmen život. a neživot.);

-ove:    pův. nom. koncovka u-kmenová;

-ové:    obměna pův. u-kmenové koncovky -ove nejspíše vlivem koncovky od konsonantické deklinace.

 

Koncovky gen.-akuz.:

:         pův. i-kmenová koncovka gen. pl.; po zkrácení (PRO A1a), popř. změně i, í > y, ý (PRO F2bc) se po sy-
kavkách a po ř ve Slezsku realizuje jako -y;

-ích:     původní i-kmenová koncovka gen. pl. s koncovým formantem -ch, který se připojuje vlivem zakončení
gen. pl. adjektivní, popř. i zájmenné deklinace;

:        koncovka navazující hláskovým vývojem na pův. u-kmenové zakončení (stč. -óv po změně ó > uo > ů a od-
padnutí koncového -v);

-ůch:    u-kmenová koncovka ovlivněná zakončením gen. pl. adjektivní deklinace, popř. i zájmenné deklinace;

-ův:      pův. u-kmenová koncovka gen. pl. po změně -óv > -uov > -ův.

Z většího počtu položek dotazníku sledujících nář. diference v tvarech akuz. pl. životných maskulin jsou
na mapách představeny položky pekaře, psy, syny a hosty. Položky voly, ptáčky, vrabce se diferencují morfolo-
gicky jen na vých. okrajích Moravy a ve Slezsku, a to v podstatě ve shodě se zde představenými mapami.
Položky sedláky, holuby, kluky a hochy navíc evidují v Čechách rozdíl mezi tvarem akuz. a nom.-akuz. v rozsa-
hu, jenž je představen na mapě ČJA 4-166 pekaře akuz. pl. m. Podobně se v Čechách diferencuje i položka jeleny. Na Moravě vytvářejí zaznamenané formy areály, které jsou v podstatě shodné s areály u položky hosty.

Tvar pse, zapisovaný na Moravě, zařazuje toto slovo k měkkému skloňovacímu typu. Nasvědčuje tomu
i skutečnost, že tato forma zasahuje až do oblasti čm. nářečí. V oblasti střm. změny y >
(e), kterou eviduje
mapa PRO D2bc, nelze však hranici mezi měkkým a tvrdým skloňováním stanovit s jistotou. K tvrdému sklo-
ňovacímu typu by zařazovala sledovaný tvar forma pse, kterou na mapě rovněž evidujeme. Je však možné, že
jde spíše o pův. koncovku měkkého skloňovacího typu -e, která se analogicky přiklonila k typu chlap
.

Ostatní tvary jsou od původu koncovkami genitivu (psů, psův, psůch).

3                 Tvar psy je běžný v čes. nářečích v užším smyslu a také v nář. slez. V centrálním úseku střm. nářečí byla za-
psána hlásková varianta ps
.

Pro část nářečí střm. a většinu vm. nářečí je typická forma pse.

Charakter okrajových regionalismů mají podoby gen.-akuz. psů (na již. Slovácku a na Kopanicích), psův
(v obcích na území polského Slezska a jako dubletní zejména na Ostravsku) a psůch (sporadicky doložená
z vých. Valašska).

Ve městech tato položka zkoumána nebyla.

4    psův  sloven. psov, pol. psów

psy  stč., Db, Tk, MČ, hluž.

5    psi Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2–4 — pse Ju 6 — psú Ru 5

6    —

Fi

3                 Tvar hosty pokrývá zhruba celé Čechy a záp. část Moravy až po linii řek Svitavy a Svratky, odděleně tvoří areál v slez. nářečích. Na vých. polovině Moravy převažuje forma hostě. V sev. polovině Čech poměrně hojně, zpravidla nedubletně, avšak areálově nevyhraněně, a v sev. úseku čm. nářečí kompaktněji byl zapsán tvar hosti. Forma hostí se vyskytla jen místy na záp. okrajích Čech.

Tvary gen.-akuz. se omezují na vých. polovinu zkoumaného území. Pro již. úsek vm. nářečí je typická po-
doba hosťů, varianta hosťův se dokládá hlavně z Příborska, hostůch ojediněle ze Vsetínska. Od původu gen.
tvar hostí byl zapsán v sev. a vých. části slez. nář.

4    hosti  stč. gosti, Db, Tk, hluž. hosći

hostův  sloven. hosťov, pol. gościów, hluž. hosćow

hosty  Tk, MČ

5    hosti Ju 3, Ru 3 — hosťe Ju 6 — hosťi Po 1, Ju 1, 2, 5, Ru 4 — hosťí Ru 2 — hosťú Ru 5

6    OLA 2244

Fi

Lokál plurálu

Repertoár všech zachycených koncovek:

-ach:    podnět ke krácení a-kmenové koncovky -ách v záp. Čechách vzešel pravděpodobně od krátkých dativních
tvarů na -om (srov. ČJA 4, Dativ plurálu, s. 224, a P. Jančák: K jazykovému zeměpisu Čech. Některé případy západočeského krácení v koncovkách, Naše řeč 53, 1970, s. 129–137); v důsledku unifikace plurálových koncovek se ke koncovce -om muž. rodu přitvořilo i –om žen. rodu; tato krácená varianta ovlivnila kvantitu v koncovkách -ám > -am (u maskulin a neuter -ům > -um), v lok. pak -ách > -ach; ve Slezsku je patrně koncovka -ach původní (stejně jako v polštině); jestliže vznikla krácením (z -ách), pak její krácení proběhlo dříve než slez. změna á > o;

-ách:    pův. a-kmenová koncovka; má tendenci postupně nahrazovat tradiční nář. zakončení;

-4ch:    koncovka s labializovanou realizací samohl. á; protože její zeměpisné rozšíření je u všech mapovaných po-
ložek téměř shodné, bylo graficky znázorněno jen na mapě klucích;

-ech:    u maskulin a neuter pův. u-kmenová koncovka; u feminin pův. i-kmenová koncovka;

-ejch:   z -ích diftongizací í po sykavkách;

-ích:     pův. jo-kmenová koncovka (stč. oráčích); u feminin ja-kmenová koncovka vzniklá analogicky nejspíš po-
dle jo-kmenů, popř. vyrovnáním podle přehlasovaných koncovek, kde pro přehlásku byly podmínky,
např. instr. pl. dušemi;

-och:    koncovka vznikla patrně paradigmatickým vyrovnáním podle dativní koncovky -om (v stč. -óm/-om); jde
o koncovku společnou na určitém teritoriu substantivům všech rodů a typů; slezské -och územně navazu-
je na tutéž koncovku ve vm. nářečích; zobecnělo zde u všech rodů a typů; srov. sousedoch, poloch, nohavicoch;

-óch:    ke dloužení v koncovce došlo paradigmatickým vyrovnáním (srov. nář. gen. -ůch, dat. -ům (stč. -óm),
instr. -ámi);

-ou:      stará duálová koncovka (prsou, rukou);

-ouch: koncovka patrně dokládá pozůstatek duálového sklonění; starý duálový tvar na -ou byl podle lok. pl. sub-
stantiv, adjektiv a zájmen končících na -ch modifikován na zakončení -ouch (klukouch, kamenouch,
prsouch, rukouch).

 

V nářečích dochází místy k unifikaci některých koncovek napříč rody a všemi typy substantiv. To platí
o koncovkách -ach, -och ve slez. nářečích; zakončení -ach je navíc charakteristické pro sz. okraj čes. nářečí.

Lokál pl. maskulin

Ve spis. jazyce se v lok. pl. maskulin (životných i neživotných) uplatňuje u typů pán, hrad a předseda kon-
covka -ech. U maskulin zakončených na -k, -g, -h, -ch (-ka, -ga, -ha, -cha) a ojediněle na -s, -z, -l se využívá kon-
covky -ích (hoších < stč. hošiech), stejně jako u vzorů muž, stroj a soudce.

Nář. stav v lok. pl. maskulin je doložen zmapováním těchto položek: klucích; vozech s přikomentovanými
položkami sousedech a volech; kamenech, dubech, pekařích, nožích.

Zeměpisné rozšíření koncovek -ach, -och a -óch je u všech zkoumaných maskulin téměř shodné.

Zakončení -ach je typické pro záp. a sz. okraje čes. nářečí a pro slez. nářečí, kde tato koncovka vytváří dva
od sebe oddělené areály – první na Opavsku, druhý ve vých. polovině slez. nář.

Koncovka -och je příznačná pro vm. nář. (s výjimkou dolských nářečí) a přilehlé Holešovsko a pro stř.
pruh slez. nářečí.

Koncovka -óch byla zachycena pouze v bodě 738. Dokládá ji už F. Bartoš v tzv. starojickém nářečí, tj.
v okrajovém nářečí na Hranicku (viz Dialektologie moravská, 1. díl, Brno 1886, s. 84).

Uzemní rozšíření ostatních koncovek je různé.

Koncovka -ách se zpravidla vyskytuje na větší části Čech (zde u tvrdých typů), ve střm. dialektech a v jz.
úseku vm. nářečí. Výslovnost samohlásky á v koncovce -ách je na území již. od Brna vždy labializovaná (-
4ch).
Její zeměpisné rozšíření zaznamenáváme pouze na mapě klucích.

Koncovka -ech, shodná se spis. jazykem, vykazuje u různých substantiv nestejný zeměpisný rozsah. Důsledně
však vytváří malou enklávu na Hranicku; v tomto mikroareálu jde dokonce o univerzální koncovku pro sub-
stantiva všech rodů a typů (včetně feminin, srov. o kravech).

Podobně také koncovka -ích u tvrdých maskulin má nestejné zeměpisné rozšíření. Přesto se nejčastěji za-
končení -ích objevuje na okrajích svč. a jzč. nářečí.

2                 Na mapě je představeno zeměpisné rozšíření podob lok. pl. pův. o-kmenového maskulina vůz. Krácení
samohl. í v koncovce -ích vcelku odpovídá PRO A1bc.

3                 Forma lok. pl. vozech, shodná se spis. jazykem, se vyskytuje na celém území Čech, na Moravě pak v ob-
lasti střm. nářečí s přilehlým jz. úsekem vm. nářečí a s výběžkem do sev. úseku vm. nářečí až k Valašskému
Meziříčí. Vedle ní na rozsáhlých územích čes. národního jazyka přetrvává starší tvar vozích, a to zhruba ve vých.
polovině svč. nářečí, odděleně pak v záp. části jzč. nářečí, dále na Strakonicku, Příbramsku, Sedlčansku, již. Čes-
kobudějovicku, v oblasti čm. nářečí, na Třebíčsku, Znojemsku a v centr. úseku střm. nářečí. Koncovka -ách se
častěji objevuje jako dubleta vedle zakončení -ech, a to porůznu zejména ve stř. Čechách, v oblasti střm. nářečí
a v jz. úseku vm. nářečí. Nedubletně byla forma se zakončením -ách zapsána v ojedinělých lokalitách stř. Čech
a na Moravě ponejvíce již. od Prostějova a na Mikulovsku. Obvyklé zeměpisné rozšíření mají koncovky -ach,
-och (až na oblast sz. od Valašského Meziříčí) a -óch (srov. ČJA 4-169 klucích lok. pl. m.).

Ve městech se užívá podoby vozech (v zč. pohraničních městech je to forma jediná). Ve slez. a vm. měs-
tech byla tato forma zapsána vedle podob shodných s nář. okolím. Ve vm. městech byl navíc zachycen i tvar vo-
zách
a v sm. pohraničních městech tvar vozích.

4    vozach  pol. wozach, hluž. wózach

vozech  Tk, MČ

vozích  stč. -iech, Db, Tk

vozoch  sloven.

5    vozech Ju 4–6, Ru 5 — vozách Ju 1–4, 6, Ru 2–5 — wozách Po 1 — vozích Ru 3 — vozich Ju 4 — vozoch Ju 7

6    ASJ II 123:115. AJŚ 1373a, SSA 11.58, 11.59

7                 Forma lok. pl. byla zkoumána také na dotazníkových položkách soused a vůl. Tvary příslušných slov nepředstavujeme na samostatných ma-
pách, protože až na méně častý výskyt podob sousedích, volíchvozích) se zeměpisné rozšíření ostatních koncovek téměř shoduje s mapo-
vanou položkou vozech.

Starobylá forma sousedích (popř. pravidelně krácená varianta sousedich) byla zachycena jako dubletní vedle podoby sousedech jen na
okrajích našeho území (Podkrkonoší, Náchodsko s přesahem na Kladsko, již. Strakonicko).

Podoba volích (popř. volich) byla zaznamenána na širším Náchodsku s přesahem na Kladsko a v jzč. nářečích, zvláště na Klatovsku,
Strakonicku a jz. Příbramsku. Porůznu se vyskytuje i na Moravě.

Atlasy: AJŚ 1373a, SSA 11.58, 11.59

Ko

5    kamenech Ju 3, 5 — kamenach Ju 1–4, Ru 2–4 — kameňách Ju 6, Ru 5 — kameňoch Ju 7 — kameňich Po 1 — kamenouch Ru 2 — kamenuch Ju 5

6    AJŚ 1373a, SSA 11.58, 11.59

Ko

5    polich Ju 4, Ru 3 — polích Ju 3, Ru 2 — pólich Ju 1, 2, 4, 5, Ru 1, 4 — polech Ru 5 — polách Ju 6, Ru 5 — poloch Ju 7 — pólatech Po 1

6    AJŚ 1373b, SSA 11.58, 11.59, OLA 534

Ko

5    prsach Ju 6 — prsách Po 1, Ju 1, 3, Ru 5 — prsoch Ju 7 — prsouch Ju 2, 5, Ru 2–4

6    AJŚ 1373b

7                 Lok. pl. byl též sledován v dotazníkové položce kolenou. Příslušné tvary nepředstavujeme na samostatné mapě, neboť zeměpisné roz-
šíření koncovek až na menší rozdíly odpovídá rozšíření zakončení lok. pl. n. prsa. Větší územní rozsah má zakončení -och v oblas-
ti vm. nářečí. Podoba kolenoch je rozšířena i na Uherskobrodsku a sev. Vsetínsku. Naproti tomu vzácný je tvar kolenich, ten byl zaznamenán
pouze v lokalitě 136.

Atlasy: AJŚ 1373b

Ko

Lokál pl. feminin

Ve spis. jazyce se v lok. pl. feminin užívá těchto koncovek: -ách (typ žena), -ích (typy růže, píseň) a -ech
(typ kost).

Nář. stav v lok. pl. feminin je doložen zmapováním těchto dotazníkových položek: kravách, kozách,
nohavicích; kostech s přikomentovanými položkami nocích a zdech; rukou.

Stále stejný územní rozsah mají koncovky -ach, -och ve slez. nářečích. Zakončení -ach zde tvoří stejně
jako u maskulin a neuter dva od sebe oddělené areály. První na Opavsku, druhý ve vých. polovině slez. nářečí.
(Toto zakončení je též typické pro sz. oblast Čech.) Pro stř. pruh slez. nářečí je charakteristická koncovka -och;
zde je univerzální koncovkou v lok. pl. všech rodů.

3                 Na většině zkoumaného území se vyskytuje forma kozách. Obměna kozach je běžná na zč. okrajích
a v oblasti slez. nářečí, kde tvoří spolu s formou kozoch obvyklé areály (srov. ČJA 4-178 kravách lok. pl. f.). Forma kozích se soustřeďuje zejména v již. části čm. nářečí s přesahem do jz. okrajů střm. nářečí, sporadicky se vyskytuje ještě
mezi Prahou a Příbramí a na jv. Českobudějovicku. Koncovka -ejch byla zapsána převážně jako dubletní sev. od
Nového Města na Moravě a porůznu ve vých. části svč. nářečí. Tvar kozech byl zachycen velmi řídce a roztrou-
šeně vedle formy kozách, nedubletně jen na Hranicku.

Ve městech se většinou užívá podoby kozách, ve slez. městech kozach.

4    kozach  pol., hluž.

kozách  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

5    kozách Po 1, Ju 2–7, Ru 2, 4, 5 — kozach Ju 5 — kozích Ru 3

6    AJŚ 1373c, SSA 11.58, 11.59

Ko

ťám). Rozšíření tvarů s kmenem zakončeným na -st × -sť × -s’c’ vcelku odpovídá pravidelnému zeměpisnému
rozšíření, srov. PRO B6ab.

3                 Nejrozšířenější je forma kostích; zachycena byla po celých Čechách a na Moravě ve střm. nářečích kromě
oblastí širokého Brněnska a Holešovska. Pro ně je typická, stejně jako pro oblast vm. nářečí, podoba kosťách.
Dubletně byla tato forma zapsána i na Prostějovsku. Zejména na záp. okraji jzč. nář. se vedle formy kostích vy-
skytuje tvar kostěch. Tato forma byla dále porůznu zaznamenána v čm. nářečích, soustředěněji na Boskovicku
a na Hranicku, kde je koncovka -ech víceméně univerzální koncovkou lok. pl. Varianta kosťach byla v Čechách
zapsána v Poohří, obvyklé zeměpisné rozšíření mají koncovky -ach, -och ve slez. nář. (srov. ČJA 4-178 kravách lok. pl. f.) a zakončení -óch jen v lokalitě 738.

Formy ve městech se shodují s venkovským okolím, jako progresivní proniká vlivem spis. jazyka téměř
důsledně navíc tvar kostech.

4    kostách  hluž. kosćach

kosťách  sloven. kostiach, pol. kościach

kostech  stč., Db, Tk, MČ

5    kosťích Ju 3, 5, Ru 2 — kosťich Po 1, Ju 1–4, Ru 3, 4 — kosťách Ju 7, Ru 5 — kostech Ju 5

6    ASJ II 128:120, AJŚ 1373c, SSA 11.58, 11.59

7                 Tvar lok. pl. byl také sledován u položek noc a zeď. Ty nebyly samostatně zmapovány, neboť zeměpisné rozšíření koncovek lok. pl. až
na menší rozdíly odpovídá rozšíření zakončení lok. pl. feminina kost. U substantiva noc je jen méně častý výskyt dubletních koncovek -ach
a -ech vedle zakončení -ích (shodného se spis. jazykem) a u feminina zeď (spis. -ech, -ích) je areál zďách poněkud větší než kosťách. Podoba
ách byla zachycena navíc ještě v oblasti mezi Novým Městem na Moravě a Boskovicemi a na vých. Litovelsku. Na větší rozsah zakončení
-ách má nepochybně vliv znění nom. pl. zďa, srov. ČJA 4-115 zdi nom. pl. f. Lexém zeď se ve Slezsku nevyskytuje, a proto byl tvar lok. pl. zkoumán na zástupných slovech (např. loď, žerď, zpověď).

Atlasy: AJŚ 1373c, SSA 11.58, 11.59

Ko

Instrumentál plurálu

Spis. jazyk se tvary instr. pl. substantiv liší od nářečí hlavně tím, že nezřídka uchovává starobylý stav.

U maskulin a neuter podržuje pův. koncovky -y (pány, hrady; městy, kuřaty) nebo -i (muži, stroji; poli).
Koncovka -y pronikla dokonce i k substantivům muž. rodu typu starosta; je tedy starosty místo staršího staros-
tami
. K subst. typu stavení se už v stč. rozšířila koncovka -ími od složené adj. flexe (znameními jako jarními).

Podstatná jména rodu ženského mají jednak staré zakončení na -ami: ženami, jednak koncovku -emi: rů-
žemi
, písněmi. Některá substantiva podržují koncovku -mi (kostmi), některá přešla k vzoru píseň (písněmi).

 

Repertoár všech nář. koncovek v instr. pl.:

-ama:   pův. instr. duálu a-kmenových subst., v Čechách může jít o paradigmatické dotvoření k dat. a lok. pl. klu-
kam, klukach > klukama), srov. ČJA 4-150 klukům dat. pl. m., ČJA 4-169 klucích lok. pl. m.;

-ami:    pův. instr. pl. a-kmenových substantiv;

mi:    dloužením pův. a-kmenového zakončení v důsledku analogického vyrovnávání s dat. a lok. na -ám, -ách,
podle kravám, kravách také kravámi, nelze zcela vyloučit souvislost s přízvukováním na předposlední sla-
bice; podoba -ámi se totiž vyskytuje v oblasti takového přízvuku; přízvuk se zde mohl realizovat s dopro-
vodným dloužením;

-amy:   obměnou pův. a-kmenové koncovky -ami; patrně v důsledku působení územně shodného zakonče-
ní instr. na -y (hrady: hradami > hradamy, městy: městami > městamy);

-ema: pův. instr. duálu ja-kmenových subst. typu růže (stč. -ama) analogickým vyrovnáním ve směru přehlaso-
vaných tvarů instr. pl. růžemi a snad i pod vlivem nom. a akuz. pl. růže, popř. pův. instr. duálu jo-kmeno-
vých subst. typu oráč, pole;

-emi:    zakončení instr. pl. f. typu růže (po přehlásce ze staršího -’ami);

-i:         pův. jo-kmenové zakončení (oráči, poli);

:         jo-kmenové zakončení se zdlouženou samohláskou, plynoucí ze snahy odstranit tvarovou homonymii,
srov. např. nom. i instr. oráči, viz též ;

-ima:    prostým připojením koncového -ma k nom. pl. (voli+ma), popř. paradigmatickým vyrovnáním (poli, po-
lim
, polich, polima); u subst. typu znamení jde o pravidelné, územně omezené krácení samohlásky í v kon-
covce -íma, viz tam;

-íma:    pův. zakončení instr. duálu pův. středních ьjo-kmenů typu znamení, popř. přejetí nář. varianty od slože-
ných adj. typu jarní;

-ími:     staré zakončení instr. pl. ьjo-kmenových subst. typu znamení, popř. adj. typu jarní, v nářečích přímý vliv
spis. jazyka;

-ma:     zakončení pův. instr. duálu u-kmenových nebo i-kmenových subst. typu syn, kost, host;

-mama: zdvojením koncovky -ma; viz tam;

-mi:      zakončení instr. pl. m. subst. u-kmenových nebo i-kmenových typu syn, popř. host; jeho užití plyne ze sna-
hy potlačit nář. tvar a přiblížit se spis. jazyku;

-oma:   pův. koncovka instr. duálu o-kmenových i jo-kmenových subst. typu chlap, oráč, město, pole prosazená
podle lok. pl. na -och, popř. dat. pl. na -om;

-y:        pův. o-kmenové (nebo nt-kmenové) zakončení (chlapy; okny, kuřaty);

:        hlásková varianta pův. o-kmenového (nebo nt-kmenové) zakončení na -y (patrně ze snahy odstranit ne-
žádoucí tvarovou homonymii s nom. a akuz. pl., srov. např. tvar duby pro všechny tři pády).

 

V nářečích je zvlášť patrná výrazná tendence k unifikaci koncovek různých deklinací, a to nejen mezi
skloňovacími typy téhož rodu, ale běžně i přes hranice rodů. Tato tendence (obvyklá v mluveném jazyce vůbec)
se projevuje zejména na Rakovnicku a na východě zkoumaného území, srov. např. kravam, kravach, kravama.

V podstatě existuje v nářečích dichotomie zakončení na -mi (s dalšími obměnami -ami, -ámi, -amy, -emi)
a na -ma (s dalšími obměnami -ama, -ema, -ima, -íma, -oma). Zakončení na -mi mají původ v starších tvarech
instr. pl., zakončení na -ma navazují na tvary instr. duálu.

Stará koncovka -y, -i (chlapy, duby, muži, městy, poli, kuřaty) se zachovala mimo zcela ojedinělá spojení
(např. drží se zuby nehty, stojí pod okny) v různém zeměpisném rozsahu pouze na archaických okrajích zkou-
maného území. Jde o širší Valašsko, jzč. nářečí a sev. okraj svč. nářečí. Ve shodě s unifikačními tendencemi se
i tato koncovka prosadila téměř u všech typů subst. muž. a střed. rodu; na malém území (reprezentovaném zde
jen jedinou lokalitou 722) pronikla a jako vzácný relikt se udržuje i u subst. žen. rodu typu žena (s našími krá-
vy
). Jinak je zcela výjimečná, např. s různými věci.

Koncovky -oma, -ami (-amy, -ámi) mají téměř u všech subst. stejný územní rozsah. Tvary na -oma jsou
charakteristické pro střední Opavsko, tvary na -ami pro vých. a již. skupinu slez. nářečí a u většiny subst. i pro
Valašsko (na jihu až po Uherský Brod), varianty na -ámi, -amy jsou téměř pravidelně v některých lokalitách na
Valašsku; jejich výskyt je většinou dubletní. Tyto hláskoslovné varianty pro nedostatek prostoru zakreslujeme
na mapách pouze u položek instr. pl. voly, poli a kravami.

Instrumentál pl. maskulin

Spis. jazyk disponuje pro instr. pl. maskulin koncovkami -y (u subst. typu pán, předseda, hrad)
a -i (u subst. typu muž, soudce, stroj).

Ve snaze vyhnout se nežádoucí homonymii s akuzativem, popř. s nominativem a v důsledku silných unifikač-
ních tendencí mají nářečí v tomto pádě velkou pestrost zakončení. Jejich repertoár je podán v úvodním přehledu.

Řada koncovek je vázána pouze na substantiva určitého typu. K nim patří zejména zakončení -ma (je ob-
vyklé zvl. u pův. u-kmenových a i-kmenových maskulin, např. volma, hostma, ale vyrovnáváním pak i subst. voz-
ma
, nožma), dále -ema (jen u subst. měkkých typů, např. nožema, pekařema, koněma), -ima (zvláště u pův.
i-kmenových subst., např. kostima, husima, věcima).

Často bylo zachyceno v jedné lokalitě i více tvarů. V jejich užití se mezi nimi nezřídka zračí generační roz-
díly, např. zakončení na -y () je řidší a charakteristické pro nejstarší venkovskou generaci, sufix -ami (-ámi,
-amy) je běžnější u mladé generace. Koncovka -ama v oblasti tvarů na -y, -i, -ami, -ema je typická spíš pro mlad-
ší generační vrstvu.

Územní rozšíření jednotlivých tvarů instr. pl. m. podáváme na mapách voly, sousedy s přikomentovanými
položkami vozy, vojáky, dále na mapách noži, pekaři, koňmi, hochy.

popř. s . Tvar voly (ve fonetické realizaci též voli, viz PRO F2b) se vyskytuje dále ještě ojediněle v jzč. náře-
čích a na nejsevernějším okraji svč. nářečí. Zde všude jde o archaické relikty běžné vedle jiných tvarů.

Do mluvy měst poněkud proniká zakončení na -ama, poměrně řídce též na -y.

4    volami  pol. i hluž. wołami

volma  stč. instr. duálu

volmi  stč., sloven.

voly  stč., Jg, Tk, MČ

5    volama Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 4, 5 — volma Po 1, Ju 1–6, Ru 2 — volima Ju 4

6    ASJ II 130:122. AJŚ 1372a, SSA 11.58–60, OLA 195

Bh

184      sousedy instr. pl. m. (81) — mapa s. 275

vozy (690)

vojáky (62)

1    M         sousedy (súsedý 740, 748, 753)

sousedama

susedoma

souseďima

sousedami (sumsadami 831–836, súsedámi, súsedamy)

súsedmi 755

2                 V instr. pl. pův. o-kmenového subst. soused se ve srovnání se subst. vůl, ČJA 4-183 voly instr. pl. m., neobjevuje tvar sousedma a jen jediný doklad je na tvar sousedmi.

Na Valašsku převládá zakončení na -y (pod tuto koncovku je podřazena i varianta ), dubletně se zde ve-
lice často objevuje též koncovka -ami, rovněž v realizaci -ámi, -amy. Na mapě jsou tyto varianty podřazeny pod
podobu -ami.

3                 Starobylé tvary na -y (sousedy) – většinou jako dubletní – zabírají oblast Valašska, poměrně souvislou
oblast pokrývají v jzč. nářečích; ve zbytcích byly zachyceny i v Podkrkonoší. Jako nové přejímky ze spis. jazyka
jsou doloženy také z mor. pohraničních měst.

Náchodsko a vých. okraje svč. nářečí se vyčleňují formou sousedima.

Jinak na větší části sledovaného území Čech a Moravy jsou běžné tvary sousedama (i v městské mluvě).
Ty dosahují na východě až k hranici tvarů sousedy, sousedoma, sousedami, tj. zhruba po linii Opava – Uherský
Brod. Jejich územní rozšíření je víceméně shodné u všech maskulin.

Tvar sousedmi pochází z mor.-sloven. pomezí.

4    sousedami  pol. sąsiadami, hluž. susodami

sousedmi  sloven. susedmi

sousedy  stč., Db, Tk, MČ, sloven. říd.

5    sousedama Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — súsedama Ru 5

6    ASJ II 130:122, AJŚ 1372a, AJK 577, 578, SSA 11.58

7                 V podstatě stejná je situace u instr. pl. subst. vůz, voják.

Výraz vůz má v instr. pl. také formu vozma. Ta se soustřeďuje spíš na již. část jzč. nářečí, ale je tu vždy dubletní jednak s tva-
rem vozama, jednak s tvarem vozy. Koncovka -y s větší nebo menší důsledností zabírá opět oblast Valašska a zvláště již. úsek jzč. nářečí. Zato
častější je v městské mluvě převážně mladé generace (08, 27, 42–45, 65, 81–84, 93, 94). Jako výsledek snahy vyhnout se příznakovým nář. tva-
rům na -ma hodnotíme formy vozmi (81, 84) a vozemi (83, 95). Jsou doloženy jen z měst a nejde o varianty stabilizované.

U subst. voják se na Náchodsku koncovka -ma připíná k nom. pl., takže je tam forma s vojácima, srov. ČJA 4-188 hochy instr. pl. m. (pouze v lokalitě 755 je tvar vojákima).

Bh

pekařoma

pekařima (též pekarima 755)

pekařami (p’e- 830–836, pekařámi, pekařamy)

pekarmi 755

2                 Repertoár koncovek a jejich zeměpisné rozšíření se v instr. pl. m. slova pekař zejména v Čechách poně-
kud liší od podob instr. pl. u ostatních subst. téhož rodu. Hranice mezi tvary pekařema a tvary pekařama se kry-
je s izoglosou přehlásky ’a > e, srov. PRO E6.

3                 Tvar pekařema zahrnuje téměř celé Čechy a přesahuje na sev. Moravu. V již. Čechách je vedle něho dub-
letní forma na -i (pekaři), ta se většinou jako jediná dokládá z Valašska a z mluvy měst na sev. Moravě a ve
Slezsku.

Koncovka -ama je u tohoto substantiva běžná jednak na menším areálu mezi Roudnicí a Rakovníkem,
jednak téměř na celé Moravě (s výjimkou Zábřežska a sev. Litovelska) až po linii Opava – Uherský Brod. Na
Uherskobrodsku přesahují tvary pekařama na sever až ke Vsetínu.

Formy na -ima zabírají vých. okrajový pás svč. nářečí.

Výskyt tvarů s koncovkami -oma, -ami je omezen na slez. nářečí.

4    pekařami  pol. piekarzami (hluž. pjekarjemi)

pekaři  stč., Db, Tk, MČ

5    pekařama Ju 6, Ru 5 — pekařema Po 1, Ju 1–5, Ru 2–4

6    SSA 11.60

Bh

Menší území pokrývá forma hochma. Její výskyt se soustřeďuje na Vysokomýtsko a na již. Králové-
hradecko, jinde je ojedinělá.

Forma hošama je charakteristická jen pro Roudnicko.

Na ostatním území Čech a dále na Moravě dominují tvary na -ama (hochama, popř. klukama).

(Analogické tvary instr. pl. klucma, klucama byly zachyceny jen na Roudnicku.)

4    hochy  stč., Db, Tk, MČ

5    klucma Ju 1, 2 — klucima Ju 4

6    —

Bh

Instrumentál pl. neuter

Spisovný jazyk má v instr. plurálu neuter tyto koncovky: -y (typ město), -i (typ pole), -ími (typ stavení),
-(at)y (typ kuře).

V nářečích panuje značná pestrost zakončení, jež plyne z uchování staršího jazykového stavu a zejména
z výrazných unifikačních tendencí. Repertoár nář. koncovek je uveden v přehledu koncovek instrumentálu
substantiv všech rodů.

Všechna slova, která byla předmětem výzkumu, zde mapujeme, popř. komentujeme. Jde o tyto položky:
okny, poli, vejci, kuřaty s přikomentovanou položkou hříbaty, staveními.

poloma

polima

polma (pólma)

polmi 755, 84, 95

polami — polámi — polamy

polemi 08, 83, 84, 94, 95

2                 Na mapě jsou zakreslena zakončení instr. pl. neutra pole (pův. jo-kmenové subst.).

Nesledujeme zde hláskoslovný jev, totiž dloužení samohlásky o v kmeni. Uvedené dloužení je převážně
v tvaru pólema, zcela ojediněle v tvaru pólma; územní rozsah uvedeného jevu je představen na mapě ČJA 3-30
pole.

Na Znojemsku a již. od Třebíče se lexém pole nevyskytuje, proto se tvar instr. pl. zjišťoval na zástupném
výrazu téhož typu, zpravidla na slově moře.

3                 Největší územní rozsah mají tvary polma a polama. První z nich zabírá celá jzč. nářečí a větší část nářečí
střč. (bez malého sz. úseku) s přesahy do dialektů sousedních. Jako dubleta se často vyskytuje na Vysokomýtsku,
Novoměstsku a v Podještědí.

Tvar polama charakterizuje Poohří (zde převážně vedle tvaru polma) a dále Moravu (bez její jz. části) až po linii vedoucí severojižním směrem, vymezenou zhruba městy Opava – Uherský Brod.

Náchodsko s Kladskem a záp. Morava se vydělují tvarem polima.

Forma polema zahrnuje oblast svč. nářečí, přesahuje ještě do přilehlého úseku střč. nářečí až k Praze a na
Zábřežsko.

Starobylé zakončení na -i (shodné se spis. jazykem) bylo zachyceno vždy jako dubletní v již. Čechách,
méně často i na Valašsku.

Tvar polami vytváří areál ve vých. a již. skupině slezských nářečí a na Valašsku s výběžkem až na
Uherskobrodsko. Varianty polamy, polámi se vyskytují většinou jako dublety na Valašsku. Forma poloma po-
krývá střední Opavsko.

V čes. městech se vedle koncovek běžných ve venkovském okolí objevují hojně tvary na -ema, spíš výji-
mečně i na -i, na Moravě a ve Slezsku je zvl. u mladší generace obvyklá koncovka -ama, vlivem působení spis.
jazyka byly vytvořeny formy polmi, polemi; ty jsou doloženy pouze ze slez. měst a ze sm. pohraničí.

4    polami  sloven., pol.

polemi  hluž.

poli  stč., Db, Tk, MČ

5    poli Ju 6 — polama Ru 5 — pólama Po 1 — polema Ju 4, 5 — pólema Ju 1–4 — polma Ju 3, Ru 2, 4

6    AJŚ 1372b, OLA 533

Bh

3                 U instr. pl. neutra vejce je repertoár koncovek a jejich rozšíření na Moravě stejný jako u subst. pole,
v Čechách je situace složitější.

Tvary na -ema (vejcema) dominují na celém území Čech a přesahují na jz. Moravu a dále na Zábřežsko,
Litovelsko a sev. Boskovicko. Hranice těchto „přehlasovaných“  tvarů se kryje s hranicí přehlásky ’a > e, srov.
PRO E6. Na ostatní Moravě převládá tvar vejcama. Ten je běžný také v záp. Čechách na Roudnicku a sev.
Rakovnicku.

Forma s koncovkou -ima vytváří souvislou oblast na Náchodsku a Kladsku a mikroareál na samém vých.
okraji svč. dialektů. Rozsáhlejší území pokrývá dále na rozhraní mezi jzč. a střč. dialekty (Táborsko, sev.
Jindřichohradecko; na Benešovsku ve variantě -íma: vejcíma). Na tomto teritoriu jde často o výskyt dub-
letní vedle tvarů na -ema. Forma vejcima byla registrována také na Třebíčsku a Znojemsku, tady nezřídka ved-
le tvarů na -ama.

Z širokého okrajového pruhu v jzč. nářečích se dokládá jako dubleta tvar na -i (vejci). Ten byl zachycen
rovněž na Valašsku (vajcy).

Formy na -ami, -ámi, -amy, -oma se vyskytují na obvyklém území od linie Opava – Uherský Brod na vý-
chod.

Ve městech je situace zčásti shodná s venkovským okolím, zčásti se liší, a to v tom smyslu, že se zvl. u mla-
dé generace objevuje hojně i tvar vejci, ve Slezsku a na Valašsku také tvar vejcama.

4    vejcami  sloven. vajcami, pol. a hluž. -ami

vejci  stč., Db, Tk, MČ

5    vejcama Ru 2 — vécama Ju 6 — vajcama Ru 5 — vejcema Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 3, 4 — vejcima Ju 2, 4

6    AJŚ 1372b

Bh

193      kuřaty instr. pl. n. (935) — mapa s. 287

hříbaty (824)

1    M         kuřaty — kuřatý 740, 748, 753, 756 (kurencí, kurjatkí, kurjackí 755)

katama

kuřatoma

kuřatami (kuřyntami 831–836, kuřatámi, kuřatamy)

2                 Nář. tvary instr. pl. od slova kuře (pův. nt-kmenové subst., v nepřímých pádech s rozšířeným kmenem) se
sledovaly ve dvou spojeních, a to kvočna chodí s kuřaty a šla na trh s kuřaty. Předpokládané tvarové diference
se neprokázaly; v obou spojeních jsou možné různé tvary bez jakéhokoli rozlišení, v Čechách bylo jen zcela vý-
jimečně zapsáno kvočna chodí s kuřaty, ale šla na trh s kuřatama.

Za pozornost stojí fakt, že teritorium výskytu tvaru kuřaty, shodného se spis. jazykem, je v tomto případě
mimořádně rozsáhlé. Patrně jde o spojení do značné míry adverbializované a ustálené.

V sev. polovině Čech se vyskytuje i forma se zdlouženým kořenným vokálem (kúřaty), její přesné země-
pisné vymezení přináší mapa ČJA 4-39 kuřete gen. sg. n.

3                 Na větším území Čech (mimo široký sz. okrajový pás) dominuje tvar kuřaty. Ten je namnoze dubletní ve-
dle tvaru kuřatama. Nedubletní výskyt tvaru kuřaty převažuje zejména v jzč. nářečích a v širokém východním
pruhu obcí střč. a svč. nářečí a dále v mikroareálu v Podkrkonoší. Touto formou se dále vyděluje též sev. polo-
vina vm. dialektů, zde často i ve variantě kuřatý.

Na sz. okraji Čech včetně Mladoboleslavska se uplatňuje jako jediná forma kuřatama. Rovněž na Moravě
zhruba od staré zemské hranice na východ po izoglosu Opava – Uherský Brod je to forma jedině možná.

Koncovky -ami, -ámi, -amy, -oma mají obvyklé územní rozšíření, srov. ČJA 4-190 poli instr. pl. n.

V mluvě čes. měst převládá tvar kuřatama, nezřídka vedle tvaru kuřaty. Na Moravě je situace v podstatě
shodná s venkovským okolím, zakončení -ama však proniká i do měst v oblasti slez. nář., koncovka -y též do pohranič-
ních měst a do měst ve Slezsku.

4    kuřatami  sloven., pol. kurczętami, hluž. kurjatami

kuřaty  stč., Db, Tk, MČ

5    kuřati Ju 1, 3, Ru 3, 4 — kuřatama Po 1, Ju 3, 4, 6, Ru 2, 4, 5 — kúřatama Po 1, Ju 2 — kuřatma Po 1 — kúřatma Ju 2

6    AJŚ 1372b, AJK 578. OLA 167

7                 Instr. pl. n. byl zkoumán ještě na dalším slově téhož typu, totiž na slově hříbě. Repertoár koncovek, jejich distribuce i územní rozšíře-
ní jsou v podstatě stejné jako u slova kuře. Poněkud častější je tvar na -ama (na úkor tvaru hříbaty), zřejmě proto, že se výzkum neomezoval
na spojení s předložkou. Hláskoslovný jev rozložení retnice (hříbjaty) proti depalatalizaci retnice (hříbaty) je podrobněji zpracován v ČJA 5-232 hříbatům dat. pl.

Bh

Instrumentál pl. feminin

Spis. jazyk disponuje v instr. pl. f. koncovkami -ami (typ žena), -emi (typ růže a píseň) a -mi (typ kost).
Koncovka -ama (instr. duálu a-kmenových substantiv) je doložena jako relikt jen u slov rukama, nohama.

Pův. koncovka -ami se v nářečích vyskytuje na poměrně nevelké rozloze (avšak nejen u subst. typu žena).
Koncovku -mi máme sice zachycenu, ale jen u subst. žen. rodu končících na souhlásku (věc, kost, zeď); jde tu
o nové přejetí ze spis. jazyka. Všechny ostatní koncovky lze doložit už ze stč. (šlo např. o instr. duálu příslušných
subst. typů, a to -ama: duál subst. typu žena, -ema: duál subst. typu růže, -ma: duál subst. typu kost; zakončení
-oma přešlo od duálu subst. muž. nebo střed, rodu typu soused, město).

Patrně jen koncovka -ima je výsledkem pozdějšího, specificky nář. vývoje; buď vznikla prostým připoje-
ním koncovky -ma k nom. pl. (kosti+ma), nebo snad paradigmaticky podmíněným dotvořením k jiným pádům
jiných subst., srov. např. nář. nom. věci, dat. věcim, lok. věcich, instr. věcima, nebo krácením pův. -íma (duál
subst. typu stavení).

Distribuce uvedených koncovek neodpovídá stč. stavu. Nezřídka došlo na jistém území k prosazení jed-
noho zakončení u feminin všech typů (týká se to zejména koncovek -ama, -oma, -ami), některé koncovky jsou
omezeny téměř jen na subst. „měkkých“ typů (-ema, -ima). U některých zakončení nelze vysledovat svázanost
s určitým deklinačním typem, např. pův. zakončení i-kmenové -ma se prosadilo i u subst. kráva (kravma),
u subst. svině (sviňma); na části území se však uchovalo u pův. i-kmenových subst. kostma, vzácně věcma, zdma,
husma.

Zeměpisné rozšíření koncovek -oma, -ami je téměř u všech substantiv stejné. Hláskoslovné varianty -ámi,
-amy jsou zachyceny na mapě kravami.

Nář. stav instr. pl. f. je představen na těchto mapách: kravami s přikomentovanými položkami kozami
a rukama, sviněmi, husami, věcmi, zdmi, kostmi.

194      kravami instr. pl. f. (781) — mapa s. 289

kozami (865)

rukama (1635)

1    M         kravama — krávama

kravma

kravoma

kravami (kro- 831–836) — kravámi — kravamy

krávy 722

2                 Kromě repertoáru nář. koncovek instr. pl. f. a jejich územního rozšíření zachycuje mapa také hláskové di-
ference v základu slova kráva. Vedle pravidelného tvaru kravama se ve městech u mladé generace, zejména
v Čechách, objevuje i novější analogická hlásková varianta krávama. Svědčí o tom, že snaha po zpravidelnění,
tedy po zjednodušení morfologické soustavy, je v jazyce běžná nejen v rámci příslušného pádu, ale také v rám-
ci paradigmatu daného výrazu.

3                 Celé Čechy a větší část Moravy zhruba po linii Opava – Uherský Brod pokrývá tvar kravama. Formy na
-oma jsou charakteristické pro střední Opavsko, formy na -ami jsou typické pro ostatní území slez. nář. (od
řeky Odry na východ) a pro větší část Valašska na jih téměř až k Uherskému Brodu. Na Valašsku se koncové
-ami realizuje také jako -amy nebo -ámi. V již. úseku tohoto teritoria bývá vedle těchto koncovek také zakon-
čení -ama.

Pouze na vých. a sev. okraji svč. nářečí a vzácně v již. Čechách a v již. části vm. nář. bylo zaznamenáno u st. ge-
nerace též dubletní zakončení -ma (kravma).

4    kravami stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. krowami, hluž. kruwami, kruwymi

5    kravama Ju 1–6, Ru 2–5 — krávama Ru 4 — kráwama Po 1 — krauma Po 1, Ju 2

6    ASJ II 135:127a, MAGP 491, AJŚ 1372c, AJK 579, SSA 11.58–60, OLA 181

7                 Instr. pl. substantiva koza se liší od téhož pádu subst. kráva jen v tom, že u něho postrádáme tvar kozmakravma) a že ve čtyřech lo-
kalitách na jz. Moravě byly zaznamenány dubletní tvary kozima (516, 602, 603, 611).

 

Stejný zeměpisný obraz jako rozložení tvarů instr. pl. subst. kráva skýtají tvary téhož pádu subst. ruka. Rozdíly jsou nepatrné. Kromě
obvyklého rozsahu tvarů rukoma, rukami (rukámi, rukamy) a ruky (722) byly zapsány také formy rucema (analogicky podle nom. pl. ruce:
v Čechách v lokalitách 305, 311, 316, 323, 333 a na Moravě 631–633, 640, 653, 655, 657, 658) a rucima (jako kostima: v bodech 630–632,
659, 661).

Bh

3                 Jz. polovina Čech s malým přesahem na jz. Moravu je charakteristická tvarem sviňma. V oblasti výskytu
tohoto tvaru se roztroušeně a vždy jako dubletní objevuje též forma sviněma, jež jinak tvoří souvislou oblast za-
hrnující celá svč. nářečí s přilehlým pásem střč. dialektů a na Moravě přesahující na Zábřežsko, na záp.
Litovelsko a Boskovicko. Zde její vých. hranice sleduje izoglosu přehlásky ’a > e, srov. PRO E6. Hlásková ob-
měna svíněma se vyskytuje na menším areálu v svč. nář. oblasti, a to na Náchodsku a na vých. Královéhradecku.
Forma sviněma je téměř pravidelná též ve všech čes. městech, bez výjimky pak u ml. generace. V mor. městech
je však spíš ojedinělá, zde převládá koncovka -ama, shodná s nář. okolím.

Tvar sviňama zahrnuje jednak menší území v záp. Čechách (Roudnicko a jz. Rakovnicko), jednak větší
část Moravy (bez jz. úseku a bez Zábřežska, Litovelska a sev. Boskovická) po linii Opava – Uherský Brod.

Tvary na -oma, -ami i varianty -ámi, -amy mají obvyklý územní rozsah (srov. ČJA 4-194 kravami instr. pl. f.).

4    sviňama  stč. instr. duálu

sviňami  sloven., pol. świniami, hluž. swinjemi

5    sviňama Ju 6, Ru 5 — sviňema Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — sviňma Ju 1–3, Ru 3, 5

6    AJŚ 1372c, SSA 11.58–60, OLA 259

Bh

vjecema

vjeci 450, 453

2                 Pův. i-kmenové subst. věc má v nářečích územní rozložení koncovek instr. pl. výrazně odlišné, než je u ji-
ných pův. i-kmenových subst. Jednak se zde dokládá duálový tvar věcma, jednak byla zachycena i analogická
forma s věci (patrně podle instr. pl. pův. jo-kmenových subst., srov. např. s noži). Víceméně ojedinělá je forma věc-
mama
.

3                 Na mapě nejsou zakresleny varianty věcámi, věcamy, neboť se jejich výskyt shoduje s územním rozsahem
týchž koncovek u jiných substantiv, srov. např. ČJA 4-kravami instr. pl. f.

Na rozdíl od subst. kost, zeď je tvar věcma rozšířen nejen v celých Čechách (zde v naprosté převaze jako
tvar jediný), ale také ve velkém stř. severojižním pruhu Moravy (tady většinou v dubletě s tvary na -ama).
Forma věcima se v Čechách vyskytuje jen zcela ojediněle, na Moravě vytváří větší souvislý areál pouze na jiho-
západě (mezi městy Slavonice, Jihlava, Nové Město na Moravě, Brno a Mikulov). Soustředěněji se nachází ješ-
tě mezi Uherským Brodem a Kroměříží, ale zde vždy dubletně s tvarem věcama. Ten vytváří homogenní oblast
zhruba od Litovle, Boskovic a Kyjova na východ až po linii Opava – Uherský Brod, tj. po pravidelnou hranici
koncovek -ami, -oma. Jak už bylo uvedeno, tvary s koncovkou -ama jsou běžné také ve stř. pruhu Moravy ved-
le forem věcma. Tady se koncovka -ama chápe jako novější, interdialektická. Pouze ve dvou lokalitách již. Čech
byly zachyceny také tvary věci. Tvar věcema máme doložen velice vzácně, poněkud soustředěněji ze sz.
Litovelska.

Jen z mor. a slez. měst byl u mladé generace zapsán přejatý spis. tvar věcmi. Tvar věcmama po-
chází rovněž od mladé generace, zachycen byl ve dvou čes. městech. Jinak se mluva ve městech vcelku shoduje s okolními tradičními nářečími. Navíc se tu objevuje i tvar věcima a zejména na Moravě také tvar věcma.

Tvary věcami, věcoma vytvářejí obvyklé oblasti na východ od linie Opava – Uherský Brod (srov. ČJA 4-kravami instr. pl. f.).

4    věcami  sloven., pol. -ami, hluž. wěcami

věcmi  stč., Db, Tk, MČ

5    vjecama Ru 5 — vjecma Ju 3, 5, Ru 4 — vjecima Po 1, Ju 1–3, Ru 3 — vjecema Ru 2, 4

6    AJŚ 1372 c

Bh

né češtině. Dokládá se výhradně z mluvy mládeže, hlavně čes. měst, na Moravě jen z měst sev. pohraničí. Jinak
se mluva ve městech značně shoduje s mluvou venkovského okolí.

4    zďami  pol. -ami, hluž. -emi

zdma  stč. instr. duálu

zdmi  stč, Db, Jg, Tk, MČ

5    zďama Ju 6 — zďima Po 1 — zďema Ju 1–5, Ru 2–4

6    AJŚ 1372 c

Bh

sklonění, srov. od sestřiného syna × spis. od sestřina syna. Omezené je naopak rozšíření forem posesivních
adjektiv místo tvarů složené flexe, např. makův koláč, jedlovo dřevo (podle sousedův pes, sousedovo pole).

3. Charakteristickým rysem je stírání rozdílů mezi rody a v západněji položených dialektech i zánik prin-
cipu životnosti v tvarech nom. pl. m., srov. např. pěkný kluci stejně jako pěkný stoly, okna, boty.

4. V omezené míře a v různém zeměpisném rozsahu se v adj. deklinaci prosadil vliv zájmenné flexe, srov.
např. o dobrom jako o tom, v gen. a dat. tvary dobreho, dobremu jako našeho, našemu.

5. U adjektiv se v nářečích někde objevuje vyrovnávání pádových tvarů v rámci paradigmatu, srov. např.
ztotožnění dat. a lok. maskulin a neuter dal to starém Novákovi a dědil po starém Novákovi, podobně slez. vy-
rovnání instr. a lokálu sg. maskulin po starym Novakovi jako jel s prazdnym vozem.

Na velkém teritoriu došlo k splynutí gen., dat. a lok. sg. feminin, a to ve shodě se spis. jazykem ve prospěch
tvaru genitivního, např. z druhé (druhý) strany, ke/na druhé (druhý) straně, nebo ve prospěch dat. formy z dru-
hej strany
, ke/na druhej straně.

6. Značná část diferencí v adjektivní deklinaci byla vyvolána hláskoslovnými procesy. Např. k stírání roz-
dílů mezi tvrdými a měkkými deklinačními typy přispělo do jisté míry i neprovedení přehlásek, srov. např. ne-
přehlasované formy inša cesta, inšu cestu × přehlasované podoby inši cesta, inši cestu. Na splynutí lok. a instr. sg.
maskulin a neuter se mohla na části Slezska podílet změna eN > yN, např. dobrem > dobrym.

O výše uvedených procesech podrobněji pojednáváme v souvislosti s jednotlivými tvary.

Adjektiva tvrdá, měkká

Přídavná jména tvrdá (vzor mladý) a měkká (vzor jarní) mají v nářečích ve shodě se spisovným jazykem
složené sklonění.

V adjektivní flexi jsou nejvýraznější diference mezi nářečími většinou hláskoslovného původu. Nářeční
úžení é > í eliminovalo rozdíly mezi tvrdými a měkkými deklinačními typy. V plurálu navíc došlo ke stírání roz-
dílů mezi rody a na části území k zániku principu životnosti. Unifikace pádových koncovek byla umožněna tím,
že adjektivum vystupuje téměř vždy ve spojení se substantivem a z tvaru substantiva je pád většinou jedno-
značně patrný: koncovky adjektiv jen naznačují gramatickou shodou závislost na řídícím členu. Podobnou syn-
taktickou funkci mají též rodová zájmena, což vedlo k vzájemnému ovlivňování adjektivní a pronominální flexe.

Z vyzkoumaných položek tvrdých a měkkých adj. jsme vybrali ty, které vedle diferencí vyplývajících
z hláskoslovného vývoje zachycují navíc i diference, které jsou jednak výsledkem působení zájmenné flexe, jed-
nak důsledkem unifikačních tendencí.

Nářeční stav paradigmatu adj. tvrdých představujeme na těchto mapách: singulár – dobrého gen. m./n., akuz. m.
živ.; dobrému dat. m./n.; dobrém lok. m./n.; dobrým instr. m./n.; dobré gen., dat., lok. f.; plurál – dobří  nom. m. živ., dobrým dat. m./f./n. a dobrými instr. m./f./n.. Samostatnou mapu nevěnujeme instr. sg. f., protože repertoár
zakončení u tohoto pádu i jejich zeměpisné rozšíření se shoduje s mapou instr. sg. f. u substantiv, srov. ČJA 4-87 kočkou instr. sg. f.

Zeměpisné rozdíly v rozšíření koncovek adj. měkkých jsou představeny na mapě nom. sg. f. obecní.
Nářeční tvary v ostatních pádech se většinou liší od tvarů spisovného jazyka jen pravidelným krácením v kon-
covkách a dále tím, že zejména na sev. Opavsku, Hlučínsku, v přechodových nář. čes.-pol. a odděleně v jádru ko-
paničářských nář. (lokalita 755) dochází k analogickému přejímání koncovek adj. tvrdých.

 

Všechny tvary s [-í-] v zakončení u tvrdých adj. uvádíme na mapách i v textech komentářů v jejich zazna-
menané realizaci (v rozporu s pravopisným územ tedy píšeme též dobrí / dobri, nikoliv jen dobrý / dobry).

Singulár adjektiv maskulin a neuter

Tvar dobreho ve stř. Čechách (na rozdíl od tvaru dobreho v oblasti slez. nář.) je rozšířen analogicky podle flexe
zájmen (srov. našeho, proto dobreho). Podobně v této oblasti též tvary dobremu a dobrom, viz ČJA 4-201 dobrému dat. sg. m./n., ČJA 4-202 dobrém lok. sg. m./n.

3                 Tvar dobrého (shodný se spis. jazykem) zůstal zachován ve vm. nář. Pro slez. nář. je charakteristická va-
rianta dobreho a pro oblast přechodových nářečí čes.-pol. obměna dobrego. Forma dobrího převažuje na území
Čech, dále byla zapsána na Novoměstsku, Tišnovsku, Holešovsku a v dolských nář. s přilehlým jv. okrajem střm.
nář. Varianta dobriho je typická pro centrální úsek střm. nář. se Zábřežskem a pro již. střm. a již. čm. nář. Jako
dubleta vedle tvaru dobrího byla častěji zachycena též v svč. nář. a v střč. nář. hlavně na Roudnicku a na Lounsku.

Ve stř. Čechách s centrem na Benešovsku tvoří areál podoba dobreho.

Městská mluva se zpravidla neliší od venkovského okolí. Do slez. měst proniká vlivem spis. jazyka tvar
dobrého.

4    dobrego  pol.

dobreho  hluž.

dobrého  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

5    dobrého Ju 7, Ru 5 — dobreho Ju 3, Ru 1, 5 — dobrího Ju 1, Ru 2, 3 — dobriho Po 1, Ju 2, 4, Ru 4

6    ASJ II 147:136, MAGP 225, AJPP 763, AJK 593, SSA 12.3,12.8, OLA 2926

Ko

2                 Tvar dobrém (stč. dobřiem), shodný se spis. jazykem, vznikl paradigmatickým vyrovnáním podle tvarů
např. dobré, dobrého, dobrému a za spolupůsobení zájmenné deklinace (srov. o mém). Podle nář. tvarů zájmenné
flexe je též v střč. nář. analogicky rozšířena forma dobrom (srov. našom, mom – to podle tom, viz ČJA 4-252 mém lok. sg. m./n.); ojedinělá podoba dobrem v této oblasti je zřejmě projevem snahy po vertikálním vyrovnání podle forem 2. a 3. pádu (dobreho, dobremu, srov. ČJA 4-200 dobrého gen. sg. m./n., akuz. sg. m. živ.; ČJA 4-201 dobrému dat. sg. m./n.). Tvar dobrem v okrajových úsecích svč. nář. má pak zakončení podle podoby lok. sg. o našem. Stejného původu je tento tvar ve vm. nář. Pokud se dokládá ze sev. okraje Valašska, může jít v některých lokalitách o krácení dlouhé samohlásky, které je charakteristické pro sousední slez. nář. (srov. PRO A1a).

Ostatní formy lok. sg. vznikly jednak pravidelnými hláskovými změnami, jednak jsou výsledkem tvarové-
ho splynutí lok. a instr. sg. m./n. O předpokladech splynutí viz ČJA 4, Adjektiva, s. 296, 298. Navíc toto sply-
nutí tvarů lok. a instr. sg. m./n. bylo podpořeno skutečností, že po jistou dobu (v 15. a 16. stol.) žily v obou pá-
dech koncovky -ím, -ým, -ejm, -ém vedle sebe a přitom se ztrácelo povědomí o tom, které tvary jsou původní
a které nově utvořené, a to pak přispělo i k jejich vzájemnému zaměňování a vyrovnávání. Na tvarové vyrov-
nání snad též působilo sklonění měkkých adj., neboť v něm tvary lok. a instr. splynuly hláskovým vývojem (srov.
lok. o jarniem > jarním, instr. jarním).

U formy lok. sg. dobrím může tedy jít jak o tvar vzniklý pravidelným úžením é > í (dobrém > dobrím, srov.
PRO E5), tak o podobu instr. sg. dobrím (po splynutí ý > í) proniklou do lok. Na Moravě podléhá -í- v zakon-
čení pravidelnému krácení (srov. PRO A1b), v Čechách pak bylo krátké -i- v koncovce zachyceno na mnohem
větším území, než dokládá PRO A1c.

Tvar dobrejm je vlastně původní tvar instr. sg. dobrým, u kterého došlo ke změně ý > ej po tvrdé souhlás-
ce a který do lok. sg. m./n. přešel díky tvarovému vyrovnání s instr. Nář. oblast formy dobrejm je shodná s nář.
oblastí zájmenných tvarů o mejm, o tvejm (srov. ČJA 4-252 mém lok. sg. m./n.). Podoba dobrym ve slez. nář. je výsledkem morfologického vyrovnání tvarů lok. s instr. (ve shodě s polštinou a lužičtinou). Ve vých. části slez. nář. mohlo být toto tvarové splynutí podpořeno hláskovou změnou e > y před nosovými souhláskami (tvar lok. sg. dobrém >
dobrem > dobrym, srov. PRO E7).

3                 Tvar dobrém se uchovává ve vm. nář. (až na oblast nář. dolských), forma dobrem se jako dubleta často vy-
skytuje na již. okraji slez. nář., ojediněle ve vm. nář., v svč. nář. a též v areálu tvaru dobrom. Pro větší území
Čech a pro oblast čm. a střm. nář. jsou charakteristické podoby dobrím, dobrim. Častěji se vyskytuje tvar dob-
rim
; podoba dobrím se koncentruje zvláště v jzč. oblasti (na Klatovsku, Prachaticku, Českobudějovicku,
Jindřichohradecku) a dále tvoří areál mezi Novým Městem na Moravě, Boskovicemi, Brnem a v širokém pru-
hu obcí na Holešovsku, Kroměřížsku a Kyjovsku.

Forma dobrom je rozšířena ve stř. Čechách s centrem na Benešovsku, přičemž na Sedlčansku byl zachy-
cen jako dubletní navíc tvar dobrejm.

Podoba dobrym je typická pro slez. nář.

Situace ve městech se příliš neliší od příslušného venkovského okolí, jen ve slez. městech byl častěji
zachycen tvar dobrem.

4    dobrém  stč. dobřiem, Db, Tk, MČ

dobrom  sloven

dobrym pol., hluž.

5    dobrém Ju 7 — dobrem Ju 7, Ru 5 — dobrim Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 2–4 — dobrom Ju 3, Ru 1, 2

6    ASJ 149:138, SSA 12.15, OLA 2929

Ko

Na části území střm. nář. je tvar dobrim (nedošlo tu tedy k předpokládané hanácké změně ý > ej > é).
Tento tvar vykládáme z formy lok. sg. dobrém, kde se é v zakončení úžilo v í a následně krátilo (srov. PRO A1b).

V Čechách je situace nejednoznačná. Protože zde nebyly ve větší míře zachovány tvary s očekávanou pra-
videlnou hláskovou změnou ý > ej (dobrým > dobrejm), došlo tady pravděpodobně ke splynutí s tvarem lok.
dobrém, kde pak é > í > i (viz ČJA 4-202 dobrém lok. sg. m./n.). Tomuto předpokladu též odpovídá řešení naší mapy. Nelze však vyloučit, že jde o starý tvar instr. dobrým, v němž ý splynulo s í (stejně jako v již. polovině vm. nář., srov. PRO F2a) a krátilo se. Krácení proběhlo ve větší míře, než jak je zachycují PRO A1c.

3                 Forma dobrým byla zachycena v sev. polovině vm. nář., v již. polovině vm. nář. pak její pravidelná varian-
ta dobrím a ve slez. nář. zkrácená obměna dobrym. Nář. obměna dobrém je typická pro střm. nář. bez stř. části
s centrem na Vyškovsku a bez záp. okrajových úseků. V enklávě kolem Sedlčan, jz. od Benešova, byla zapsána
podoba dobrejm (srov. tvar o dobrejm, viz ČJA 4-202 dobrém lok. sg. m./n.).

Forma dobrím (odlišný původ) se jako jedinečná vyskytuje na zč. a jč. okrajích, dále na Novoměstsku
a záp. Boskovicku a jako dubleta zejména ve vých části svč. nář. Na ostatním území v Čechách převládá tvar
dobrim, jenž odděleně tvoří areál v oblasti zhruba mezi městy Brno, Vyškov, Prostějov a Litovel.

Městská mluva se v podstatě neliší od mluvy venkovského okolí. Navíc do měst pronikají formy dobrim,
dobrím.

4    dobrym  pol., hluž.

dobrým  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

5    dobrým Ju 7 — dobrym Ju 7 — dobrím Ju 4, Ru 5 — dobrim Po 1, Ju 1–3, Ru 2–5

6    AJŚ 1402, SSA 12.14, OLA 2928

Ko

Singulár adjektiv feminin

Plurál adjektiv

4    dobrym  pol., hluž.

dobrým  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

5    dobrým Ju 7 — dobrym Ju 7 — dobrím Ru 5 — dobrim Ru 2, 3 — dobrejm Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4 — dobrem Ju 2

6    OLA 2943

Ko

V záp. části střč. nář. jsou v nářečí složené tvary v celém paradigmatu, tedy i v nominativu a v akuzativu
(např. tvary nom. sg. bratrovej, sestřiná).

Pro jzč. nář. (bez vých. úseku) je typický ustrnulý (nesklonný) tvar nom. sg. neuter, unifikovaný pro všech-
ny tři rody, obě čísla a všechny pády – typ bratrovo, sestřino, např. sestřino kamarád, bratrovo kamarádovi.
Tato forma vznikla v návaznosti na paradigma posesivního zájmena jeho.

V některých nář. oblastech dochází k příklonu relačních adjektiv k formě individuálně přivlastňovacího
adjektiva (makův koláč, jetelovo semeno) nebo k příklonu formy druhově přivlastňovacího adjektiva k tvaru in-
dividuálně posesivního adjektiva (krávin roh).

Nářeční stav skloňování individuálně posesivních adjektiv je doložen na následujících mapách: bratrův
nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ.; bratrovo nom., akuz. sg. n.; bratrova nom. sg. f.; bratrovu dat. sg. m./n.; bratrově
dat., lok. sg. f.; bratrově lok. sg. m./n.; bratrovu akuz. sg. f.; sestřin nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ.; sestřino nom.,
akuz. sg. n.; sestřiny nom., akuz. pl. m. neživ./f., n.; sestřini nom. pl. m. živ. Dále byly mapovány položky: mako-
(koláč), jetelové (semeno), krávin (roh).

 

 

Všechny tvary s [-í-] v zakončení tvrdého adj. sklonění uvádíme na mapách i v textech komentářů v jejich
zaznamenané realizaci (v rozporu s pravopisným územ tedy píšeme bratrovím, nikoliv bratrovým).

Singulár adjektiv přivlastňovacích

4    bratrů  Db

bratrův  stč. -óv, Db, Tk, MČ, sloven. bratov

5    bratrúv Ru 5 — bratrú Ju 7, Ru 5 — bratru Po 1, Ju 1–4, Ru 4 — bratruj Ru 5 — bratrovej Ru 3 — bratrovo Ju 5, Ru 2

6    ASJ II 159:145, OLA 2998

Bt

2                 Přídavné jméno přivlastňovací bratrův má v nář. v dativu sg. m./n. většinou tvary podle skloňování slože-
ného. Pův. forma bratrovu s koncovkou jmenného sklonění je v tradičních nář. poměrně řídká, zachovala se jen
v svč. nář.; jako nová byla zjištěna ve městech. Podoba bratrovému (jako mladému) žije v nář. v náležitých hlás-
kových obměnách; na většině území Čech a ve střm. nář. je tvar bratrovímu (ve shodě s PRO E5 – úžení é > í).
Srov. ČJA 4-201 dobrému dat. sg. m./n. Ke koncovce ymu ve slez. nář. srov. ČJA 4-201 dobrému dat. sg. m./n.

Ve shodě s nář. skloňováním adjektiv podle zájmenného typu náš je ve střč. nář. s centrem na Benešovsku
tvar bratrovemu. (Jiná je pravidelná slez. hlásková obměna tvaru bratrovému s krácením v koncovce, viz PRO Ala.)

K tvaru bratrovo (synovi) viz ČJA 4-209 bratrův nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ.

Patrně jako výsledek vyrovnání tvarů dat. a lok. sg. vznikla ve vm. nář. podoba bratrovém, a to ve shodě
s lok. sg. m. a n. složené adjektivní flexe, srov. ČJA 4-202 dobrém  lok. sg. m./n.

V čes. nářečích v užším smyslu nedochází k pravidelnému krácení samohlásky í (bratrovímu), srov. PRO
A1c. Hlásková obměna bratrovimu zde byla zaznamenána jen ojediněle a rozptýleně. Ve střm. nář. se však kon-
covka -ímu krátí pravidelně, srov. PRO A1b; zachycena byla navíc i v mluvě měst ležících v sousedství oblasti
PRO. Také změna u > o je zde zcela pravidelná (viz PRO D2abc), ve městech však už zaznamenána nebyla.
K rozsahu varianty bratrovimu srov. ČJA 4-201 dobrému dat. sg. m./n.

 

3                 Pro jzč. nář. (bez nejjižnějšího a vých. úseku) je typická podoba bratrovo. Tvar bratrovu se zachoval
pouze v sv. polovině svč. nář.; doložen je také jako dubletní v mluvě řady měst; zde však jde o přejetí ze spis.
jazyka. Pro střč. oblast s centrem na Benešovsku je příznačná forma bratrovemu. Na ostatním území Čech,
dále v čm. a střm. nář. a na záp. okraji vm. nář. se vyskytuje forma bratrovímu. V areálu mezi Vsetínem
a Uherským Brodem byl zapsán tvar bratrovém. Pro ostatní území vm. nář. a pro slez. nář. je typická podoba
bratrovému.

4    bratrovu  stč., Db, Tk, MČ, sloven. bratovmu

5    bratrovému Ru 5 — bratrovemu Ju 3, Ru 5 — bratrovímu Ju 1, Ru 3, 4 — bratrovimu Ju 2 — bratrowimu Po 1 — bratrovem Ju 7

6    —

Bt

5    bratroví Ju 3, Ru 4 — bratrovi Ju 1 — bratrovej Ju 2, 7, Ru 3, 5 — bratrowej Po 1

6    —

Bt

3                 Na většině zkoumaného území čes. národního jazyka je běžná forma bratrovu. Tvar bratrovo zaujímá jzč.
nář. (bez již. a vých. úseku). Na záp. části střč. nář. a ojediněle i jinde se vyskytuje forma bratrovou. Pro pře-
chodová čes.-pol. nář. je charakteristický tvar bratrovum.

Stav ve městech je většinou shodný s nář. okolím.

4    bratrovu  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

5    bratrovu Ju 1, 3, 7, Ru 4, 5 — bratrovou Ju 2, Ru 3, 4 — bratrowou Po 1 — bratro Po 1 — bratrovo Ju 5, Ru 2

6    —

Bt

216      sestřin nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ. (2269) — mapa s. 323

sestřina nom. sg. f. (2270)

1    M         sestřin — sestřín

sestřino — sestříno

sestřinej

2                 Vedle jmenného tvaru sestřin, shodného se spis. jazykem, byla zaznamenána také hlásková obměna sest-
ř
ín (s dloužením samohlásky v příponě).

Tvar sestřino (syn) s obměnou sestřino je ustrnulou formou nom. sg. neutra, která se využívá pro všechny
rody a pády a obě čísla; srov. též tvar bratrovo ČJA 4-209 bratrův nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ.

Forma sestřinej má zakončení podle složené deklinace adjektiv (typ mladý, s pravidelnou hláskovou změ-
nou ý > ej, viz PRO D1a).

3                 Na většině území čes. národního jazyka (zhruba na celé vých. polovině Čech, na Moravě a ve Slezsku) je
forma sestřin. Sev. od Brna a dále na Břeclavsku, Kyjovsku a Uherskobrodsku byla zapsána obměna sestřín.

K tvaroslovným diferencím dochází zejména na západě zkoumaného území:

Tvar sestříno zaujímá záp. úsek jzč. nář. a záp. pruh již. úseku jzč. nář., na přilehlém jč. území (sahajícím
až k Českým Budějovicím a Jindřichovu Hradci) byla zaznamenána podoba sestřino.

Pro záp. část střč. nář. je typický tvar sestřinej.

4    sestřin  stč., Db, Tk, MČ, sloven. sestrin

5    sestřin Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 4 — sestřín Ru 5 — sestřino Ju 5 — sestřinej Ru 3

6    OLA 2999

7                 Zkoumán byl také nom. sg. f. posesivního adjektiva sestřina, jehož nář. tvary se co do typu deklinace svým zeměpisným rozsahem sho-
dují s tvary nom. sg. m., akuz. sg. m. neživ. (typ sestřin).

Tvar nom. sg. f. sestřina, shodný se spis. jazykem, s pravidelnou koncovkou jmenné deklinace se vyskytuje téměř na celém území čes.
národního jazyka (kromě jeho záp. části). Podoba sestřiná se zakončením podle složené deklinace adjektiv (typ mladá) je charakteristická pro
sz. Čechy. Ustrnulá forma sestřino byla zachycena v pruhu mezi Příbramí a Českými Budějovicemi. Její hlásková obměna sestříno je příznač-
ná pro záp. úsek jzč. nář. a přilehlé Strakonicko.

Stav ve městech je shodný se stavem v nář. okolí. Ve městech ležících v oblasti střm. nář. nedochází k hláskové změně ři > ře/ř (viz PRO F1).

Atlasy: OLA 3003

Bt

Forma sestřiné byla zaznamenána na Břeclavsku a na vých. polovině slez. nář. (v podobě sestřine); v záp.
části střč. nář. se vyskytuje obměna sestřiný.

Stav ve městech je shodný se stavem v nář. okolí.

4    sestřino  stč., Db, Tk, MČ, sloven. sestrino

5    sestřino Po 1, Ju 1–3, 7, Ru 4 — sestřiné Ru 3, 5 — sestřine Ru 5 — sestřiní Po 1

6    OLA 3006

Bt

Plurál adjektiv přivlastňovacích

3                 Tvar sestřini, shodný se spis. jazykem, je typický pro Moravu (bez záp. okrajů) a pro Slezsko. Podoba ses-
třiny
je naopak charakteristická pro vých. polovinu Čech, jako dubletní se vyskytuje i ve stř. pruhu střm. nář.
a na sev. Břeclavsku a Uherskobrodsku. Forma sestřiní byla zapsána na sever od Brna a na Břeclavsku. Varianta
sestřiný tvoří areál v sz. polovině střč. nář. Sporadicky byla také zaznamenána na Doudlebsku. V čes. nář. na
území Polska a na sever od Ostravy byla zachycena forma sestřiné. Tvar sestřino se vyskytuje v jzč. nář. (v záp.
úseku a na přilehlém Strakonicku). Podoba sestřino je v již. úseku jzč. nář. (mezi městy Příbram, Prachatice
a České Budějovice).

Stav ve městech je shodný s nář. okolím, do mluvy většiny čes. měst proniká tvar sestřiny.

4    sestřini  stč., Db, Tk, MČ, sloven. sestrini

5    sestřiňi Ju 7, Ru 3 — sestřiňí Ru 5 — sestřini Po 1, Ju 1–3, Ru 4 — sestřiní Po 1

6    ASJ II 164:150, OLA 3007

Bt

Zvláštní typy

5    makoví Ru 5 — makovi Ju 2 — makovej Ju 2, 3 — makowej Po 1, Ju 2 — mákovej Ju 1, Ru 3, 4 — makové Ju 7

jetelinové Ru 5 — ďetelinové Ju 7 — jeteloví Ju 1, 3, Ru 3, 4 — jetelovi Ju 2 — jetelňi Po 1

6    —

Bt

Další typ představuje ustrnulá, nesklonná forma (Novák)ovic, vzniklá jako gen. tvar ke starému rodinné-
mu příjmení (Novák)ovici (to se geneticky váže na staré tvoření synovských jmen, z nichž mj. vznikla jména
obyvatelská), a několik jejích hláskoslovných variant, odrážejících nářeční změny ve skupině -ovi-: -ojic × -ojc
× -ujc × -oc × -uc × -ouc. Další, -oec a -ejc, zůstaly nemapovány. Podoby -ouc a -oec mohly vzniknout i z patro-
nymika (Novák)ovec s vyslovovaným -w-.

Ve funkci rodinného příjmení byl také zachycen přímo nom. pl. subst. na -k (Novác)i, řídce i jeho morfo-
logická varianta (Novák)é, a dále gen. forma (Novák)ů.

V některých oblastech byly zapsány předložkové vazby: od + gen. sg. m. (od Nováka) a také u + gen. pl.
m. (u Nováků), tento druhý typ (doložený ze střm. nář., zejména z Prostějovska) však označuje především used-
lost, teprve druhotně může fungovat i jako jméno rodiny; není plně ekvivalentní s ostatními rodinnými příjme-
ními, proto ho na mapě nezachycujeme.

Diferenčně je na mapě zobrazen nom. rodinného příjmení typu (Král)ovi. Jeho nář. podoby se na většině
území shodují s typem (Novák)ovi, v mnohem větším rozsahu se však objevuje varianta na (Král)é a navíc
byla zapsána forma (Král)ove (ta v Čechách zřejmě navazuje na pův. u-kmenovou formu, ve Slezsku mohla
vzniknout i krácením novějšího > -e, srov. PRO A1a).

3                 Na velké stř. části zkoumaného území (ve vých. polovině Čech a na větší záp. části Moravy) byla zachy-
cena forma (Novák)ovi – s variantou (Novák)oví v oblasti mezi Tišnovem a Břeclaví a tvarem (Novák)ových na
Břeclavsku a ojediněle na Kopanicích.

Na západ odtud jsou běžné ustrnulé podoby na -c: z areálu mezi Příbramí, Rakovníkem, Roudnicí
a Prahou je doložen tvar (Novák)ovic, v zč. nář. oblasti a také často v již. Čechách se objevuje obměna
(Novák)ojc, na Strakonicku a sporadicky na Chodsku (Novák)ouc, na Manětínsku (Novák)ujc, záp. od
Strakonic (Novák)oc a na Chodsku (Novák)uc.

Na rozsáhlém území v již. Čechách (mezi Prachaticemi, Strakonicemi, Táborem a Jindřichovým
Hradcem) převažuje tvar (Novák)ů. V celé oblasti vm. a slez. nář. (s malými přesahy záp. směrem, na Lipnicko
a jv. Brněnsko) se užívá podoby (Novác)i. Mezi Břeclaví a Kyjovem a na Zlínsku byla občas zachycena varian-
ta (Novák)é. Z Kyjovska je sporadicky doložena forma (Novák)ovci.

Celkový obraz doplňují ještě předložkové vazby: u (Novák)ů – více či méně soustředěně a zpravidla dub-
letně ve střm. nář. – a od (Novák)a – zejména v záp. polovině slez. nář.

Forma Králé pokrývá téměř celou oblast vm. nář. (bez jejich záp. okraje), tvar Králove byl zapsán spora-
dicky v hor. Pojizeří a mezi Kolínem a Hradcem Králové a také na Těšínsku a Jablunkovsku.

Mluva ve městech odráží stav ve venkovském okolí.

4    (Novác)i  MČ nář.

(Novák)ovci  MČ nář., sloven.

(Novák)ovi  stč., Tk, MČ, pol. (Nowak)owie

(Novák)ovic  stč. též -ovici, MČ hovor., hluž. (Nowak)ec(y)

(Novák)ů  stč. -óv

(Král)ove  pol. -owie

5    (Novák)ovi Ju 1–4, 6, Ru 4 — (Nowák)owi Po 1 — (Novák)ovich Ru 5 — (Novák)ojc Ru 2, 3 — (Novác)i Ju 7 — (Novák)úch Ju 5 — u (Novák)úch
Ru 3 (Král)é Ru 5 — (Král)í Ru 5

6    ASJ III 127, SSA 11.61. AJK 402

Či

Převažují podoby gen. pl. jména představitele rodiny (Novák), které se diferencují morfologicky:
(Novák)ů × (Novák)uv × (Novák)ůch (k tomu viz ČJA 4, Genitiv pl. maskulin, s. 186, 187; krácení ú > u proběhlo na
Moravě a ve Slezsku tak, jak ukazuje mapa PRO A1ab, a v Čechách ve shodě s položkou ČJA 4-122 sousedů gen. pl. m.; na této mapě je nezobrazujeme). Okrajově bylo zachyceno spojení s předložkovou vazbou tych od
(Novák)a (genitiv je zde vyjádřen pomocí gen. tvaru ukazovacího zájmena).

Mnohem vzácněji než forma nom. pl. posesivního adjektiva (Novák)ovi byla zapsána forma gen. pl.
(Novák)ových (nemapujeme obměny ý – viz PRO Ala, D1abc, D3ab) a ustrnulé, hláskoslovně diferencované
tvary -ovic, -ojic, -ojc a -oc.

3                 Územní rozložení morfologických variant gen. pl. od jmen typu Novák je v zásadě shodné s položkou
ČJA 4-122 sousedů gen. pl. m.: na většině zkoumaného území byla zachycena forma (Novák)ů, na členitém areálu ve střč. a jč. nář. a na sev. okraji vm. nář. (Novák)ůch, ve slez. nář. Novákuv; malý areál naposledy uvedené formy se na rozdíl od obecných jmen objevuje ještě mezi Prahou a Mladou Boleslaví.

Tvar (Novák)ových je zpravidla jako dubletní doložen více či méně soustředěně z vých. poloviny Čech
a záp. poloviny Moravy, nejhustěji, někdy i nedubletně, z jz. cípu Moravy a střm. areálu vymezeného městy Moravský
Krumlov, Nové Město na Moravě a Litovel. Občas se vyskytuje i v záp. polovině slez. nář.

Z jč. nář. jsou sporadicky a rozptýleně doloženy ustrnulé tvary na -ovic, -ojc a -oc; soustředěněji byla za-
chycena pouze varianta -ojic na Doudlebsku.

Ve městech se ve shodě s venkovským okolím užívá forem (Novák)ů a (Novák)ových, typicky nář. podo-
ba (Novák)ůch se v městské mluvě nevyskytuje vůbec a forma (Novák)uv se objevuje pouze ve slez. městech.

4    (Novák)ovic  hluž. (Nowak)ec

(Novák)ových  Tk, MČ

(Novák)ů  Tk, MČ

(Novák)uv  pol. (Nowak)ów [-uv], sloven. (Novák)ovcov

5    (Novák)ovejch Ju 1 — (Novák)u Ju 1-3.6, Ru 2, 4, 5 — (Nowák)u Po 1 — (Novák)ú Ju 5, 7, Ru 2, 5 — (Novák)úch Ru 2, 3

6    —

Či

sedního o v koncovce -om jako o hanáckého, vzniklého změnou u > o (jinak by muselo v obcích, kde byla po-
doba (Novák)
m zapsána, dojít ke krácení ú > u ještě před změnou u > , což je nepravděpodobné).

Zapsáno bylo i spojení s předložkovou vazbou k tym od (Novak)a, kde je dativ vyjádřen tvarem ukazo-
vacího zájmena.

3                 Až na výjimky (již. Čechy, Podkrkonoší, záp. polovina slez. nář. a města) se pro kolektivní označení rodi-
ny užívá jen jedna dativní forma. Na velkém areálu pokrývajícím střed Čech se téměř výhradně uplatňuje tvar
(Novák)ovum, v Podkrkonoší se nachází malá oblast varianty (Novák)ovem, na Kopanicích byla ojediněle za-
psána podoba (Novák)ovom. Forma (Novák)ovým nezaujímá kompaktní areál, častěji se objevuje jen ve střm.
nář., zejména na sev. Brněnsku, dále na jz. okraji slez. nář. a hojně také ve městech.

Na západě, severu a východě Čech (odděleně i na Doudlebsku) byla zachycena forma (Novák)om, která
odtud přechází na Novoměstsko a Zábřežsko a dále pokrývá vých. polovinu Moravy. Zbývající území, tj. Čes-
kobudějovicko, Ledečsko, záp. polovinu Moravy a slez. nář. se sm. pohraničními městy, zaujímá tvar
(Novák)um. Podoba (Novák)ům je doložena jen z pruhu mezi Novým Městem na Moravě, Boskovicemi,
Brnem a Mikulovem (srov. PRO Alb). Okrajově byly zaznamenány varianty (Novák)oum mezi Mladou
Boleslavi a Novou Pakou, ojediněle i jižněji na pomezí střč. a svč. nář., Novák
m sporadicky na Prostějovsku,
(Novák)am na záp. Opavsku a spojení s předložkovou vazbou k tym od (Novak)a na sz. okraji slez. nář.

4    (Novák)om  sloven. (Novák)ovcom, pol. (Nowak)om, hluž. (Nowak)ecom

(Novák)ovům  Tk zříd., MČ

(Novák)ovým  Tk řidč., MČ

(Novák)ům  Tk, MČ

5    (Novák)ovum Ju 3, Ru 4 — (Novák)um Ju 6, Ru 3 — (Novák)om Ju 1, 2, 4, 7, Ru 2, 5 — (Nowak)om Pu 1

6    SSA 11.62

Či

V rozrůzněné záp. polovině Čech se rýsují tři morfologické areály. Od Prahy jz. směrem se táhne pruh
ustrnulých podob na -c: mezi Prahou a Příbramí byla zachycena forma (Novák)ovic, mezi Příbramí, Železnou
Rudou a Prachaticemi obměna -ojc (ta je častá i na Doudlebsku) a na Strakonicku -ouc. Na záp. okraji Čech se
objevují podoby se zakončením -cma: mezi Roudnicí, Rakovníkem a Prahou (Novák)ovicma a odtud směrem
na jihozápad -ojcma, z Chodska jsou doloženy regionalismy -ucma a -oucma. Na širokém Českobudějovicku
převažuje tvar (Novák)ů.

Také vých. část zkoumaného území se člení do tří hlavních morfologických areálů, tentokrát vesměs
jmenných forem rodinného příjmení: v pruhu pokrývajícím většinu vm. nář. (bez oblasti na severovýchodě)
s přesahem na Holešovsko byla zachycena forma (Novák)ama, ve vých. polovině slez. nář. (spolu se zkouma-
nými body v Polsku) se užívá tvaru (Novak)ami a v sv. části vm. nář. (Novák)y. Na jv. Opavsku byla zapsána for-
ma (Novak)oma a na širokém záp. okraji slez. nář. se objevuje spojení s tyma od (Novak)a.

Ve městech byla vedle podob běžných ve venkovském okolí zapsána zpravidla ještě obecně čes. forma
(Novák)ovýma, popř. (Novák)ama.

4    (Novák)ami  pol. (Nowak)ami, hluž. (Nowak)ecami

(Novák)ovými  Tk, MČ, sloven. (Novák)ovcami

5    (Novák)ovejma Ju 1–3, Ru 4 — (Nowák)owejma Po 1 — (Novák)ojcma Ru 3 — (Novák)ama Ru 5

6    SSA 11.63

Či

území pokrývá forma gen. pl. tvrdého adjektiva (Tich)ých, která byla zachycena na dvou oddělených areálech.
V záp. polovině Čech s Jindřichohradeckem a ve stř. severojižním pruhu Moravy, tam často i v předložkové vaz-
u (Tich)ých.

Mor. areál formy (Tich)ých sousedí na východě s pravidelnou formou (Tiš)í, která zaujímá celý východ
Moravy (odděleně i Boskovicko) a také oblast slez. nář., především jejich vých. polovinu. Unifikovaný protěj-
šek této formy, tj. (Tich)í, převažuje v Podkrkonoší a Podještědí a dále byl zapsán na vých. pomezí střč. a jzč.
nář., v malé oblasti záp. od Benešova a Tábora nedubletně.

Široký nepravidelný pruh zhruba ve středu zkoumaného území (od Mladé Boleslavi k Mor. Krumlovu)
pokrývá forma (Tich)ovi (na Mladoboleslavsku (Tich)oví), která přechází i do již. části svč. nář. – na jejich nej-
východnějším okraji se objevuje opět nedubletně. V pruhu, který se táhne stř. a již. částí svč. nář. až na
Novoměstsko, byla zachycena forma (Tich)ího. Její obměna Ticheho byla více či méně soustředěně zapsána
v záp. polovině slez. nář., kde se často nedubletně užívá i předložkové vazby od (Tich)eho.

Jako okrajové regionalismy vystupují u tohoto typu příjmení formy (Tich)ů, (Tich)ojic a (Tich)ojc
(Doudlebsko), popř. (Tich)ovci (vých. Kyjovsko), (Tich)é (Břeclavsko) a (Tich)ove (Těšínsko a Jablun-
kovsko).

Ve městech se vedle forem běžných ve venkovském okolí objevují často i podoby (Tich)ých a (Tich)í, ve
stř. pruhu Moravy i (Tiš)í.

4    (Tich)ovci  sloven., hluž. (Nowotn)ec(y)

(Tich)ých  MČ

(Tiš)í  MČ řidč.

5    (Ťiš)í Ju 7, Ru 5 — (Ťích)í Po 1 — (Ťich)ejch Ru 2 — (Ťích)iho Po 1, Ju 6 — (Ťich)owi Po 1 — (Ťich)ovi Ju 1–3, Ru 4 — (Ťich)ojc Ru 3

6    —

Či

ZÁJMENA

 

Zájmena mají ve spisovném jazyce i v nářečích zvláštní sklonění. V jejich flexi rozlišujeme dvě základní
skupiny: zájmena bezrodá a rodová.

Zájmena bezrodá (patří sem zájmena osobní) se skloňují nejen pomocí koncovek, ale také obměnou slov-
ních základů, např. , mne,

Výrazný rozdíl mezi tvary zájmena po předložkách a při důraze a tvary v postavení příklonek (např. tobě
nedám
× nedám ti), běžný ve většině nářečí a ve spisovném jazyce, je na části území neutralizován.

Často dochází ke kontaminacím tvarů, např. slez. gen. a dat. tebě podle tebe, tobě, dat. forma mni může
být výsledkem splynutí forem mi a m, tvar akuz. f. hu (< ju) byl utvořen podle akuz. m. ho. Dochází i k splý-
vání tvarů, např. dat. a akuz. já se tě divím, já ti obdivuju.

Nář. rozdíly jsou též hláskoslovného charakteru, např. akuz. mja, ťa, sa. Zvlášť hojné jsou diference hlás-
koslovného původu u zájmen rodových, např. tvary svědčící o neprovedení přehlásek naša, moja, našu, moju,
našú, mojú; ju, ňu, s ňou aj.

Zájmena rodová mají do značné míry specifickou deklinaci. Ve shodě se spisovným jazykem jejich starší
vrstva navíc liší rod osobní a věcný (kdo × co).

V nářečích je pro deklinaci rodových zájmen charakteristické zejména vyrovnávání mezi tvrdým a měk-
kým skloněním (např. o našom, o ňom podle o tom; teho, temu podle našeho, našemu). Jiné diference jsou dány
vlivem substantivní deklinace. Např. v souhlase s typem polo je na části území u měkkých rodových zájmen
v nom. a akuz. sg. forma našo, mojo.

Výrazně se uplatňuje působení složené adjektivní flexe, např. od téj mojéj jako od dobréj; od tejch našejch,
s tejma našejma jako od dobrejch, s dobrejma; , jako dobrá, dobrú; akuz. f. podle akuz. f. adj. dobrú aj.

Z mnohých územních rozdílů uvádíme ještě vyrovnávání v rámci paradigmatu (popř. za spolupůsobení
složeného sklonění adjektiv) při odstraňování alternace předkoncovkové souhlásky ve prospěch základního
tvaru, srov. např. instr. sg. tym, gen. pl. tech podle ten, teho, … × tím, těch,

Územně odlišené jsou tzv. stažené a nestažené tvary přivlastňovacích zájmen (v nepřímých pádech shod-
né s tvrdým skloněním adjektiv), např. do mího, k mej radosti, z mejch kapes × od mojého, k mojéj radosti, z mo-
jích kapes
.

O dalších četných rozdílech pojednáváme u jednotlivých tvarů.

 

Všechny tvary s [-í-] v zakončení zájmena můj uvádíme na mapách i v textech komentářů v jejich zaznamenané realizaci (v rozporu s pravopisným územ tedy píšeme např. též mímu, mím, nikoliv jen mýmu, mým). Rovněž zájmeno mě akuz. píšeme na rozdíl od pravopisného úzu jako mňe, mje.

 

Zájmena osobní

3                 Téměř na celém zkoumaném území převládá tvar mně (mňe, mje). Pouze oblast slez. nář. a přilehlé území kolem
Lipníku nad Bečvou se odlišují tvarem mi. Ten se porůznu vyskytuje ještě na vých. okraji střm. dialektů a na záp.
Valašsku. Vedle něho se tady vlivem spis. jazyka objevují též tvary mně, mje.

Víceméně ojedinělý je výskyt tvaru ; je doložen jen z vm. dialektů a ze sz. Boskovicka. Tvar mni pochází
zejména z pomezí slez. a vm. nář.

4    mně  stč., Db, Tk, MČ, sloven. mne, pol. mnie

mni  hluž.

5    mňe Po 1, Ju 1–3, 6. 7, Ru 2, 4, 5 — mi Ru 3 — ňe Ju 7

6    MAGP 357, AJK 584, SSA 12.22, OLA 2779

Bh

Tvar me se jeví jako okrajový archaismus odpovídající pův. *me; nelze však vyloučit, že jde o ojedinělý
doklad na depalatalizaci, podporovaný snahou odlišit akuzativ od dativu, který zde má podobu mje.

Tvar mi představuje dativní příklonku užitou ve funkci akuzativu a forma mne je pův. genitivní tvar v téže
funkci. V městské mluvě příborské došlo k tam běžné depalatalizaci, srov. nebudete.

3                 Na větší části zkoumaného území převládají podoby , ve výslovnosti mňe, mje (takto zapisujeme i na mapě). Vm. nář. (bez Kyjovska a záp. Břeclavska) se vydělují nepřehlasovanou podobou mňa, na úzkém záp. okraji slez. nář. podobou mja. Ve vm. dialektech jsou přitom jako dubletní běžné též varianty ňa, na záp. okrajích ňe; posledně uváděná obměna vytváří velkou samostatnou oblast ve vých. Čechách (vždy jako dubletní vedle formy mňe).

Regionalismus me pokrývá již. a jv. Českobudějovicko. Tvar mi je charakteristický pro velké území záp.
Čech s dosahem na Strakonicko. Forma mne byla zachycena na mikroareálu jz. od Vsetína a pak v městské mlu-
vě v Příboře.

Jinak se mluva měst v podstatě neliší od jejich venkovského okolí.

4    mňa  sloven. přízvuč., ma nepřízvuč.

mňe  stč., Db, Tk (psáno u všech ) nepřízvuč., MČ , mne bez
rozlišení, v hovor. češtině ve výslovnosti však jen mňe, pol.
mnie přízvuč., hluž. mnje přízvuč.

mje  pol. mię, hluž. (obě nepřízvuč.)

mne  Db, Tk přízvuč., MČ vedle [mňe] bez rozlišení

5    mňe Po 1, Ju 1–3, Ru 2–5 — mje Ru 3, 5 — mňa Ju 7, Ru 5 — ňe Ju 1, 6

6    ASJ II 197:178a, MAGP 358, SSA 12.23, 24

Bh

3                 Tvar tobě je běžný téměř na celém zkoumaném území, místy však jako dubleta vedle jiných forem.
Nejrozšířenější nářečně příznakovou formou je tebě. Ta zabírá již. Českobudějovicko, úzký pruh příhraničních
obcí na již. Moravě (zde je tebě tvarem výhradním) a vých. a sev. úsek slez. nář. V posledně uvedených dialek-
tech je doložena též podoba těbě a z Frýdecka-Místecka i obměna teje.

Tvar tebe byl zaznamenán reliktně jen na nejzápadnějším okraji čes. nář.

Mluva ve městech se neliší od venkovského okolí.

4    tebě  sloven. tebe [ťebe], hluž. tebi

tobě  stč., Db, Tk, MČ, pol. tobie

5    tobje Ju 1–3, 6, 7, Ru 3–5 — tobe Po 1 — tebe Po 1 — tebje Ru 5 — teje Ru 5

6    AJŚ 1384, AJK 587, SSA 12.26, 27

Bh

Kratší tvary , ťa jsou doloženy nejčastěji po předložkách, zejména po předložce na (např. myslím na
, počkám na tě, zapomenu na ťa, myslím na ťa). Soustředí se v již. Čechách, na Náchodsku, Vysokomýtsku, jz. Novoměstsku a v sev. polovině vm. nář. Jinde je jejich výskyt ojedinělý.

4    tebe  stč., Db, Tk, MČ

tebja  sloven. teba

  stč.

těbě  pol. ciebie, hluž. tebje

5    tebe Po 1, Ju 1–3, 6, 7, Ru 2–5

6    AJŚ 1385

Bh

Zájmeno třetí osoby mělo původně nominativy osobního zájmena *j, *ja, *je, později začalo jejich funkci
plnit ukazovací zájmeno on, ona, ono.

Po předložkách se užívá tvarů s počátečním ň- (bez něho, k němu atd.).

Na menším areálu byla zaznamenána též forma jem. Ta ukazuje na splynutí dat. s lok.; tentýž proces
je doložen na stejném území i u flexe adjektiv, srov. např. k dobrém stejně jako o dobrém, srov. též ČJA 4-201
dobrému dat. sg. m./n. Ojedinělá varianta ňom je od původu rovněž forma lokálu; vznikla analogicky podle zájmen o kom, tom. Forma němu, shodná s podobou zájmena v postavení po předložce, se objevuje na části zkoumaného
území i mimo předložkové spojení (např. němu jsem to dal). Ta je nejhojněji doložena z dat. pl., např. řeknu
nim to
.

 

Všechny doklady na dat. plurálový tvar pocházejí ze spontánních projevů a jsou poměrně hojné, třebaže v dotazníku nebyla otázka zvlášť zaměřená na tento pád. Podoba nim pochází z několika souvislých menších areálů, a to z již. Českobudějovicka, již. Strakonicka,
z Podkrkonoší a z Břeclavska.

             Nář. tvary dativu procházely pravidelnými hláskovými změnami; ty na mapě neregistrujeme, odkazujeme
na PRO E7, D2abc.

3                 Téměř na celém zkoumaném území je běžný dat. tvar jemu. Jen slez. nář. (bez již. okraje opavské skupiny
a bez frenštátského úseku) se odlišují tvarem onemu, jenž je dnes často střídán tvarem přejatým ze spis. jazyka
jemu.

Na Zábřežsku, širším Boskovicku a Prostějovsku, zejména pak ve vm. nář. na teritoriu mezi Kroměříží,
Vsetínem a Uherským Brodem se i v pozici přízvučné užívá kratšího tvaru mu (např. mu sem to dal). Tohoto
enklitika se však nikdy nemůže užít po předložce.

Zápis tvaru jem pochází z několika lokalit na úzkém vých. okraji vm. nář. Analogické ňom se zcela ojedi-
něle dokládá ze Zábřežska a od Svitav.

Obměna němu (i mimo předložkové spojení) byla zapsána sporadicky v sev. Čechách a na Břeclavsku,
srov. výše.

4    jemu  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol., hluž.

němu stč., Db, Tk, MČ, sloven. nemu, pol. niemu, hluž. njemu – u všech po předložce

5    jemu Po 1, Ju 1–3, Ru 3–5 — mu Ju 7

6    OLA 2816

Bh

5    na něj Po 1, Ju 2–4, Ru 3, 4 — na ňho Ju 7, Ru 5

6    OLA 2818

Bh

3                 Rozsáhlé území jz. poloviny Čech s jz. cípem Moravy je charakteristické novotvarem (o) ňom. Ten se od-
děleně vyskytuje ještě na malém areálu mezi Novým Městem na Moravě a Boskovicemi. Pův. forma (o) něm za-
bírá sv. polovinu Čech a celou Moravu. Slez. nář. se vydělují tvarem (o) nim.

Tvar (o) něm, shodný se spis. jazykem, přesahuje místy jako dubleta do oblastí s jinou formou, běžně je
však jako dubletní v městské mluvě.

4    něm  stč., Db, Tk, MČ

nim  pol., hluž.

ňom  sloven.

5    ňem Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 4, 5 — ňim Ju 4, Ru 5 — ňom Ju 3, 5, Ru 2–4

6    SSA 12.19

Bh

Forma hu je analogická podle akuz. maskulin a neuter (hu jako ho), stejně jako tvar je zase analogický
podle akuz. adj. f. dobrú.

3                 Izoglosa přehlasovaných (, ji) a nepřehlasovaných forem (, ju, jo) sleduje zhruba zemskou hra-
nici, od Jihlavy pak směřuje přímo k jihu, takže přehlasované tvary se vyskytují ještě v jz. cípu Moravy. Jz. polovina Čech má obměnu jen s dlouhou samohláskou (), sv. polovina má vedle ní většinou také formu ji.

Nepřehlasované tvary jsou na vých. polovině území, tj. na teritoriu Moravy a Slezska. Zde však může být
jejich realizace různá. Starý pův. tvar ju je zachován na Novoměstsku a záp. Boskovicku a na Zábřežsku, dále na
vých. okraji střm. nářečí, na větší části vm. nářečí a ve slez. nář. Ve střm. dialektech převládají jeho pravidelné
obměny jo, j
.

Tvar hu pokrývá jz. okraj slez. nář. a sev. okraj vm. nář.

Pro Valašsko je charakteristická varianta (ojediněle ve shodě s typem iný, ídlo – v podobě jakoby bez
hiátu – také prosté ú).

4    ji  Db, Tk, MČ

ju  stč., sloven., hluž.

jum  pol.

5    ji Ju 1, 2, 4, Ru 2, 3 — i Po 1, Ju 2 — jí Ju 1, 3, Ru 2 — ju Ju 7, Ru 5

6    ASJ II 175:161, PLPJ 309, AJPP 465, OLA 2823

Bh

2                 Tvary instr. osobního zájmena my se v nářečích liší jednak tvaroslovně (námi × náma), jednak hláskoslovně
(námi, náma × nami, nama). Tvar námi je shodný s tvarem stč., tvary náma, nama připomínají starý tvar duálové-
ho zájmena (jejich rozsah do značné míry odpovídá uplatnění koncovek -ama, -ami u substantiv a adjektiv).

Hlásková obměna nama, nami souvisí s tzv. mor. krátkostí, její záp. hranice v podstatě sleduje starou zem-
skou hranici.

3                 Tvar námi, shodný se spis. jazykem, je doložen z celých Čech, jeho hlásková obměna nami zahrnuje
oblast vých. skupiny slez. nářečí a Vsetínsko. Na Vsetínsku se vyskytuje i varianta namy (zakončení je tu ve sho-
dě se zakončením -amy u subst., srov. ČJA 4-184 sousedy instr. pl. m.).

Forma nama pokrývá Moravu zhruba od zemské hranice na východ po linii Uherský Brod – Vsetín – Hranice, dále je běžná v záp. podskupině slez. dialektů (zde má poněkud větší územní rozsah než koncovka -ama v instr. pl. substantiv). Hlásková varianta náma se vyskytuje vždy jako dubletní jen v oblasti tvaru námi, tedy v Čechách, poměrné řídce je však zastoupena na Ledečsku, Strakonicku, Královéhradecku, sev. Mladoboleslavsku, Benešovsku a Vysokomýtsku.

4    námi  stč., Db, Tk, MČ

nami  sloven., pol., hluž.

5    námi Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 4 — náma Ju 1, 4, Ru 2, 3 — nama Ju 7, Ru 5 — namy Ju 7

6    ASJ II 200:181, MAGP 139, AJK 588, 589, OLA 2795, 2809

Bh

5    nás Po l, Ju 1–7, Ru 1–5

6    MAGP 139, AJPP 698, AJK 592, OLA 2790

Bh

Zájmena přivlastňovací

Tvar mímu je charakteristický pro větší část Čech a pro téměř celá střm. nář. (bez Holešovska
a Kroměřížska), zde zpravidla v hláskové obměně mimo, mimu. Varianta memu pokrývá značné území stř. Čech
s centrem na Benešovsku.

Forma mému, shodná se spis. jazykem, je doložena z tradičních nářečí poměrně vzácně, častá je však
v mluvě měst sm. pohraničí. Ve městech čes. pohraničí a ve většině měst Moravy a Slezska je běžný tvar mojemu.

4    mému  stč., Db, Tk, MČ

mojemu  pol., hluž., sloven. môjmu

mýmu  stč. též mímu

5    memu Ju 3 — mímu Po 1, Ju 1. 2, Ru 3, 4 — mimu Ju 2 — mojemu Ju 2, 3, 7 — mojému Ru 5 — mojem Ju 7 — mojém Ju 7 — mojím Ju 7

6    OLA 2830

Bh

4    mém  stč., Db, Tk, MČ

mojim  hluž., pol. moim

mojom  sloven.

mým  stč. též mím, pol. mym

5    mím Po 1, Ju 1, Ru 4 — mim Ju 1, 2, Ru 3 — mojim Ju 2, 7 — mojom Ju 3 — mom Ju 3 — mojem Ju 7 — mojém Ju 7

6    OLA 2832

Bh

3                 V podstatě celé Čechy mají tvar našim, ten je rovněž ve Slezsku a na Moravě v mikroareálu již. od Šum-
perka, na vých. Boskovicku a pak na Hranicku s dosahem až k Prostějovu. Forma naším se dokládá především
z vm. nář., dále z oblasti mezi Novým Městem na Moravě a Boskovicemi a z jv. Vysokomýtska. Samostatné mik-
roareály vytváří ještě na Zábřežsku a pak na jz. okraji Moravy (zde většinou vedle tvaru našim), řídce byla za-
chycena na sev. a sz. okrajích Čech.

Tvar našém pokrývá větší území ve střm. dialektech, a to na celé jejich již. polovině a na širším Litovelsku.

Forma našem je omezena na malý areál mezi Slavkovem a Vyškovem.

V čes. městech je situace stejná jako ve venkovském okolí, v mor. městech byla běžně zachycována forma
našim, v sm. pohraničí také forma naším.

4    naším  stč., Db, Tk, MČ

našim  pol. naszym, hluž.

5    naším Ju 7, Ru 5 — našim Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4

6    —

Bh

tvar náši. Tvar naše je od původu akuz. pl., který se uplatňuje v nom. pl. m. neživ. a ostatních rodů. Na většině
území Čech, kde došlo v nom. pl. u adj. a rodových zájmen k zániku rozlišování principu životnosti, tvar naše
vytlačil původní tvar naši.

3                 Tvar naše pokrývá v podstatě celé Čechy a v úzkém pruhu obcí přesahuje i na záp. Moravu. (Proti zá-
jmenným tvarům ty × ti je přesah poněkud menší, viz ČJA 4-263 ti nom. pl. m. živ.) Na Moravě a ve Slezsku převládá forma naši. Ta se dubletně objevuje také v Čechách, zejména v Podještědí a v Podkrkonoší a poměrně často v již. Čechách. Tvar naší je doložen (nezřídka i jako nedubletní) ze záp. Čech z širšího Klatovska, dále ze středu Čech, a to z pásu obcí táhnoucího se od Rakovníka přes Beroun na Ledeč nad Sázavou a s výběžkem na záp. Táborsko. Na Moravě se forma naší dokládá častěji jako nedubletní z území sev. od Brna a záp. od Boskovic, dále z pruhu obcí z pomezí střm. a vm. nář., odděleně pak ještě z Valašska.

V městské mluvě se téměř pravidelně vyskytuje na celém zkoumaném území tvar naši.

4    naši  stč., Db, Tk, MČ, sloven., hluž., pol. nasi

náši  stč.

náší  stč.

5    naše Po 1, Ju 1–4, Ru 2, 4 — naši Ju 4, Ru 5 — naší Ru 3

6    AJŚ 1304

Bh

našejm — našém

našem

2                 Dat. pl. zájmena náš má ve spis. jazyce ve všech rodech tvar našim. Stejnou formu měl i v stč. jazyce. V dia-
lektech je pestrost zakončení.

Forma našim v Čechách navazuje nepochybně na stč. stav, na vých. Moravě a ve Slezsku může jít rovněž
o uchování tohoto staršího stavu, nelze však zcela vyloučit (vzhledem k existenci vm. tvaru naším), že tu forma
našim vznikla krácením z naším. Uvedený tvar vznikl nepochybně podle složené deklinace (naším jako jarním).
Formy našém, našejm ukazují na to, že se zde mohl uplatnit i vliv složené flexe tvrdých adjektiv (našejm jako
střč. dobrejm, našém jako střm. dobrém). Dat. forma našem má původ v analogickém vyrovnání podle dativu
ukaz. zájmena těm.

Na mapě nezachycujeme různou realizaci i-ového vokálu po souhlásce (našim × našym); rozšíření uvede-
ného jevu postihují PRO F2b.

3                 Pův. dativní tvar našim se uchoval na větší části Čech (kromě širokého pruhu obcí ve středu země), dále
ve Slezsku a v klínu obcí zasahujícím z Lipnicka přes Holešovsko, Kroměřížsko až ke Kyjovu. Forma naším byla
zachycena ve vm. nář. s výjimkou sev. Kyjovska a sev. Lipnicka. Dále vytváří malý areál mezi Novým Městem
na Moravě a Boskovicemi s malým přesahem do vých. Čech.

Obměna s diftongem našejm pokrývá oblast stř. Čech od Prahy přes Benešovsko, Ledečsko až na
Novoměstsko, odtud pokračuje úzkým pruhem obcí od Jihlavy k Slavonicím. Odděleně vystupuje ještě na
Náchodsku a Kladsku. V již. polovině střm. nář. se realizuje v obměně našém. Uvedená forma se nejednou do-
kládá (ale vždy jako dubletní) z území sev. od Prostějova.

Samostatný územní celek vytváří ještě forma našem. Rozkládá se v pásu obcí od Litovle přes Prostějovsko
až na záp. Kyjovsko.

Městská mluva se příliš neliší od tradičních nářečí, do ní však proniká tvar shodný se spis. jazykem, tj. našim.

4    našim  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. naszym, hluž.

naším  stč. říd.

5    našim Po 1, Ju 1–4, 7, Ru 2–4 — naším Ru 5 — našejm Ju 3

6    —

Bh

výskyt se dokládá ještě z Moravy, a to ze Zábřežska a z větší části centrálního úseku střm. nář. s malými pře-
sahy na jih.

Tvar našejma pokrývá území ve středu Čech, a to oblast na východ od Prahy, Benešovsko, Ledečsko, na
Moravě pak Novoměstsko a úzký pruh obcí již. úseku čm. dialektů. Tady na uvedený tvar územně navazuje for-
ma našéma, jež zahrnuje již. polovinu střm. nář.

Forma našíma je obvyklá v pásu obcí Břeclavska, vých. Kyjovska a záp. Uherskobrodska s výběžkem až
na Vsetínsko.

Tvar našími se vyskytuje na severním Vsetínsku (někdy vedle obměny našimi), varianta našimi je běžná
ve vých. skupině slez. nář.

4    našimi  stč., Db, Tk, MČ, sloven., hluž., pol. naszymi

našími  stč.

našima  stč. instr. duálu

5    našimi Ju 7 — našími Ju 7 — našima Ju 1, 2, 4, 7, Ru 2 — našíma Ju 7, Ru 5 — našema Po 1 — našejma Ju 3, Ru 1

6    —

Bh

Zájmena ukazovací

ostatních pádů paradigmatu (tym jako teho, temu; toho, tomu), ve Slezsku došlo k pravidelnému krácení; také
střm. obměna tém je náležitý střm. instr. tvar (tým > tejm > tém) ve funkci lokálu.

Forma tém mimo území střm. nářečí (732, 734, 75) představuje analogický tvar podle lokálu složené ad-
jektivní flexe (o tém jako o dobrém). Tvar tem je analogický podle sklonění zájmen o něm, o našem.

3                 Celé Čechy s jz. Moravou a odděleně stř. úsek vm. dialektů uchovávají starý tvar tom. Forma tem charak-
terizuje oblast střm. nář. a sev. a již. úsek vm. dialektů. Tvar tym zahrnuje celé Slezsko, tvary tým, tém netvoří
kompaktní celek. Poněkud soustředěněji se vyskytují na záp. okraji vm. nář. a na Novoměstsku. Forma tim byla
zachycena na Ledečsku a v Podještědí.

Mluva ve městech se většinou shoduje s mluvou venkovského okolí.

4    tom  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

tym  pol., hluž.

5    tom Po 1, Ju 1–4, Ru 2–4 — tem Ju 4, 7, Ru 5 — tim Ju 1, 2

6    ASJ II 187:171, OLA 2858

Bh

a stejně jako u neživotných se tvar nominativu plurálu životných rovná tvaru akuzativu, srov. např. ty (hodný kluci). (Typ hodní kluci je však doložen ještě v již. Čechách.)

Na sev. okraji slez. nář. se dosud reliktně objevují substantivní tvary nom. pl. mask. životných shodné
s tvary akuzativními, např. tam su vlky, Čechy se hadaju. S uvedenými tvary se pak shodují přísudková slovesa,
adjektiva i rodová zájmena, tedy např. ty zle psy ščekaly, ty tluste kapry se něhybaly (např. 801, 820, 822, 819).
Kromě těchto ojedinělých případů má však nom. pl. mask. živ. ve Slezsku vždy formu ti (c’i, ći, čy).

3                 Téměř všechna čes. nář. v užším smyslu (včetně přechod. nář. čm.) jsou charakteristická jediným tvarem bez
rozlišení životnosti, tedy tvarem ty. Tvarem odrážejícím životnost, totiž tvarem ti, se vyděluje Morava a Slezsko.
Jako okrajový čes. archaismus se uvedená forma uchovává dosud na mikroareálu v záp. Podkrkonoší.

Tvar s dlouhou i-ovou samohláskou tvoří velice členité území. Vyskytuje se sev. od Brna, pak na velké
oblasti s centrem na Kyjovsku, dále v okolí Uherského Brodu, na Zlínsku a severním Vsetínsku.

Mluva měst se neliší od nář. venkovského okolí.

4    ti  stč., Db, Tk, MČ, pol. osob. ci, hluž. ći

  sloven.

5    ťi Ju 7 — ťí Ju 7, Ru 5 — ti Po 1, Ju 1–4, Ru 2–4

6    MAGP 486, 487, PLPJ 180, OLA 2864

Bh

4    těch  stč., Db, Tk, MČ

tých  sloven.

tych  pol., hluž.

5    ťech Ju 3, Ru 4 — tech Po 1, Ju 1–3 — tých Ju 7 — tích Ru 2 — ťich Ru 2 — tejch Ju 4, Ru 1 — tych Ru 5 — tich Ru 3

6    MAGP 504

Bh

Zájmena neurčitá

Náslovné v- vyslovované místy v svč. nář. jako bilabiální w- zde neregistrujeme, alternaci počátečního
vš-/š- zachycuje mapa ČJA 4-265 všechno nom., akuz. sg. n.

3                 Celé území čes. národního jazyka je členěno na pět areálů základních forem. Označení o všem se užívá
jako základní v nář. svč., v přilehlém pruhu nář. střč., v nář. čm. a na záp. Moravě, roztroušeně
i jinde. Pro většinu Čech (nářečí jzč. a převážnou část nář. střč.) je typický tvar o všom, který se jednotlivě obje-
vuje porůznu i dále na Moravě. Forma o všeckem se vyskytuje na vých. polovině Moravy. Ve Slezsku byl zapsán
dialektismus o všeckým, v přechodových nářečích čes.-pol. a na Hlučínsku pak o všickým.

Z jednotlivin byly zaregistrovány formy o všechnom (na Chodsku) a o všechném (na Novoměstsku a spí-
še ojediněle i v areálu formy o všeckem).

Pro městskou mluvu je charakteristický tvar o všem, který se objevuje – především v řeči mladší genera-
ce – i ve městech ležících v areálech jiných nář. ekvivalentů.

4    o všechnom  sloven. o všetkom

o všem  stč. též o všiem, Db, Tk, MČ, hluž. wo wšěm

o všickým  pol. wszystkim

5    fšem Ju 1, 2, Ru 4 — šem Po 1, Ru 4 — fšom Ju 3, Ru 3 — šeckem Po 1

6    —

Vlivem spis. jazyka porůznu proniká forma všichni. Její častější výskyt v širším Podkrkonoší, v oblasti vč.
a v již. části nář. čm. však může být dokladem zachování staršího nářečního stavu. Městská mluva je vesměs
shodná s venkovským okolím, v řeči mládeže se častěji objevuje forma všichni, v zč. pohraničních městech byla
zaznamenána spolu s ní i dubleta všecky.

4    všeci  stč. též všecci, všetci, sloven. všetci

všecí  Jg

všici  stč. též všitci, Tk též všicci říd., MČ též všicci
říd., pol. wszystcy, hluž. wšitcy

všeckny  Tk f., zast., kniž.

všickni  stč. a Jg též všicni

všichni  stč. též všiechni, všěchni, Jg, Tk. MČ

5    fšíchňí Ju 3 — fšicki Ru 2, 4 — fšickí Ju 3, Ru 2 — fšici Ru 3 — fšicí Ru 2 — šeci Ru 4 — fšechni Ju 2, 4, Ru 4 — šechni Ju 4 — fšecki Ju 1, 2 — šecki Po 1, Ju 2 — fšecy Ju 7

6    OLA 2883

Číslovky základní

V městské mluvě v Čechách i na Moravě převládá tvar jednom; je však pozoruhodné, že ve většině střm.
měst byla (častěji u starší generace) zapsána i forma jedným.

4    jednem  stč.

jedném  stč.

jednom  stč., Db, Tk, MČ, sloven.

jedným  stč.

5    jednom Po 1, Ju 1–3, Ru 3, 4 jedném Ru 5 jednim Ju 2

6    —

2                 V instr. sg. m./n. číslovky jeden byly zapsány tři morfologické formy: jedním, jedným a jednem a hláskové
obměny jedném a jednym. Areál podoby jednym je výrazně větší (o sev. část Valašska) než areál slez. krácení sa-
mohlásek vymezený v PRO Ala.

Mapované podoby mají zakončení adjektivní deklinace složené nebo uchovávají formu původní (jedním),
popř. přejímají lokálovou koncovku zájmenného sklonění (jednem jako našem).

3                 Na většině Čech se užívá tvaru jedním, shodného se spis. jazykem. Ten tvoří dva od sebe oddělené mak-
roareály, jednak v nář. svč. s přesahem až na Kolínsko (avšak s výjimkou Královéhradecka a širšího Podorlicka),
jednak na většině nář. jzč. (s výjimkou Plzeňska) včetně již. úseku přechod. nářečí čm.

Pro nář. střč. a vč., dále pro záp. a sz. Čechy a pro většinu čm. nář. je typická podoba jedným (často
vyslovovaná se zkráceným -y-: jednym). Ta byla zachycena rovněž na východě území v nář. vm. a v úzkém pru-
hu táhnoucím se až na Prostějovsko, roztroušeně pak i v nář. střm. (i zde v obměně jednym).

Charakteristické regionální obměny s krátkou samohláskou (jednym) se užívá ve slez. nář. a na přilehlém
Valašsku.

V nář. střm. byla zapsána (jako výsledek pravidelné střm. hláskové změny) forma jedném. V tomto areálu se místy vyskytuje též varianta jednem.

V městské mluvě převládá tvar jedním.

4    jedním  stč., Jg, Tk, MČ

jedným  stč., sloven.

5    jedňím Ru 4 — jedním Ru 5 — jednim Po 1, Ju 1–4, Ru 4 — jednom Ru 3

6    —

3                 Celoúzemně rozšířená je podoba dvouch; na Valašsku a Frenštátsku, při okrajích nář. Kopanič. a v již. čás-
ti nář. dolských se vyskytuje tvar dvoch.

V úzkém příhraničním pruhu na jv. Moravě existuje pro gen. a lok. feminin zvláštní forma dvěch – na roz-
díl od m. a n. (dvouch, dvoch).

4    dvoch  sloven.

dvouch  stč., Jg, Tk nespis.

5    dvouch Ju 1, 2, Ru 1, 4 — dwouch Po 1 — dvoch Ru 5 — dvjech Ru 5 — dvou Ju 1 — dwou Po 1

6    MAGP 494, AJŚ 1713, OLA 2661, 2666, 2668, 2671

byl gen. tří a lok. třech (třích); vlivem gen.-lok. duálu dvú (a patrně i působením skloňování zájmenného
i složeného, kde jsou tyto dva tvary stejné), užívá se též tvaru lok. v platnosti gen. (třech). Podoba lok. třoch
koncovku podle lokálu subst. zakončeného na -och, která pak pronikla i do genitivu (v lokalitě 801 vznikla pra-
videlnou nář. změnou ’ech > ’och). Tvar třú vysvětlujeme analogií podle dvú (za spolupůsobení duálu i-kmenů);
forma třúch vznikla podle nář. dvúch.

3                 Na celém území je základní tvar gen.-lok. třech. Nář. varianty se soustřeďují pouze na východě území.
Nejfrekventovanější z nich je podoba třoch, zachycená na sev. části Valašska a v přilehlém úseku sousedních nář.
slez. Na mapě je zakreslen maximální výskyt tohoto zakončení, a to v lok., areál výskytu této koncovky v gen.
byl o něco menší, na Příborsku se v genitivu místo třoch užívá i formy třech.

V úzkém příhraničním pruhu jižně od Vsetína je běžná forma třú, její varianta třúch se pak porůznu vy-
skytuje na rozhraní slez. a vm. nář. a v souvislém areálu na Těšínsku s Jablunkovskem (tam ovšem s náležitou
krátkou samohláskou třuch).

V městské mluvě převládá tvar třech.

4    třech  stč., Jg, Tk gen. nespis., MČ gen. hovor., SSČ

třoch  sloven. troch

5    třech Po 1, Ju 1–3, Ru 3–5

6    AJŚ 1414, OLA 2684

štyří (též 137, 644, 645) — šťiří 311, 313 — štyři

štyřo

štirí — štyry

2                 Mapa přináší přehled územního rozložení nář. podob nom. živ. m. číslovky čtyři, tj. forem štyřé, štyře, šty-
ří
, štiří, štyři, štyřo, štyry a štyrý. Většinová je podoba s počátečním št-, skupina čt- proniká jen ojediněle (vlivem
spis. jazyka), poněkud častěji do městské mluvy, a nebyla proto kartografována. Nemapována zůstala rovněž
většina hláskových změn registrovaných v PRO.

Zatímco v spis. jazyce výlučnost podoby nom. živ. m. analogií zanikla (tvar čtyři v nom. pl. funguje bez roz-
dílu pro všechny tři rody včetně životných maskulin), v nářečích se dosud odrážejí starší vývojové etapy, i když
vyčlenění zvláštního tvaru pro nom. pl. m. živ. (stč. čtyřie) je zčásti setřeno pozdějším krácením koncové samo-
hlásky (v svč. dialektech, v části nář. střm. a v nář. slez.), srov. PRO A1abc a též ČJA 4-90 kluci nom. pl. m.

Pokud jde o historický vývoj, kolísala číslovka čtyři mezi flexí konsonantickou čtyře a i-kmenovou čtyřie.
Konsonantické -e se dloužilo analogií s i-kmeny v tvar čtyřé. Ten je dnes v podobě štyřé dochován (pod vlivem
sklonění adjektivního) ve slez. nář. (v realizaci štyře). Čtyří vzniklo v důsledku monoftongizace -ie pův. i-kme-
nového tvaru, čtyři jeho zkrácením. U formy štyřo nelze vyloučit souvislost s tvarem kolektiv typu braćo ‚bratři‘
a sumśadźo ‚sousedé‘, srov. ČJA 4-91 sousedi nom. pl. m. Tvar štyry proniká z nom. pl. f. a n., popř. do něho byla převzata hláska r z genitivu (štyr); nejspíš analogií lze vysvětlit jeho obměny štyrý (délka podle štyří – tomu ostatně nasvědčuje i územní výskyt této podoby) a ojedinělého štiří vlivem zakončení nom. pl. živ. maskulin (např. ).

3                 Formu s krátkou koncovou samohláskou lze při současném pohledu pokládat za základní především ve
většině nář. střm., kde vytváří dva od sebe oddělené makroareály, a v nář. svč. s přesahem až do Polabí. V této
oblasti se vyskytuje obvykle v dubletě s tvarem štyry, který byl ojediněle zachycen i jinde. Kvantitativní obmě-
na štyří je typická pro většinu nář. střč. a pro nář. jzč. Přes Novoměstsko a Tišnovsko zasahuje až na Kyjovsko
a Kroměřížsko. Roztroušeně se v tomto makroareálu (častěji v oblasti jzč.) objevuje také kvantitativní obměna
štyrý, na jeho záp. okraji pak zcela sporadicky forma štiří.

V nář. vm. se užívá formy štyřé, ve slez. nář. štyře. Pro Těšínsko s Jablunkovskem je příznačná nář. obmě-
na štyřo.

Pro mluvu většiny měst je charakteristický tvar štyři, společně s ním byla zapsána – převážně jako dublet-
ní – také forma štyry.

4                 V citovaných pramenech jsou uvedeny pouze doklady s počátečním čt-.

čtyry  stč. f. a m., Jg f., Tk m. neživ. — nespis., SSJČ ob., sloven. m.
neživ., f., n.

čtyřé  stč.

čtyři  stč., Jg, Tk, MČ

čtyří  Jg m. živ., Tk m. živ. — nespis.

5    štiřé Ru 4, 5 — štiří Ju 3, Ru 3 — štiři Ju 2 — štiri Po 1, Ju 1, 2, 4, Ru 2, 4

6    AJŚ 1412, SSA 11.8, OLA 2685

7                 Nominativ m. živ. tři se samostatně nezpracovával, protože číslovky tři a čtyři mají obdobné skloňování, mapované podoby jsou
výsledkem týchž hláskových změn a analogií (třé, tře, tří, tři a třo) – a navíc jednotlivé areály zachycující výskyt kartografovaných nář. variant
jsou téměř totožné. S oběma položkami souvisí také otázka čtyři (nom. f./n.). Ta nebyla rovněž pro malou územní diferencovanost samostat-
ně zpracovávána.

Celoúzemním označením je forma štyry, která podléhá pravidelným hláskovým změnám zachyceným v PRO. Místy (častěji v Čechách)
se vlivem spis. jazyka vyskytuje tvar štyři; varianty s počátečním čt- se obdobně jako v předchozích případech neregistrovaly.

Původní je forma štyr (stč. čtyr), ostatní varianty vznikly vyrovnáním, zprav. analogií (podle zájmenné i jmenné flexe). Hláska -ř- (štyř-) pronikla do genitivních tvarů vlivem ostatních pádů.

Je třeba počítat i s působením koncovek lokálu. Genitiv štyrch lze vysvětlit kontaminací tvarů štyr a šty-
rech
. Svč. podoby šter, šterch a šterech mají hlásku -e- podle instr. třema (šterma) – ta pak pronikla i do dalších
nepřímých pádů.

Nečetné, porůznu rozptýlené podoby s počátečním čt- nebyly mapovány.

3                 Formy štyrech a štyřech se vyskytují po celém území. Zatímco tvar štyrech převládá v Čechách a větší are-
ál vytváří také na východě zkoumaného území (v nář. vm. a v záp. části slez. nář.), obměna štyřech se soustředěněji obje-
vuje především v celé rozsáhlé oblasti nář. střm. Omezenější územní rozšíření pak mají regionální formy štyroch
(na Valašsku, v přilehlých slezských nář. a v nář. kopaničářských), štyruch (na Frenštátsku a Těšínsku s Jablunkovskem)
a štyřuch (jako dubletní na Jablunkovsku).

Kromě těchto podob genitivu byly – častěji v nář. svč. – zapsány ještě další tvary, které se však objevují
spíše rozptýleně: Je to forma štyrch (převládající v jejich vých. části) a také šter, šterch a šterech (přecházející
z okrajových úseků svč. až na Mělnicko a do Poohří, ojediněle zachycená též v sev. úseku přechod. nářečí čm.). Porůznu se užívá i tvaru štyř, shodného se spis. jazykem, častěji byl zachycen v městské mluvě. Situace ve městech jinak vesměs odpovídá jejich venkovskému okolí.

4                 Citované prameny většinou uvádějí pouze formy s počátečním čt-.

čtyr  stč., Db. Tk nespis., SSJČ ob.

čtyř  stč., Db, Tk, MČ

čtyřech  Tk nespis., MČ hovor.

štyroch  sloven.

5    štiřech Ru 5 — štirech Po 1, Ju 1, 3, Ru 2–4 — štiroch Ru 4 — šterch Po 1 — šterech Ju 2, 4

6    MAGP 495, AJŚ 1415, OLA 2688

slez. nář. (na Ostravsku a Frýdecku-Místecku). Při hor. toku řeky Ostravice a ojediněle též na již. Opavsku se vyskytuje
dialektismus štyroma.

Tvar štyřma, formálně nejbližší podobě spisovné, byl zaznamenán řídce po celém území, poněkud sou-
středěněji v okolí Boskovic; výrazně však převládá v městské mluvě.

Pův. koncovka instr. -mi se dosud uchovala místy na Valašsku a na části Slezska, i tam se jí však užívá vět-
šinou dubletně, spolu s celoúzemně převládající koncovkou -ma. Její výskyt v městské mluvě je ovlivněn územ
spisovným.

4                 Citované prameny většinou uvádějí pouze formy s počátečním čt-.

čtyrma  Tk nespis.

čtyřmi  stč., Db

čtyřma  Tk nespis., MČ jen při spojení s pův. duálem subst.

čtyřmi  stč., Db, Tk, MČ

štyrmi  sloven.

5    štiřma Ru 4 — štirma Po 1, Ju 1, 3, Ru 3–5 — štirima Ru 2 — šterma Po 1, Ju 2, 4, Ru 4 — šterema Ju 2

6    AJŚ 1422, OLA 2691

281      pěti instr. (2415) — mapa s. 411

pěti gen., lok. (2413)

pěti dat. (2414)

1    M         pjeťi (pjaci 755)

pjeťima (pjetma 161, 43, pjec’ma 818)

pjeťoma 816, 817 (pjec’uma 828)

pjeťimi

pjet 801

2                 Sledují se tvary instr. číslovky pět. Mapa zachycuje rozdíly v rovině morfologické (pěti × pětima × pěťoma
× pětimi) a nesklonný tvar pět. Číslovky pětdeset byly původně substantivy (slovo pět mělo význam „pětice“)
skloňovanými podle ženských i-kmenů. Postupně však převládlo pojetí adjektivní a začalo se skloňovat počítané
substantivum (spojení k pěti lidí bylo nahrazeno spojením k pěti lidem). V současném spis. jazyce se liší pouze
nom.-akuz. (pět) od jiných pádů (pěti). O původu koncovek -imi, -ima, -ama srov. ČJA 4, Instrumentál plurálu, s. 272.

3                 V Čechách je základní formou instrumentál pěti, shodný se spis. jazykem. Je běžný i v nář. vm. a ve
slez. nář., kde se však častěji objevuje v dubletě s tvarem pětima. Ten je typický pro zbývající část Moravy a za-
sahuje i do oblasti vč., zachycen byl rovněž na širším Mladoboleslavsku. V přechod. nářečích čes.-pol. (častěji na
Jablunkovsku) se užívá koncovky -mi (pětimi). Podoba pěťoma se sporadicky vyskytuje na Frenštátsku
a Frýdecku-Místecku. Ojedinělý je výskyt nesklonné formy pět (v b. 801).

V městské mluvě je základní tvar pěti – jako dubleta proniká i do většiny měst moravských.

4    pěti  stč. pěťú, pětí, Db, Tk, MČ

pětimi  stč. pětmi, sloven. piatimi

5    pjeťima Po 1, Ju 2, Ru 2

6    AJŚ 1423, OLA 2696

7                 Jako samostatné položky byly u číslovky pět zkoumány i podoby gen.-lok. a dativu. V gen.-lok. je pro celé území typický tvar pěti, for-
ma pětich se vyskytla pouze v několika lokalitách záp. úseku svč. a střč. nář. Tvary dativu pěti, pětima se územním rozsahem v podstatě shodují
s formami instrumentálu, pouze v nář. střm. (v mapovaném areálu instr. formy pětima) se hojněji objevuje tvar pěti. Dialektismus pěťom byl
zapsán v týchž třech vesnicích jako tvar instr. pěťoma. Místy v slez. nář. byla v dativu zaznamenána též koncovka -ma shodná s tvarem instr.
(pětima 812, 813, 825, 826, 832–834 a pěťoma 816).

Atlasy: OLA 2695

2                 Stč. podoby gen. byly devieti i devěti, tomu odpovídají v nářečích dnešní podoby devíti a devěti. Forma
devěti se uchovává na okrajích jazykového území vlivem nominativu devět.

3                 Celoúzemní je podoba devíti, obměna devěti se roztroušeně objevuje v okrajových úsecích nář. svč. (včetně
Kladska), na Zábřežsku a místy v centrálním typu nářečí střm., dále na Břeclavsku, v části nář. kopanič. a v sev.
okrajovém úseku vm. nář. V Branicích (v bodě 801) se vyskytl nesklonný tvar devět.

Městská mluva se shoduje s venkovským okolím.

4    devěti  stč., Jg. sloven. devätich [ďe-]

devíti  stč. devieti, Db, Tk, MČ

5    devíťi Ru 2, 3 — deviťi Ju 1–4, Ru 4 — dewiťi Ju 2 — devjeťi Ru 2 — dewjeťi Po 1 — deviťich Ju 2

6    MAGP 263, PLPJ 285, OLA 2701, 2702

283      dvě stě nom. (2416) mapa s. 413

pět set nom. (2417)

1    M         dvje sťe

dvje sta

dv’e sto 755

 

pjet set

pjet sto

2                 Mapa souhrnně zachycuje nář. rozdíly v tvarech číslovky sto vyskytující se ve spojení dvě stě a pět set. Jde
o diference: dvě stě × dvě sta × dvě sto a pět set × pět sto. U tvaru (dvě) stě se po číslovce dvě uchoval starý nom.
duálu; forma dvě sta analogicky přejímá koncovku plurálu neuter. Tvar pět set má pravidelné zakončení gen. pl.
podle subst. typu město. Forma pět sto (s nom. sg.) pronikla do okrajových vm. oblastí jako slovenská inovace
(utvořená podle maďarštiny). Podle ní byla dotvořena i ojedinělá forma dvě sto.

3                 Formy dvě stě a dvě sta vytvářejí dva základní makroareály. Na většině území Čech je běžný tvar dvě stě,
na Moravě, ve Slezsku a také v přilehlé sv. části svč. nář. je rozšířen tvar dvě sta. Ten se řídce vyskytl i na
Roudnicku. Forma dvě sto byla zapsána pouze v lokalitě 755. Spojení pět sto je typické pro již. část vm. nář. s nář. kopaničářskými – v návaznosti na sloven. dvesto a päťsto. Na ostatním území čes. národního jazyka se užívá výrazu pět set.

Městská mluva se v podstatě neliší od svého venkovského okolí, v areálu tvaru dvě sta do ní místy proni-
ká (většinou jako dubletní) spojení dvě stě.

4    dvě sta  Jg

dvě stě  stč., Db, Tk, MČ

dvě sto  sloven. dvesto

pět set  stč., Db, MČ

pět sto  sloven. päťsto

5    dvje sťe Ru 2–4 — dje sťe Ju 1, 3 — dvje sta Ru 5 — dje sta Ju 2 — dwe sta Po 1 — pjet set Ju 2, 3, Ru 3

6    OLA 2723

Číslovky násobné

Ekvivalent jednou má původ ve starším ustrnulém instrumentálu jednú (s časovým významem). Formy jednúc
a jednúch vznikly z pův. jednú; formanty -c a -ch jsou přejaty mylnou segmentací od adverbií (víc) a z nář.
zakončení gen. pl. adj. a zájmen, srov. ČJA 4-264 těch gen. pl. V současné spis. češtině se v sledovaném významu užívá výrazů jednou a jedenkrát. O spojení číslovky s komponentem -krát srov. ČJA 4-285 pětkrát.

3                 V Čechách a na větší části Moravy je rozšířeno označení jednou; v sev. polovině vm. nář. byla zapsána
forma jednouc, na zč. okraji a v již. Čechách obměna jednouch. Výraz jedenkrát se vyskytuje vzácně v nář.
střm., častěji pak (v podobě jedenkráť) v nář. vm. Pro slez. nář., Valašsko a Kopanice je typické pojmenování
ráz.

Situace ve městech se shoduje s venkovským okolím.

4 jedenkrát  stč., též jednokrát, jednúkrát, Jg též jedenkráte, Tk, MČ,
sloven.

jednou  stč. jednú, Jg, Tk, MČ, hluž. jónu

jednúc  stč., sloven. zast.

ráz  Jg, sloven., pol. a hluž. raz

5    jednou Ju 1–4, Ru 3, 4 — jennou Ju 2 — jednú Ru 5

6    SSA 10.120, OLA 2744, ALE 510

1    M         tolik — tulik

tolí (tuli 622)

tolíž

toléj (tolej 720, 743, tólé 737) — telej (teléj 738)

tol 705,724

telko (tolko 755)

tela (též 801, 823)

tele

telo

2                 Zkoumaly se nář. názvy číslovky neurčité tolik.

Dnešní forma tolik, shodná se spis. jazykem, je ze staršího toliko, z *to-li od zájmenného kmene to (‚ten‘)
a částic -li a -ko. Mor. forma tolí je základem pro podoby tolíž (s intenzifikujícím formantem ) a toléj.
Zakončení -éj/-ej je zde patrně podle věcej ‚více‘ Slez. formy se základem tel- vznikly snad podle nář. vela, vele
‚kolik‘. Koncové hlásky -o (telko, telo) a -e (tele) odpovídají regionálně běžnému zakončení adverbií (chytro,
dele).

3                 Takřka po celém území se užívá výrazu tolik, místy, častěji směrem k východu území, se k němu řadí ješ-
tě další dialektismy. Na většině Čech je tolik označením jediným, pouze v jejich záp. části převládá podoba tulik
(vých. hranici areálu přibližně vymezují města Rakovník, Příbram a Prachatice). V nář. střm. byl zapsán regio-
nalismus tolí (toli), na Třebíčsku a Znojemsku pak forma tolíž. V nář. vm. se vedle formy tolik objevuje tvar
toléj, ojediněle i tol (sz. od Vsetína). Pro slez. nář. jsou charakteristická označení teléj (na Opavsku), telko (při
okrajích opavského nář. typu), telo (na Frenštátsku) a tela (na Těšínsku s Jablunkovskem, v ostravickém nář.
úseku, na Hlučínsku a v zkoumaných bodech na území Polska); řídce byla zachycena i obměna tele.

4    telko  (Jg tolko, sloven. tol’ko), hluž.

toli  stč., Jg mor.

tolik  stč., Jg též toliko, Tk, MČ, SSJČ

tolíž  (Jg toliž tehdy‘)

5    tolik Po 1, Ju 14, Ru 4, 5 tulik Ru 2,3

6    —

7                 Současně se zkoumala i položka kolik. Samostatně se nezpracovávala, protože tvoření nář. ekvivalentů je po formální stránce obdob-
né jako u položky tolik a rovněž jejich územní rozložení je srovnatelné, i když mnohdy (převážně v Čechách a na centrální Moravě) nevytvá-
řejí velké areály.

Celoúzemně užívané je označení kolik. Z dalších podob (korespondujících s heslem tolik) byly zachyceny dialektismy kulik (pouze
v jednotlivých bodech na sev. Plzeňsku a již. od Rokycan), kolí (soustředěněji v okolí Boskovic, ojediněle i jinde na Moravě), koléj (ve vých.
části vm. nář.), kol (v bodech 705 a 724) a kolko (v bodě 755). Ve slez. nář. odpovídá mapovanému areálu tela areál podoby kela (na Těšínsku
s Jablunkovskem a v úseku ostravickém), na Opavsku se užívá formy kelko. Z jednotlivin byly zaznamenány obměny kelo (v bodech 812, 817
a 823) a kelka (v bodě 823, na styku areálů kelko a kela). Pro přechodná nář. čes.-pol., pro Hlučínsko a zkoumané lokality na území Polska je
charakteristický výraz vela.

Porůznu po Čechách bylo jako synonymní zapsáno také spojení moc-li.

SLOVESA

 

Základní slovesné typy jsou v nářečích v podstatě stejné jako ve spisovném jazyce. Podle kmene prézent-
ního, ale též se zřetelem k podobě infinitivu, popř. k dalším tvarům řadíme slovesa do pěti tříd a do řady pod-
typů. V tomto rozčlenění sloves existují mezi spis. jazykem a mezi dialekty na různých částech území rozdíly roz-
manitého druhu a původu.

 

1. Diference spočívají v přechodu některých sloves od neproduktivních typů k typům produktivním.
Např. sloveso původně 1. tř. bode, bósti, nář. bodz’e, bus’c’ přešlo na většině území k 5. třídě bodá, bodat; pře-
chod nastal i u sloves typu zapít k formě zapnout.

Významný podíl na přecházení sloves k jiným třídám měla snaha vyhnout se souhláskové alternaci v ko-
řeni sloves. Např. za starší tvar slovesa 1. tř. 3. os. sg. šepce byl na pozadí inf. šeptat dotvořen tvar šeptá (5. tř.).

2. Značný podíl na nář. morfologických rozdílech mají různá vyrovnávání. Např. podle nář. formy 3. os. pl.
oni nesu vznikl tvar oni rob’u za starší oni rob’a, podobně tvar imp. proš je podle příč. trpného prošen nebo

podle slovesného podst. jm. prošení, nářeční podoba imp. sg. byď je podle tvaru inf. být, příč. min. chcel
podle tvarů ind. préz.
chci, chceš, formy (j)su, (j)seš jsou podle slovesných tvarů nesu, neseš.

3. Na přeskupení sloves se značnou měrou podílely hláskoslovné procesy. Např. neprovedení přehlásky
’a > e dalo vzniknout rozdílu v inf. tvarech válat × válet; to vedlo k zařazení slovesa buď do 5., nebo do 4. třídy.

Rozmanité hláskoslovné změny byly příčinou dalších morfologických diferencí. Např. jako důsledek
různých způsobů odstraňování pobočné slabiky vyvstaly rozdíly v tvarech příč. min. m.: nesl, nesel, nesil, nesol, neslu, nes.

 

O konkrétních případech realizace uvedených činitelů pojednáváme podrobně u jednotlivých tvarů.

Volněji jsou k slovesům přiřazena adjektiva typu zapražený, vzatý, snědený aj.; lépe tak vynikne jejich ná-
vaznost na příčestí minulé činné.

Indikativ prézentu

1. os. sg. indikativu prézentu

1. os. sg. indikativu prézentu měla v psl. u tematických sloves koncovku -ǫ, jejíž střídnicí se po ztrátě no-
sovosti stalo zakončení -u. To se v historické době v pozici po měkké souhlásce přehlasovalo v -i. V současném
spisovném jazyce se koncovka -u uplatňuje u sloves 1. a 2. třídy (nesu, beru, peku, umru, tisknu, minu, začnu),
a to nyní i u těch typů, kde se původně přehlasovala (mažu > maži > mažu). Koncovka -i je charakteristická pro
slovesa 3. třídy (kryji, kupuji), ale i u nich se už připouští -u (kupuju).

U sloves atematických byl tvar 1. os. sg. indikativu prézentu zakončen na -m (dam, viem). Toto zakonče-
ní bylo převzato některými typy tematických sloves, která v současné spisovné češtině řadíme do 4. a 5. třídy
(prosím, trpím, sázím, dělám). Důležitou okolností se přitom stala formální shoda zakončení všech osob, tj.
dělám jako děláš, dělá, prosím jako prosíš, prosí atd.

V nářečích je situace proti stavu ve spisovném jazyce poněkud odlišná. Vedle rozdílů vyplývajících z od-
lišností hláskoslovných se v dialektech projevily některé tendence v jiném rozsahu, než jak je známe ze spisov-
ného jazyka. Např. v kopaničářských nářečích se zakončení na -m ve shodě se slovenštinou prosadilo u všech
slovesných tříd, např. čtem, kupujem (s koncovkou -u se zde setkáváme jen v ojedinělých ustrnulých tvarech,
např. reku). Naopak tvar 1. os. slovesa být v podobě su, běžný na větší části Moravy, je výsledkem působení kon-
covky tematických sloves na původně atematické sloveso.

Nář. koncovky 1. os. sg. jsou:

-u:        (s hláskovými variantami -o, -, viz PRO D2abc) z pův. ǫ;

-ám:     (s hláskovou variantou -am, viz PRO A1abcd);

-am:     důsledek krácení koncovek v zč. nář.;

-em:     (s hláskovou variantou -ym, viz PRO E7);

-ím:      (s hláskovou obměnou -im);

-um:     hlásková varianta koncovky -ám po změnách á > o (PRO E8) a oN > uN (PRO E7);

-ym:     v čes.-pol. nář. u sloves 1.–3. tř. a 4. tř. u typu prosím od původu rozložená nosovka ę.

Typy diferencí tvarů 1. os. sg. ind. préz. představují položky čtu, vezmu, kupuji, volám, nosím, vidím a mohu.

Kontinuantem psl. podoby *čьtǫ je ve spis. jazyce i ve většině dialektů forma čtu (pravidelné hláskové ob-
měny -u registruje mapa PRO D2ab), zařazující sloveso k 1. tř. typu nést; varianta četu vznikla analogickým vy-
rovnáním podle tvaru příčestí minulého činného četl.

Tvar čítám je výsledkem pravidelného vývoje příslušného morfologického typu *čitajǫ: čitaju > čítám, kte-
rým se vyznačují slovesa 5. třídy. Pravidelné hláskové obměny koncovky -ám (čitam, čitum) uvádíme pouze
v oddíle 1, neboť jejich rozšíření se plně shoduje s PRO E7, PRO E8.

Forma s kmenem na -n čtnu, popř. varianta se zjednodušenou souhláskovou skupinu čnu, je analogická
podle sloves 2. třídy. U podoby čísnu je kořenné s patrně podle infinitivní formy číst. Od základu čit- se také od-
vozuje tvar čícu, který je výsledkem přiklonění od typu vést k slovesům typu mazat v rámci 1. třídy.

3                 Na celém zkoumaném území s výjimkou slez. nář. je běžná forma čtu, pouze na okrajích vých. Čech a na
Zábřežsku byla zaznamenána varianta četu.

Pro slez. nář. je typická podoba čítám.

Především ze Vsetínska a Holešovska se dokládá tvar čtnu, jeho varianta čnu je příznačná pro sv. Valašsko
a přilehlý mor. úsek slez. nář.

Forma čícu se vyskytuje, většinou jako dubletní, v již. části slez. nář.; byla však zapsána i na Valašsku.
Z kopanič. nář. máme doložen tvar čtem.

Ve stř. části vm. nář. – na samém okraji zkoumaného území – byl zaznamenán archaický lexém říkám.

Situace ve městech se v podstatě shoduje se stavem venkovského okolí.

4    čtu  stč., Jg, Tk, MČ

čítám  Jg, SSJČ nář., sloven. čítam, pol. czytam

5    čtu Po 1, Ju 3–6, Ru 2–4 — čnu Ru 5 — čitám Ju 1 — čícu Ju 7

6    AJŚ 1430

Fi

Podoba s koncovkou -ím není původní; vznikla ze starší formy nošu (po přehlásce noši) tvarovou analogií
podle atematických sloves na -m. Podoba nosim v Čechách patrně nesouvisí s pravidelným krácením, které re-
gistruje izoglosa PRO A1c.

3                 Podoba s krátkou samohláskou i v koncovce nosim je běžná téměř po celých Čechách s výjimkou záp., již.
a jv. okrajových území a menších vč. oblastí (tam často dubletně s formou nosím). Na Moravě je její výskyt ome-
zen na areály s pravidelným krácením v slez. a střm. nář. (viz PRO A1ab). Na ostatním území čes. jazyka se vy-
skytuje forma nosím; na Valašsku a v přilehlém úseku slez. nář. byla zachycena forma nosým (nosym)
a z Holešovska se dokládá varianta nosém.

Situace ve městech se v podstatě shoduje s venkovským okolím.

4    nosim  stč.

nosím  stč. též nošu, Db, Tk, MČ, sloven., pol. noszę, hluž. nošu

5    nosím Po 1, Ju 4, Ru 3–5 — nosim Po 1, Ju 1–4, 6

6    ASJ II 232:209, MAGP 460, AJŚ 1430, AJK 455

Fi

Zakončení -im/-ym nář. výrazů možim (i v realizaci možym) a mogym reflektuje starší podobu s nosovou
samohláskou; i zde se koncový konsonant slovního základu buď vyrovnává podle ostatních tvarů prézentu (mo-
žim
), nebo zůstává nezměněn (mogym), srov. PRO F5.

3                 Podoba můžu byla zaznamenána jako jedinečná téměř v celých jzč. nář. (kromě Příbramska
a Táborska), na vých. okrajích střč. a svč. nář. s výběžkem až na sev. Brněnsko (v dubletě se však podoba
můžu vyskytuje na větším území); v čm. nář. (kromě Novoměstska) a ve střm. nář. (bez sev. Brněnska,
Zábřežska a vých. okrajů) byla zachycena v pravidelně zkrácené formě mužu (srov. PRO A1b). Varianta
mužu pokrývá také ostatní území střč. a svč. nář. (s výjimkou širokého Náchodska a Kladska) s přesahem na
Příbramsko a Táborsko (často bývá dubletní s formou můžu, a to zejména v svč. nář., v Poohří a na již. okra-
ji uvedené oblasti).

Obměna možu byla zapsána na vých. okraji střm. nář., ve vm. nář. (s výjimkou sv. cípu, kde se vyskytu-
je varianta móžu) a ve slez. nář. Odděleně byla zapsána v náchodském úseku, na Kladsku a dále na Zá-
břežsku.

Forma možem se dokládá z kopanič. nář. a ojediněle z Břeclavska.

Podoba možim byla většinou vedle varianty mogym zachycena v přechodových nář. čes.-pol. Situace ve
městech zhruba odpovídá venkovskému okolí; na okrajích Moravy a ve Slezsku se u mladé generace navíc vy-
skytuje podoba mohu a ve střm. městech byla zapsána forma mužu.

4    mogym  pol. mogę

mohu  stč., Db,Tk, MČ

možem  sloven. môžem

možu  Tk lid.

můžu  Db ob., Tk lid., MČ hovor., hluž. móžu

5    můžu Ju 1–4, Ru 2, 4 — mužu Ju 1, Ru 3, 4 — možu Po 1, Ju 6, Ru 4, 6 — móžu Ju 7 — mohu Ju 7

6    SSA 12.62, OLA 1423

Ir

1. os. pl. indikativu prézentu

1. os. pl. ind. préz. všech sloves má spisovný jazyk koncovku -me. V běžné mluvě se vyskytuje u většiny
morfologických typů též zakončení -m (kromě sloves, kde je -m v 1. os. sg.); tento tvar hodnotí MČ jako hovo-
rový.

V nářečích se uchovávají původní přípony -me, -my a -m, koexistující již ve stč., např. pečem, pečeme,
pečemy, zcela ojediněle pův. duálová koncovka -ma, např. musíma. Tyto diference jsou představeny na polož-
kách voláme a musíme.

Většinu zkoumaného území charakterizuje tvar lítá, zhusta jako dubleta byl zachycen i v oblasti, odkud se
dokládá tvar líce; ve vm. nář., a to i ve městech, má nejčastěji formu létá.

4    léce  stč., Jg

létá  Jg, Tk, SSJČ, pol. lata, hluž. lěta

lítá  Jg, Tk, SSJČ ob., SSČ hovor., sloven. lieta

5    lítá Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 2–4 — léitá Ru 5

6    AJŚ 558, SSA 12.53, OLA 55

Fi

2                 Mapa registruje územní rozložení tvarů 3. os. sg. préz. kulhá (5. tř. vzor dělá) a kulže (1. tř. vzor maže).
Nesledují se pravidelné hláskové obměny á, u a l (viz PRO A1a, E8, D2abc, E4ab).

Jazykovězeměpisný obraz ovlivňuje především skutečnost, že slovo kulhat náleží na Moravě (vyjma její
záp. části) a ve Slezsku do mladší vrstvy; pro starou vrstvu je příznačný lexém chrámat, charakteristický různý-
mi hláskovými obměnami (viz ČJA 1-58 kulhat).

3                 Na většině zkoumaného území se vyskytuje podoba kulhá. Tvar kulže je omezen na oblast zahrnující sv.
úsek Čech se středem na Vysokomýtsku a na Moravě Novoměstsko s výběžky až k Mor. Krumlovu a na
Boskovicko; odděleně se objevuje i na sev. okraji vm. nář. (na Hranicku).

Stav ve městech se od venkovského okolí neliší.

4    kulhá  stč., Jg, Tk, SSJČ

5    kulhá Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — kulže Ju 4

6    —

Fi

3                 Pro Moravu, Slezsko, sv. Čechy a též Jindřichohradecko je příznačná podoba dříme. Tvar dřímá pokrývá
v Čechách téměř celou oblast jzč. a střč. nář. (s výjimkou nejvýchodnějších okrajů) a též záp. úsek svč. nář.; jako
dubleta je častější v sev. Čechách, na Moravě hlavně v čm. a střm. nář.

Ve městech většinou koexistují obě tyto uvedené formy.

4    dřímá  Jg, Tk, SSJČ, hluž. drěma

dříme  stč. dřieme, Jg, Tk, SSJČ, sloven. drieme, pol. drzemie

5    dříme Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, 7, Ru 4, 5 — dřímá Ju 1–3, 5, Ru 2, 3

6    SSA 12.53

Fi

3                 Diference stůně × stůne (stone) je česko-moravská. Forma stůně je běžná v Čechách. Podoba stůne pokrý-
vá záp. Moravu až po linii řek Svitavy a Svratky. Pro zbývající větší části Moravy je typická obměna stone.

Tvar stoná kompaktní území nevytváří; objevuje se jen řídce na celém zkoumaném území (soustředěněji
ve střm. nář. na Zábřežsku a Litovelsku), dále hlavně u mladší městské generace.

4    stoná  Jg, sloven. též stená, hluž. stona

stone  Jg, sloven. též stene

stůně  stč. stóně, Jg, Tk, MČ

5    stúňe Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — stone Ru 5

6    SSA 12.53

Fi

312      kryje 3. os. sg. ind. préz. (124) mapa s. 445

myje (318)

1    M         kryje

kreje

2                 Nář. tvary 3. os. ind. préz. slovesa krýt se liší pouze kořennou samohláskou. Pův. stav uchovává forma kry-
je
. Pravidelné hláskové obměny y, tj. změnu y > i (viz PRO F2a) a y > e (
) (viz PRO D2abc), na mapě nesle-
dujeme; z toho důvodu tedy nemapujeme střm. nář. formy kreje, kr
je.

V mapované podobě kreje se odráží forma imperativu krej (< krý), podle které se dotvořily prézentní
tvary. Vliv na tuto podobu měl i infinitiv krejt.

Při výzkumu byly většinou zaznamenávány předponové formace, téměř výlučně s prefixem po-; tyto roz-
díly jsou pro sledovaný tvar irelevantní, proto je neevidujeme.

3                 Zeměpisný rozsah podob kreje a kryje má v podstatě charakter čes.-mor. protikladu. Forma kreje je pří-
značná pro Čechy (s výjimkou malých okrajových území na východě a jihu), podoba kryje pro Moravu
a Slezsko. Vyskytuje se též na Doudlebsku a místy – většinou jako dubletní – i v záp. Čechách.

4    kreje  Jg, Tk nář.

kryje  stč., Jg, Tk, SSJČ, sloven., hluž. (po)kryje

5    krije Ru 5 — (po)kryje Ju 7 — (po)kreje Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 4

6    MAGP 461, SSA 12.53, 12.61

7                 Hranice forem myje a meje se od izoglosy postihující diferenci kryje a kreje liší pouze v tom, že probíhá poněkud východněji, tedy spí-
še na mor. straně staré zemské hranice. Forma
myje se vyskytuje rovněž na Českobudějovicku (tam však většinou jako dubletní vedle podoby
meje) a nedubletně na Domažlicku a Manětínsku.

Fi

2                 Mapa sleduje především nář. diference tvaroslovné vyplývající z rozdílné příslušnosti slovesa chcát/scát
k slovesné třídě: ščije (podle vzoru 3. tř. kryje) × ščí (podle vzoru 4. tř. trpí) × scá (podle vzoru 5. tř. dělá). Rovněž
registruje hojné hláskové obměny pův. skupiny > šč, šť, např. ščí, ští, a chc (< sc, srov. chcát < scát) > chč, např.
chčije.

Zaznamenává i rozdíly v kvantitě (např. chčije × chčíje); ty zde zachycujeme také proto, že ne vždy zcela
sledují izoglosy pravidelného krácení í > i, srov. PRO A1abcd. K změně á > o viz PRO E8.

SSJČ uvádí obě základní hláskové varianty (scát i chcát) a toto sloveso hodnotí jako výraz vulgární. Při na-
šem výzkumu byl sledovaný tvar zapisován v kontextu otázek z okruhu chování a činnosti koně.

3                 Základním protikladem mapy se jeví rozdíl mezi podobami chčije/ščije a ští/ščí.

Formy na -je jsou charakteristické pro Čechy (s výjimkou téměř celé oblasti svč. nář.) a pro jz. Moravu.
Centrální část Čech s výběžkem až na záp. Jihlavsko a přilehlé moravské Slavonicko charakterizuje tvar chčije,
hlásková obměna chčíje pokrývá jzč. nář. a území záp. od Prahy. Podoba štije (štíje) se dokládá z širšího
Kolínska, Ledečska a ojediněle i z již. Čech. Pro jz. Moravu je pak typická forma ščije.

Zbývající Morava, Slezsko a sv. Čechy se vyznačují tvary na . Největší areál zahrnuje podoba ščí, která
je běžná téměř na celé Moravě a ve Slezsku. Ve vých. Čechách dominuje varianta ští, v již. části této oblasti (na
Královéhradecku, Vysokomýtsku a záp. a sev. od Nového Města na Moravě) je většinou jako dubletní dolože-
na obměna chčí.

Sporadický tvar scá byl zapsán na Těšínsku.

Situace ve městech se v podstatě shoduje se stavem ve venkovském okolí.

4    chčí  SSJČ vulg.

chčije  Tk nář.

ščí  SSJČ vulg., pol. szczy, hluž. šći

ští  Tk nář.

štije  Jg, Tk nář.

5    chčí Ju 6, Ru 4 — šťí Po 1 — ščí Ju 7, Ru 5 — chčije Ju 1–5, Ru 2, 3

6    SSA 12.51, 52

Fi

Psl. -*ǫ (po tvrdé souhlásce) se ve staré češtině změnilo v ú (nesú), které se později na části území difton-
gizovalo v ou (nesou). Ve slez. nář. došlo ke krácení ú > u
(oni beru), ve střm. nář. k monoftongizaci
ou > ó (beró). V přechodných nář. čes.-pol. je
reliktem rozložené nosovky koncovka -um (něsum). Po měkké
souhlásce se -*
ǫ změnilo rovněž v ú (kryjú, dělajú), které se později na části území národního jazyka přehlaso-
valo v í (kryjí, dělají). Podoby kryju, volaju, kryji, volaji, zaznamenané v některých dialektech, jsou výsledkem
pozdějšího krácení ú, í.

Původní praslovanská koncovka se v pračeštině změnila v ’ä, které se dále rozvíjelo v ie (nosie)
a poté se monoftongizovalo v í (prosí, trpí), jež se opět místy zkrátilo (prosi, trpi). Dvojhlásku ie má dnes pou-
ze archaický branický dialekt (801). Původní formu nejvěrněji uchovává tvar nosá s variantou nos’a, popř.
nos’o (viz PRO E8). Slezský tvar nošu vznikl analogickým vyrovnáním podle koncovky 1. tř. (nesu, beru,
mažu apod.).

O změně ú > ou > ó viz ČJA 5-35 soused, ČJA 5-36 úroda.

Diference prézentních tvarů sloves dnešní 4. a 5. třídy ovlivnil především vývoj spojený se vznikem nové-
ho slovesného typu. Po přehlásce, stahování a dalších změnách a vyrovnáváních (vlivem atematických sloves)
totiž zanikly starší typy znaju, znati a sadzaju, sadzati a vytvořil se nový samostatný konjugační typ se dvěma
vzory dělaju, dělati a sázěju, sázěti. Slovesa typu sázěju, sázěti splynula se starým typem uměju, uměti a po mo-
noftongizaci ie > í se zařadila do 4. tř. vedle typu prošu, prositi a trp’u, trpěti.

U sloves 4. a 5. tř. jsou koncovky sledovaného tvaru u jednotlivých sloves často výsledkem různých vy-
rovnávacích procesů a dalších změn.

V tvarech 3. os. pl. se prosazovala – na rozdíl od stavu ve spis. jazyce (srov. on prosí × oni prosí) – tenden-
ce odlišit pl. tvary od sg. (sg. prosí × pl. prosijou) nebo snaha vyrovnat počet slabik ve všech osobách pl., např.
tříslabičné prosíja (jako prosíme, prosíte) místo dvojslabičného prosá.
U sloves 4. tř. typu sází často docházelo
též k vyrovnání koncovek směrem opačným, tj. ve prospěch tvarů prosí, trpí; především v záp. a již. Čechách se
tedy setkáváme i s podobou umí, sází.  V podstatě totéž vyrovnání se projevuje ve větší části vm. a slez. nář., ale
s koncovkou nepřehlasovanou (např. prosá, ležá, umňá, popř. prosa, leža, umja, eventuálně pros’o, ležo, umjo).
Vyrovnání ve prospěch tvaru umějí (s variantou uměji) se vyskytuje hlavně v Čechách s přesahy na záp. a sz.
Moravu (prosejí, sázejí).

V svč. nář. se u sloves 4. a 5. tř. koncové často odsouvá (prosej, dělaj). Bělič 1972, s. 190 vysvětluje ten-
to jev jako důsledek tendence po změně dvojslabičného zakončení v jednoslabičnou koncovku, projevující se
v sv. Čechách obecně (srov. např. bratrovi > bratroj). Nelze však zcela vyloučit, že koncovka -ej je důsledkem
hláskové změny (diftongizace > ej po sykavkách a ř, l: např. instr. sg. s mísej, gen. pl. dížej), která se morfolo-
gizovala a posléze uplatnila i
u jiných typů, např. též volaj).

Na Moravě bývají tvary 3. os. pl. 4. a 5. tř. různě unifikovány, např. pod vlivem zakončení 1. a 2. tř. (nesou,
tisknou) vznikly tvary sázijou/dělajou (včetně hláskových variant sázijó/dělajó, sázijú/dělajú apod.).

Z hlediska synchronního utváří koncovky koncová samohláska spolu s kmenotvorným formantem (např.
-ejí, -ají).

Zaznamenané nář. koncovky:

:        nepřehlasovaná koncovka 4. tř. slovesné (např. ležá);

-aj:       obměna koncovky 5. tř. -ají, srov. -ej, viz tam;

-aji:      hlásková varianta koncovky 5. tř. -ají, viz PRO A1abc;

-ají:      koncovka 5. tř., shodná se spis. jazykem, jež je výsledkem přehlásky původní koncovky -ajú (tak stč.);

-ajó:     nář. varianta, jež je výsledkem pravidelného hláskového vývoje ve střm. nář. (-ajú > -ajou > -ajó), viz -ajú;

-ajou:  novotvar nář. koncovek -ajú a -ajó podle typu nesou;

-aju:     hlásková varianta koncovky -ajú, viz PRO A1ab;

-ajú:     pův. stč. koncovka 5. tř.;

-ej:       obměna koncovky 4. tř. -ejí (po zkrácení koncového -i a jeho redukci po j), eventuálně hláskovou změnou
> ej;

-eji:      hlásková obměna koncovky -ejí, viz tam;

-ejí:      koncovka 4. tř. slovesné vzoru sázejí, jež je výsledkem přehlásky stč. koncovky -ějú;

-ejú:     hlásková obměna původní koncovky typu sádzati, tj. -ajǫ;

-i:         hlásková varianta koncovky (PRO A1abc), viz ;

:         koncovka 4. tř. slovesné vzoru prosí a trpí (pravidelným hláskovým vývojem z koncovky -ie; tak stč.);

-ie:       nář. koncovka uchovávající diftong z někdejšího psl. ;

-íja:      koncovka vzniklá zřejmě z prosá analogií podle jiných trojslabičných tvarů paradigmatu: podle prosíme,
prosíte podoba prosíja (s hiátovým j);

-íjá:      kontaminací koncovek -íja a , viz tam;

-ijó:      střm. nář. varianta koncovky -ijú, viz tam;

-ijou:   hlásková varianta koncovky -ijú, popř. novotvar podle typu nesou;

-ijú:      nář. koncovka 4. tř. vzniklá vyrovnáním podle typu sázejú;

-ou:      koncovka 1. tř. slovesné pravidelnou hláskovou změnou ze staršího ;

-u:        pravidelná hlásková obměna původní psl. koncovky 1. tř. -*ǫ () > ú > u (viz PRO A1ab);

-um:     v čes.-pol. přechod. nář. relikt rozložené nosové samohlásky ǫ, projev tendence odlišit po zániku kvantity
formálně 3. os. pl. od 1. os. sg.

Nářeční diference v tvarech 3. os. pl. ind. préz. jsou představeny kartografickým zpracováním položek
nosí, rozumějí, házejí, obracejí, volají, vědí s přikomentovanou položkou jedí a chtějí.

2                 Zaznamenané nář. tvary 3. os. pl. préz. slovesa házet vyjadřují zařazení tohoto tvaru k vzorům 4., 5. nebo
1. třídy.

Podoba házijou je analogická podle formy prosijou, jež je důsledkem vyrovnávacího procesu sledujícího
především odstranění homonymie tvaru sg. a pl. u sloves typu prosí, která je příznačná pro spis. jazyk, a mající
zakončení podle typu nesou.

K 5. tř. se řadí tvar házajou. Tvar hážou ukazuje na časování podle vzoru 1. tř. mazat.

Mapa zachycuje i souhláskovou alternaci kořenné souhlásky z × ď (házijou × hádijou); ta je způsobena
příklonem k dokonavému slovesu hodit. Na mapě se neevidují pravidelné hláskové obměny koncového ou (viz
PRO D1abc).

SSJČ uvádí jako spis. tvar házejí, SSČ připouští i formu hází. Podle MČ jsou pravidelné tvary podle vzo-
ru sázet, tvary podle vzoru mazat jsou hodnoceny jako oblastní, moravské.

Sledované sloveso se nevyskytuje v čes.-pol. přechodných nář.

3                 K obvyklé trichotomii příznačné pro území Čech házej (sev. a sv.) × házeji (střed) × hází (záp. a stř. úsek
čm. nář.) přistupuje v již. Čechách tvar hážou. Ten je však především typický pro nář. vm. s přilehlým vých. úse-
kem střm. nář. a dialektů slez. Je pozoruhodné, že se prosadil rovněž v mluvě většiny měst, včetně pohraničních.
Tvar hází byl jako dubletní zapsán v již. Čechách, na záp. Moravě a nedubletně na Novoměstsku. Forma házejí
se dokládá jen řídce zejména na pomezí jv. Čech a jz. Moravy.

V oblasti střm. nář. dominuje tvar házijou, na jz. Moravě v obměně hádijou. Forma házajou (v realizaci
hazaju) byla zaznamenána ve slez. nář. (hlavně na Frýdecko-Místecku).

V městské mluvě se vedle tvarů shodných s venkovským okolím prosazují především podoby házej (ze-
jména v střč. nář.), hážou (hlavně v pohraničí a v střm. nář.) a házijou (jz. okraj vm. nář.).

4    házejí  stč., Jg, Tk, MČ

hází  SSČ

hážou  MČ obl. mor., sloven. hadžu

5    házej Po 1, Ju 1, 2, 4 — házejí Ru 2 — házeji Ju 3, 5, Ru 3, 4 — hážú Ru 5

6    ASJ II 237:214

Fi

5    vobrací Ru 2 — vobrácí Ju 5 — vobracej Ju 1, 2 — vobraceji Ju 1, 3, Ru 3, 4 — wobraceji Po 1 — vobracijó Ju 6 — obracajú Ru 5

6    ASJ II 237:214

Fi

a analogiemi. Z hlediska synchronního lze je dělit na tvary odvozené od základu věd- (tvary navazující na
náležitou formu) a na tvary od kořenného v- (tvary analogické po paradigmatickém vyrovnání).

Ze staršího tvaru věďá vznikla přehláskou forma vědie a zúžením pak podoba vědí, shodná se spis. jazy-
kem. Tvar věděj je analogický podle nář. forem sloves 4. a 5. tř. (nosej, volaj).

Nepochybně analogií podle tvarů se zakončením na (od sloves 1.–3. tř.) se utvořila slez. forma věďu; po-
dobu s rozloženou nosovkou uchovává tvar věďum v čes.-pol. přechod. nář.

Tvar , tj. shodný s tvarem 3. os. sg., je výsledkem vyrovnání podle typu prosí. K základu v- se podle sg.
vím, víš, utvořila podoba vijou (včetně hláskových variant vijú a vijó) a víja podle sloves 4. tř.

Územní výskyt formy vědijou nevylučuje, že tato forma mohla vzniknout křížením podob věďá a vijou.
Také tvar vju je možno vyložit jako kontaminaci forem a věďu.

Vedle tvarových diferencí mapa zaznamenává i územní rozsah depalatalizovaných forem na ve- (vedí),
neregistruje pravidelné hláskové obměny spisovného ou (viz PRO D1abc) ani krácení í > i (PRO A1abcd) a á > a (PRO A1a).

3                 Pro Čechy je příznačná dichotomie podob vědí a . Tvar pokrývá jz. příhraniční pruh (zhruba záp. od
linie Rakovník – Strakonice – Jindřichův Hradec) a oblast čm. nář., proniká i do městské mluvy v sm. pohraničí.
Na zbývajícím rozsáhlém území Čech dominuje forma vědí. Na území záp. od Prahy, na sev. Příbramsku a dále
na Strakonicku a Jindřichohradecku byly zaznamenány obměny na ve-.

Tvar věďá se vyskytuje v oblasti slez. nář. (bez užšího Opavska) a v přilehlém sev. úseku vm. nář. a dále
na mor.-sloven. pomezí zhruba od Břeclavi po Uherský Brod.

Pro Opavsko je příznačný tvar věďu a v čes.-pol. přechodových nář. je běžná forma věďum. V okolí Opavy
byl zachycen též tvar vju.

Podoba vijou byla zapisována především ve střm. nář., v přilehlém dolském úseku vm. nář. a záp. od Třebíče;
setkáváme se s ní rovněž v mluvě severomoravských pohraničních měst. Z Holešovska se dokládá tvar vědijou.

Forma věděj je doložena hlavně z okolí Náchoda a z mluvy některých čes. měst.

4    věďá  sloven. vedia, hluž. wědźa

vědí  stč. vědie, Jg, Tk, MČ

vědzum  pol. wiedzą

5    vjeďi Ju 1, 3–5, Ru 1, 4 — vjéďi Ju 2 — veďí Ru 1 — weďej Po 1 — vjeďeji Ru 3 — vijú Ru 5 — vijó Ju 6 — vijou Ju 4 — ví Ru 2

6    —

7                 Obdobné areály s paralelními tvary jako nář. ekvivalenty výrazu vědí vytvářejí i dialektické formy tvaru jedí: zaznamenány byly po-
doby jedí (jedi), v Čechách, jijou (jijó), jeďá, jíja na Moravě a ve Slezsku, jeďu, jeďum ve Slezsku.

Poněkud větší územní rozsah než tvar vědí má výraz jedí: je výlučný ještě na širším Strakonicku a na jv. Českobudějovicku a též na jz.
Moravě. Ve srovnání s územím tvaru víja je tvar jíja omezen jen na již. Vsetínsko, zatímco pro Uherskobrodsko je typická forma íjá.

Rovněž byly zachyceny hláskové varianty s protetickým h, nejčastěji zaznamenané zejména z oblasti Boskovicka a sev. Brněnska
(hijó), popř. bez hiátového j, např. í (sev. a záp. Českobudějovicko), ijú (sev. Kyjovsko a Uherskohradišťsko).

Fi

Varianta chcí vznikla ze staršího chtí; -c- je zde analogicky podle ostatních tvarů indikativu préz.; stejný
původ má i -c- v podobě chcejí. Obě tyto formy jsou navíc doloženy z mikroareálu, který se nachází v těsném
sousedství tvarů chcou a chtěj/-í, proto by snad bylo možné uvažovat též o kontaminaci těchto podob a vzniku
obměn chcí a zejména chcejí.

Zakončení -um nářečního výrazu chcum reflektuje starší tvar s nosovou samohláskou.

3                 Většina čes. nář. v užším smyslu (kromě jč. úseku) se vyznačuje výrazy začínajícími na chť- (hranicí
mezi chť- × chc- je v podstatě linie spojující zhruba Prachatice a Jindřichův Hradec a dále probíhající při-
bližně po staré zemské hranici): na jzč. okraji ohraničeném zhruba městy Plzeň a Strakonice byla zazname-
nána podoba chtějí; ta jako dubletní přesahuje zejména do oblasti výskytu obměny chtí, jež je doložena
z pásu probíhajícího zhruba severojižním směrem od Rakovníka k Plzni a na Strakonicko (ojediněle se vy-
skytuje i jinde).

Směrem na východ od areálu chtí se nachází oblast rozšíření podoby chtěji, která pokrývá téměř celé úze-
mí střč. nář. s přesahem do přilehlých úseků svč. nář., v jzč. nář. zasahuje na Příbramsko, Táborsko a dále až
k Jindřichovu Hradci; dubletně se vyskytuje i jinde v Čechách.

Forma chtěj byla zachycena téměř na celém území svč. nář. a v Poohří.

Na ostatním území byly zaznamenány výrazy se skupením chc-: varianta chcou v již. Čechách a takřka na
celé Moravě (v jz. části dubletně s hláskovou obměnou scou) s výběžkem na Hlinecko a dále ve Slezsku. V pře-
chodových nář. čes.-pol. je doložen tvar chcum. V jz. cípu Moravy byly zachyceny podoby chcejí a chcí.

Situace ve městech zhruba odpovídá stavu ve venkovském okolí, ve stř. a jz. Čechách byly navíc často jako
dubletní zachyceny obměny chtěj a chtěji (ta i v sm. městech).

4    chcejí  hluž. chcedźa

chcou  sloven. chcú

chcum  pol. chcą

chtějí  Db, Tk, MČ

chtí  stč. chtie, Db, Tk, MČ

5    chťejí Ru 2 — chťeji Ju 3, Ru 3, 4 — chťej Po 1, Ju 1, 2, 4 — chcou Ju 4 — chcó Ju 6 — chcú Ju 7, Ru 5

6    ASJ II 238:215, PLPJ 304

Ir

Imperativ

Ve spisovném jazyce má imperativ jednoduché tvary jen pro 2. os. sg. a pro 1. a 2. os. pl.; tvoří se z préz.
kmene (v zásadě z podoby 3. os. pl. ind. préz.) třemi soubory koncovek (a, b, c):

 

a

b

c

2. os. sg.

-0

-i

-e(ě)j

1. os. pl.

-me

-e(ě)-me

-e(ě)j-me

2. os. pl.

-te

-e(ě)-te

-e(ě)j-te

 

Ve spisovném jazyce ani v nářečích se neuchovaly dřívější jednoduché imperativní tvary pro 3. os. sg.

Základní a nejrozšířenější variantou je typ a) např. nes, nesme, neste; maž, …; kryj, …; kupuj, …; pros, …;
trp, … Končí-li préz. kmen na skupinu souhlásek, která by byla výslovnostně nesnadná, připojuje se zpravidla
imp. koncovka -i, která v 1. a 2. os. pl. alternuje s -e(ě)-, např. jdi, jděme, jděte; zvi, …; tři, …; tiskni, …; mysli,

(typ b). Soubor imp. koncovek typu c) je především u sloves zakončených ve 3. os. pl. préz. na -ají a -ejí, tj. u slo-
ves typu dělat a sázet (dělej, dělejme, dělejte; sázej, …).

Základní imp. podoba je ve tvaru 2. os. sg. Od ní se tvoří formy 1. a 2. os. pl. přímým připojováním pří-
slušných imp. formantů (aglutinačně).

Ve tvarech imperativu dochází ve spis. jazyce vzhledem k préz. kmeni k různým typům hláskových alter-
nací, např. (ke krácení) koupí × kup, chválí × chval; (ojediněle k dloužení) stojí × stůj; (k měkčení) přijdou

× přijď; (k alternaci v kmenotvorné příponě) tisk-n-ou × tisk-n-i aj.

 

Stav v dialektech je namnoze shodný se spisovnou češtinou, projevují se tu však jisté rozdíly, pramenící
zvláště z poněkud odlišného repertoáru koncovek a z příslušnosti některých sloves k různým slovesným třídám
a k rozdílným typům, příp. uplatněním analogie a realizací různých hláskových alternací.

V nář. byly v imperativu zachyceny následující koncovky:

Koncovky 2. os. sg.:

-0:        doložena už v stč., často vedle pův. pč. -i; vznikla zprav. odsunutím staršího pč. -i (u sloves stč. 1., 2. a 4. slo-
vesné tř., např. nesi > nes, mini > miň, prosi > pros, trpi > trp aj.). – V některých nář. došlo k odsunutí -i rov-
něž u některých sloves s obtížněji vyslovitelnou souhláskovou skupinou (např. otevř, viz ČJA 4-338 otevřete).
– V důsledku přináležitosti některých sloves k různým slovesným typům a působením analogií vznikly
příslušné nář. novotvary, např. zab, skov ‚schovej‘, podiv se ‚podívej se‘, haž aj. V zakončení slovního zá-
kladu docházelo v některých nář. ke konsonantické alternaci, např. nos × noš, zaplať × zaplac aj.;

-aj:       uchováním pův. imp. koncovky, např. podívaj;

:        pravidelným hláskovým vývojem z -ej, např. podívé, srov. PRO D1a (- PRO D1c);

-e(ě)j:   staré zakončení (např. lej); zprav. z pův. téžeslabič. -aj, např. podívej; u sloves typu krýt z pravidelným
hláskovým vývojem, např. umý > umej, srov. PRO D1a;

-éj:       z -ej dloužením samohlásky před -j, např. podívéj;

-i:         z pův. -i, do nové češtiny se zachovalo zprav. jen u sloves, jejichž préz. kmen končí na obtížně vyslovitel-
nou skupinu souhlásek, např. mysli, přijdi. — V nář. též analogií podle uvedených sloves, např. počki, zabi;

příp. krácením z dřívějšího : zabí > zabi;

:         pův. koncovka sloves dnešní 3. třídy typu pít, např. zabí ( též splynutím pův. a , např. (umý) > umí,
srov. PRO F2a); v čuháckých nář. hláskovým vývojem z -ej (< ý nebo aj) > é > í, např. umí, podiví, srov.
PRO D1ac a část PRO D1b; v dolských nář. za starší -aj, např. podiví;

:        pův. koncovka sloves dnešní 3. třídy typu krýt, např. umý;

-ij:        z pův. u sloves dnešní 3. třídy typu bít: () > bij – ve shodě se spis. jazykem – analogickým připojením
imp. formantu -j podle typů kupuj a volej ve snaze zvýraznit imp. koncovku, příp. i podle forem ind. préz.
(např. piju, piješ, …); na části území též z -yj v důsledku splynutí y a i, srov. PRO F2a; ve vých. části slez.
nář. u všech imperativů na -i (< í), analogicky podle bij, např. (v)otevřij, nelze vyloučit návaznost na pol-
štinu, srov. ČJA 4-338 otevřete;

-íj:        z pův. připojením imp. formantu -j, např. zabij;

-yj:       ze starého u sloves dnešní 3. třídy typu krýt (krý) > kryj – ve shodě se spis. jazykem – analogickým imp.
formantem -j podle typů kupuj a volej; příp. i podle forem ind. préz. (např. kryju, kryješ, …);

-ýj:       z pův. připojením imp. formantu -j analogicky podle případů jako kupuj, dělej; např. umýj;

-oj:       z předpokládaného -áj, např. podivoj, srov. PRO E8.

 

Koncovky 1. os. pl.:

-ma:     z koncovky 1. os. pl. ind. préz. -ma, ta kontaminací duálového -va s plurálovým -me (viz ČJA 4-295 musí-
me);

-me:     koncovka 1. os. pl. ind. préz.;

-m:     pravidelná hlásková obměna -my, srov. PRO D2a;

-my:     koncovka 1. os. pl. ind. préz.;

-mi:      pravidelným hláskovým vývojem z -my, srov. PRO F2a.

 

Koncovky 1. os. pl. se připojují aglutinačně k tvaru imp. 2. os. sg.

Imperativní tvary 1. os. pl. se zkoumaly u sloves nezlobme a kupme: v některých nář. dochází k znělostní
asimilaci koncové souhlásky slovního základu, srov. např. kubme; srov. též ČJA 5, Asimilace, s. 404–416.

V záp. části slez. nář. neexistuje pro 1. os. pl. zvláštní imperativní tvar: užívá se buď tvaru 1. os. pl. ind.
préz. (např. kupimy, kupime), nebo opisu s imp. tvarem 2. os. pl. pojďte + 1. os. pl. ind. préz. (např. poče kupi-
my
, poc’e kupime), srov. ČJA 4-294 voláme. Z literatury je podobná situace doložena rovněž ze sev. Zábřežska, náš
výzkum však tento stav již nezachytil.

 

Koncovka 2. os. pl.:

-te        pravidla se připojuje k nář. tvaru imp. 2. os. sg., např. buďbuďte, otevřotevřte, otevřijotevřijte, na
rozdíl od spis. jazyka na části území též k imp. 2. os. sg. zakončenému na -i, např. odevřiodevřite aj.
U sloves s imp. koncovkou 2. os. sg. na -i alternuje na části území – ve shodě se spis. jazykem – v 2. (a rov-
něž v 1.) os. pl. toto -i- s -e(ě)-, např. otevřiotevřete, sednisedněte. Zakončení -e(ě)-te je původní u sloves
1. a 2. třídy. Koncovka -te podléhá pravidelným hláskovým změnám (měkčení a asibilaci), srov. PRO D5abcd.

 

Imperativní formy představujeme na následujících mapách:

2. os. sg.:

nos s přikomentovanou položkou mysli; zaplať s přikomentovanou položkou upleť; pomoz s přikomentovanou
položkou peč; odpusť; umyj; zabij; lej; podívej s přikomentovanou položkou počkej; schovej; házej; nechej; přijď

s přikomentovanou položkou dojdi.

 

1. os. pl.:

nezlobme, kupme.

 

2. os. pl.:

sedněte, otevřete a nejezděte.

2. os. sg.

323      nos 2. os. sg. imp. (530) — mapa s. 461

mysli (1746)

1    M         nos — noś — nos’ — noš (též 813) — nuś 818, 830 — nus’ 819, 822 — nuš 809, 818

noš

2                 V imperativu 2. os. sg. slovesa nosit byly zaznamenány dvě základní formy: nos a noš.

Forma nos, shodná se spis. jazykem, vznikla ze staršího nosi odsunutím koncového -i. Tvar noš se vyvinul
z imp. nos’ po depalatalizaci souhlásek ze snahy zvýraznit bezkoncovkový imperativ konsonantickou alternací;
vývoj s’ > š byl podpořen již existující obdobnou alternací v příč. trpném (nošen) a dějovém substantivu (noše-
), nelze vyloučit, že v dřívějších dobách se snad mohl uplatnit i vliv tvaru 1. os. sg. ind. préz. nošu.

V důsledku zachování palatalizovaných sykavek se ve slez. nář. realizují pravidelné hláskové obměny sou-
hlásky s (před pův. -i ve starší variantě nosi), srov. PRO D5bcd (noś, nos’, noš a nuś, nus’, nuš). Je proto
třeba odlišovat jzč. a jzm. (analogickou) formu noš od pravidelné hláskové podoby slezské. Hláskové varianty
s kořenným -u- (< ú < ó < o) zachovávají reflex někdejší délky v zavřené slabice, příp. mohou mít příčinu v ná-
hradním dloužení po zániku -i.

3                 Na mapě zřetelně vystupuje protiklad základních imp. forem nos a noš.

Tvar noš je charakteristický zhruba pro již. polovinu Čech (kromě záp. okraje) a pro jz. a záp. Moravu.

Z ostatního území je doložena forma nos (ve slez. nář. v pravidelných hláskových obměnách noś, nos’
a noš). Varianty s kořenným -u- (nuś, nus’ a nuš) byly zaznamenány na Hlučínsku a v přilehlých čes. lokalitách
na území Polska.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím. V areálu jzč. a zm. podoby noš je navíc doložena i forma nos.
Naopak imp. noš byl mimo souvislý areál svého výskytu zaznamenán rovněž v szč. pohraničních městech.

4    nos  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. noś

noš  Tk i MČ nespis., hluž.

5    nos Po 1, Ju 1–4, 6, 7, Ru 2, 4, 5 — noš Ju 5, Ru 3

6    MAGP 479

7                 Formám imp. 2. os. sg. slovesa myslit s préz. kmenem zakončeným na skupinu souhlásek nebyla věnována samostatná mapa.
Zaznamenány byly tvary mysli a myšli. Na konsonantickou alternaci slovního základu ve formě myšli (srov. též vývoj s’ > š v oddíle 2) měly
nepochybně vliv formy příč. trpného (myšlen) a dějového substantiva (myšlení); nelze vyloučit, že v dřívějších dobách se snad rovněž mohl
uplatnit vliv préz. formy, srov. stč. myšl’u.

Zeměpisný rozsah imperativu myšli je ve srovnání s formou noš menší a ne tak kompaktní: soustředěněji je doložen z již. úseku jzč.
nář., porůznu též ze sev. Klatovska, z oblasti stř. toku řeky Vltavy od Příbrami po Prahu. Na Moravě byl zachycen spíše roztroušeně, a to na
Jemnicku, sporadicky na jz. Moravskokrumlovsku. Častěji byla forma myšli zapsána dubletně s tvarem mysli, doloženým z celého zkoumané-
ho území.

Pro mluvu měst je běžná forma mysli, shodná se spis. jazykem, jen v nejjižnějších jč. městech byla u st. generace zachycena i forma myšli.

Ši

324      zaplať 2. os. sg. imp. (1964) — mapa s. 461

upleť (577)

1    M         zaplať — zaploť (-c 835, 836) — zaplajť (též 236) — zaplaj 213, 215, 401

zaplac

2                 Ve tvarech 2. os. sg. imperativu slovesa zaplatit byly zachyceny diference zaplať × zaplac, s alternací sou-
hlásky v bezkoncovkovém imperativu, a diference hláskoslovné zaplať × zaploť × zaplajť × zaplaj.

Imp. zaplať se vyvinul ze staršího tvaru zaplati po odsunutí koncového -i. Forma s konsonantickou alternací
zaplac vznikla na základě analogie podle forem příč. trpného (zaplacen), popř. dějového substantiva (placení), srov.
též ČJA 4-323 nos. V hláskové variantě zaploť je -o- reflexem starší dlouhé samohlásky á, viz PRO E8. Hlásková va-
rianta zaplajť je forma s vkladným j, které je navíc podporováno disimilací zubnic (na pozadí formy 2. os. pl. zaplaj-
te
ve skupení -ťt- > -jt-), běžnou zejména v jzč. nář. O disimilačních procesech podrobněji srov. ČJA 5-303b.

Odstraněním takto vzniklé pobočné slabiky (odpadnutím koncového a obtížně vyslovitelného ve skupině -jť) tak
vznikl tvar zaplaj. V tvarech zaplať a zaploť podléhá koncové hláskovým obměnám, viz PRO D5bcd.

3                 Téměř na celém území se užívá imp. zaplať, v záp. Čechách v hláskové variantě zaplajť (na sever od Plzně
nedubl.) a zcela ojediněle zaplaj (sv. od Prahy). Nář. přechodového pásu čes.-pol. se vydělují podobou zaploť.

Imp. zaplac je doložen z jz. Moravy (mezi Jemnicí a Třeští), ze širokého Novoměstska a ze sev. Brněnska.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím.

4    zaplať  stč., Db, Tk, MČ, sloven., pol. i hluž. zapłać

5    zaplať Po 1, Ju 1–7, Ru 3–5 — zaplajť Ru 2

6    ASJ II 251:224. PLPJ 85. OLA 2138

7                 Imp. formy 2. os. sg. slovesa uplést (577) se do značné míry shodují s imp. formami slovesa zaplatit, proto nebyly samostatně mapová-
ny. Zhruba stejné zeměpisné rozšíření jako zaplať a zaplajť mají imp. upleť a uplejť. Na Hlučínsku, na severu a jihu přechodových nář. čes.-pol.
byly zapsány varianty uplic’, uplic, uplyc’, uplyc, vzniklé úžením é > í po měkké souhlásce a následným zkrácením.

Celkově menší zeměpisné rozšíření dokládá forma uplec: byla zachycena na širokém Jemnicku (ve srovnání s imp. zaplac je tu však její
rozsah nepatrně větší), nebyla však zaznamenána na Novoměstsku ani na sev. Brněnsku.

Atlasy: OLA 2138

Ši

325      pomoz 2. os. sg. imp. (983) — mapa s. 463

peč (487)

1    M         pomoz

pomož — pomuž (pomóž 755, pomuož 801, pumuž 818, 835)

pomoc — pumuc (pomuc 822)

2                 V imp. tvarech 2. os. sg. slovesa pomoci byly zaznamenány rozdíly pomoz × pomož × pomoc, vyvolané
alternací souhlásky v bezkoncovkovém imperativu, a rozdíly hláskoslovné: pomož × pomuž, pomoc × pumuc.

Imperativ pomoz je starý. Forma pomož s alternací souhlásky vznikla analogií podle tvarů indikativu pré-
zentu (např. pomóžeš/pomůžeš).

Tvary na -c vznikly patrně vlivem infinitivu, popř. analogií podle sloves typu péci (srov. též nář. inf. pec,
pyc, p’yc ve Slezsku, viz ČJA 4-341 péci inf.). Nelze vyloučit ani vliv interjekčního pomoc!

Hláskové varianty s kořenným -mu- (pomuž, pumuc) jsou reflexem pův. délky kořenné samohlásky (srov.
např. starší 2. os. sg. ind. préz. pomóžeš, 3. os. pomóže). Pův. délku dokládá bránický tvar pomuož (bod 801).
Samohláska -o- v předponě po- se měnila v -u- vlivem následující nosové souhlásky, srov. PRO E7.

3                 Na mapě zřetelně vystupuje rozdíl mezi různorodější situací v Čechách a jednodušším stavem na Moravě
a ve Slezsku.

Sev., záp. a již. okraje Čech s výběžkem k Ledči nad Sázavou charakterizuje imp. pomoc. V hláskové va-
riantě pumuc byl odděleně zapsán v nář. čes.-pol. přechod. pruhu.

Forma pomož vytváří několik areálů: V Čechách je rozšířena na Klatovsku a v pruhu obcí v linii Mladá
Boleslav, Kolín, Benešov a Tábor, odděleně pak v pruhu při vých. hranicích Čech. Typická je pro nář. na Moravě
a pro převážnou část nář. slez. Zejména ve střm. nář., porůznu i v sev. úseku záp. slez. podskupiny a odděleně
ve stř. Čechách byla zapsána hlásková varianta pomuž.

Tvar pomoz, shodný se spis. jazykem, byl zaznamenán v členitém areálu v oblasti jzč. nář. s výběžkem do
nář. střč. (k Praze), odděleně pak mezi Kolínem a Hradcem Králové.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, do městské mluvy v Čechách v oblastech s jinými nář. ekvi-
valenty navíc proniká tvar pomoz.

4    pomoz  stč., Db, Tk, MČ

pomož  stč. pomož, Tk lid., sloven. pomôž, pol. pomóż, hluž.
(pře)móž

5    pomoz Ru 2, 3 — pomož Po 1, Ju 2–4, 6, 7, Ru 4, 5 — pomuž Ju 1 — pomoc Ju 5, Ru 2, 4

6   

7                 Imp. formám 2. os. sg. slovesa péct nebyla věnována samostatná mapa. Téměř na celém území čes. národního jazyka byl zaznamenán
tvar peč. Starší podoba pec je soustavně doložena pouze z širšího úseku podkrkonošského a z Náchodska; v hláskové variantě pyc pak
z Jablunkovska. Ve městech byla zapsána jen forma peč.

Ši

Situace ve městech se zpravidla shoduje s nář. okolím. Do mor. a zě. pohraničních měst a k mladé gene-
raci měst střč. proniká ze spis. jazyka imp. zabij, do szč. pohraničních měst stejně jako k mladé generaci měst
střč. formy zabi a zabí.

4    zab  Tk lid.

zabi  Tk lid., sloven.

zabí  stč. i Db

zabij  stč. bij, MČ, pol., hluž.

5    zab Ju 2, 3, 5, Ru 1, 2, 4 — zabi Po 1, Ju 1, 4, 6, Ru 3 — zabý Ju 7 — zabij Ju 7, Ru 5

6    AJK 498

Ši

Hláskové diference jsou dány: a) změnou v koncovce aj > ej (např. podívaj × podívej); b) změnou á > o
ve slez. nář. (podivoj) svědčící o starší podobě na -áj, srov. PRO E8; c) změnami koncovky ej > é (např. po-
dívej
/podivej × podívé/podivé, srov. PRO D1a; k rozdílu é ×
srov. PRO D1c); d) v čuháckých nář. pravi-
delnou změnou ej > é > í (podiví), srov. PRO D1b. V dolských nář. se vyvinulo koncové í ve formě podiví

z pův. aj (> ej); příčiny mohou být buď fonetické, nebo může jít o důsledek míšení nářečí obyvatelstva, kte-
ré mělo ej za ý(í), a mluvy přistěhovalců, v níž ý splynulo s í, srov. např. též formy nílepší ‚nejlepší‘, pěkníší

‚pěknější‘ aj.; e) krácením kořenného í (např. podívej × podivej, srov. PRO A1abd); f) nepravidelným dlou-
žením samohlásky e před souhláskou j v koncovce (podívej × podívéj) a g) redukcí zkráceného kořenného
-i- (poďvej).

3                 Pův. imp. podívaj je zachován ve většině vm. nář. (kromě Kelečska a nář. dolských), obměna podivaj pak
v záp. a již. podskupině slez. nář. a na vých. Vsetínsku.

V jzč. nář. a v jz. cípu Moravy byl zapsán imp. podívej, shodný se spis. jazykem; ten je doložen rovněž
z Kelečska a z nář. dolských. Podoba se zkráceným -i- (podivej) zabírá zhruba svč. a střč. nář. s drobnými
přesahy až do nář. jzč. a odděleně též vých. podskupinu slez. nář., obměna poďvej sev. část svč. nář. a sev.
úsek mezi Vysokým Mýtem, Novým Městem na Moravě a Boskovicemi. Střm. nář. se vydělují formami
podivé a podívé. Obměna podiví je typická zejména pro nář. čuhácká, podoba podívéj byla zachycena sev. od
Kyjova.

Imp. podiv je doložen – většinou dubletně – především z široké oblasti již. Čech a dále z Kroměřížska,
Valašska a již. podskupiny slez. nář., ojediněle i odjinud.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím. Vlivem spis. jazyka se navíc šíří forma podívej, v čes. a mor.
zejm. pohraničních městech však také podoba podivej.

4    podívaj  stč., sloven. podívaj, pol. i hluž. -aj

podívej  Db, Jg, Tk, SSJČ

5    poďívej Ju 3, Ru 2, 3 — poďívej Po 1, Ju 1–5, Ru 4 — poďívaj Ju 7, Ru 5 — poďiv Ru 5

6    AJK 495, 496

7                 Imp. počkej nebyla věnována samostatná mapa. Na celém zkoumaném území byly zaznamenány imp. odvozené od starší formy na -aj
(počkej, počké, počkí, počkaj); jejich rozšíření je stejné jako u nář. ekvivalentů vycházejících z pův. formy podívej, viz výše. Na Prostějovsku
a ojediněle na sev. Břeclavsku byla navíc zaznamenána forma počki, jež má imp. koncovku -i podle sloves, jejichž préz. kmen končí na skupi-
nu souhlásek, např. mysli.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím.

Ši

V Čechách je rozšířena forma skovej; ta byla zapsána rovněž na Kelečsku a v nář. dolských. Na sev.
Kyjovsku byla zachycena obměna skovéj. Hlásková varianta skové je charakteristická pro střm. nář., podoba
skoví zejména pro nář. čuhácká.

Forma skovaj se vyskytuje ve většině vm. nář. (kromě Kelečska a nář. dolských) a v záp. a již. úsecích nář.
slez. Podoba schovaj byla zapsána zejména na Valašsku a v přilehlých již. úsecích slez. nář. Ve vých. podskupi-
ně slez. nář. byla zaznamenána forma schovej.

Tvar skov je doložen především ze záp. Moravy a sev. Jindřichohradecka.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, navíc však byla téměř ve všech městech kromě vm. zazna-
menána forma schovej. Do jč. měst se navíc šíří imp. skov, do mor. pak varianta schov.

4    schovaj  sloven.; pol. i hluž. schowaj

schovej  Jg, SSJČ

schov  SSJČ říd. ob.

skov  SSJČ obl.

skovaj  stč.

skovej  SSJČ obl.

5    schovaj Ju 7 — skovej Ju 1–5, Ru 2, 4, 5 — skowej Po 1 — skové Ju 6

6   

Ši

2                 Nář. formy imp. 2. os. sg. slovesa nechat se diferencují ve shodě se spis. jazykem především morfologicky
(nechej × nech). Imp. nechaj uchovává pův. koncovku. Tvar nechej je náležitý podle sloves 5. slovesné třídy typu
dělat (dělej), forma nech vznikla vlivem imp. tvaru sloves 1. třídy typu brát (ber). Zapsány byly i rozdíly hlásko-
slovné, jež jednak reflektují provedení či neprovedení změny aj > ej v koncovce, jednak dloužení samohlásky
e před souhláskou j. Pravidelné nář. změny ne- × ně- (něch, něchaj; srov. PRO D4) a ej > é/
; (neché/-; srov. PRO
D1ac) nebyly mapovány.

3                 Na celém území čes. národního jazyka, v Čechách téměř jako výhradní, je rozšířen imp. nech. Forma ne-
chej
byla, zpravidla jako dubletní, zaznamenána porůznu zejm. v střm. nář., obměna nechéj je ojediněle dolože-
na ze sev. Kyjovska. Forma nechaj je, rovněž zprav. dubletně, nesoustředěně rozšířena v nář. vm. a slez.

Situace ve městech se shoduje s venkovským okolím.

4    nech  stč., Jg, Tk, MČ

nechaj  stč., Jg zast., sloven.

nechej  Jg, Tk, MČ

5    nechej Ju 1 — neché Ju 6 — nechaj Ju 7 — nech Po 1, Ju 1–3, 6, Ru 2–5

6    —

Ši

334      přijď 2. os. sg. imp. (1695) — mapa s. 477

dojdi (1692)

1    M         přijď — př (přid 448, příd 403, príď 756, přindz’ 828, přiňdz’ 828)

ijďi (příjďi 727, 63) — příďi — přinďi (přiňďi 630, 644, 92)

X          přijď 237, 238, 253, 312–315, 327–330, 334, 335, 401

2                 Zjišťovalo se zeměpisné rozšíření nář. forem imp. 2. os. sg. slovesa přijít.

Tvar přijdi je původní. Forma přijď, shodná se spis. jazykem, vznikla zánikem imp. koncovky 2. os. sg.
-i (podobně např. pojď < po-jdi, srov. též např. veď < vedi). Koncové -i v imperativu způsobilo měkčení konco-
vého konsonantu préz. kmene (přijdou, ale přijď). Na pozadí obdobných dvojic s odsunutým a zachovaným
-i (např. pros × mysli) hodnotíme tento rozdíl jako morfologický.

Hlásková obměna přiď vznikla odsunutím kořenného j- (už ve staré češtině existovaly vedle sebe formy s j-
i bez něho, např. jdi × di/podi), varianta přídi je důsledkem splývání ij > í. Forma přindi (s přisunutým n) vznik-
la morfémovou analogií; podle pův. předponových odvozenin se sъn-, vъn-, v nichž zůstala souhláska n zachová-
na (např. préz. sendu < *sъn-ьd
), bylo -n- vkládáno také jinam (vedle náležitého sendu tedy i přindu, dondu, …).

Na části území byly zaznamenány imp. formy slovesa s předponovým do-; slovesa přijít se tu neužívá, viz
oddíl 7. Podle slovesa s předponou do- je také veden jv. úsek izoglosy areálu -ndi.

K hláskovým obměnám samohlásky i v předponě při- viz PRO D2abc a F2b, k asibilaci ď srov. PRO
D5abcd a k znělé výslovnosti koncového viz PRO B2.

3                 Základní dichotomii mapy představují na jedné straně imp. formy s odsunutým -i, na straně druhé formy,
v nichž zůstalo -i zachováno. Celé Čechy, záp. Moravu, Slezsko a část sev. poloviny vm. nář. charakterizuje tvar
přiď (v záp. Čechách mezi Rakovníkem, Plzní a Příbramí též v hláskové podobě přijď).

Stř. Morava se vyděluje formou přindi, na sev. okraji Valašska byla zaznamenána (zprav. dubletně)
obměna přídi.

Města se v naprosté většině shodují s nář. okolím, v areálu formy přindi byl u ml. generace zapsán rovněž
imp. přiď.

4    přijď  stč., Jg, SSJČ, sloven. príď, pol. przyjdź, hluž. přińdź

přijdi  stč., Jg

5    přiď Po 1, Ju 1–5, 7, Ru 2, 3 — příď Ru 4 — přiďi Ju 7 — dojďi Ju 5 — donďi Ju 6, Ru 5

6    MAGP 479, AJK 499

7                 Sloveso přijít (s předponou při-) se nevyskytuje na celém zkoumaném území. V již. části vm. nář. je v témž významu jen výraz dojít. Ten
je běžný všude, ale v poněkud odlišném významu, např. ‚dostat se až po nějakou hranici‘. Od tohoto slovesa je téměř na celém území Čech,
Moravy a Slezska rozšířena imp. koncovka
-i (dondi na střední Moravě, dójdi ve vých. oblastech vm. nář., dojdi na zbývajícím území), jen v nej-
východnějších úsecích slez. nář. se vyskytuje imp. bez koncovky (
dojď v nář. typu ostravickém, donď v nář. čes.-pol. přechodného pruhu).

Ši

1. os. pl.

V záp. části slez. nář. se místo náležitých imp. forem používá tvarů 1. os. pl. ind. préz., popř. forem
opisných; k nim srov. oddíl 1 M. Jen sporadicky byl zaregistrován případ – z literatury doložený ze sev. Zábřežska a z Opavska  –, kdy je imp. morf 1. os. pl. odtržen od základového slovesa (kubže my jich, bod 827).

Rovněž u této položky byl nář. výzkum regionalizován pouze na Moravu a Slezsko.

3                 V Čechách, na záp. polovině Moravy a odděleně na sv. Uherskobrodsku je rozšířena forma kupme, na
vých. polovině Moravy a v přilehlé části slez. nář. pak varianta kubme; ta byla u ml. generace zapsána též v nář.
úseku ostravickém.

Stř. a vých. úseky slez. nář. dokládají imp. zakončení -my (kubmy), to je rovněž, víceméně ojediněle, do-
loženo ze sv. úseku střm. nář.

Jz. Příborsko charakterizuje mikroareál formy kubma.

Situace ve městech se shoduje s nář. okolím, do slez. měst se rozšířil imp. kubme.

4    kupme  stč. též -im, -ime, Db, Tk, MČ, sloven. kúpme

kupmy  stč. též -imy, pol., hluž.

5    kupme Ru 3–5 — kubme Ju 7

6    ASJ II 254:227, MAGP 479, 480, AJŚ 1435, AJK 508

Ši

2. os. pl.

ku střm. nář. v podobě neježdite (respektive neježďte). Ve východnější oblasti svč. nář. se vytvořila analogická
forma nejezdějte; v hláskové podobě neježdějte (neježďéte, neježdžejte) je doložena rovněž z již. rozhraní nář.
střm. a vm. (zhruba od Mikulova ke Kroměříži).

Větší část čes.-pol. přechodových nář. se vyděluje formou nějezdijte.

Situace ve městech se shoduje s venkovským okolím, pouze v oblastech s jinými nář. ekvivalenty proniká
do městské mluvy podoba nejezděte, shodná se spis. jazykem.

4    nejezděte  Db, Tk, MČ

nejezdite  stč. sloven. nejazdite, hluž. njejězdźiće

nějezdijte  pol. nie jeźdźcie

5    nejezďete Ju 3 — nejezďite Po 1, Ju 1, 2, 4, 7, Ru 3 — neježdžéte Ju 6

6    —

Ši

Infinitiv

Slovesnou formu infinitivu probíráme v tomto sledu:

 

1. Rozdíly v zakončení infinitivu (-t × /-c’, , × -ťi × -ct × -c), viz položky jet, péci, moci; říci, kvést,
ukrást – poslední tři položky zároveň ukazují na přechod k jiné slovesné třídě nebo k jinému typu v rámci téže
třídy.

 

2. Diference v zařazení slovesa do třídy:

a) v důsledku hláskových změn, viz položky házet s přikomentovanými položkami obracet, klečet, válet;
večeřet s přikomentovanou položkou střílet; sázet, sklízet, hořet, srov. též ČJA 1-238 zabíjet, ČJA 1-324 věšet;

b) prostým přechodem, vyrovnáním, viz položky začít, žnout, zapnout, chytnout, vypláznout, zhasnout,
zapomenout; muset, myslet; volně jsou přiřazeny položky vědět, mít, chtít; sem náleží také položky uvedené už
výše: říci, kvést, ukrást.

 

3. Diference morfologicko-slovotvorné povahy, viz položky zábst, plít.

Rozdíly v řazení do různých tříd, popř. k různým slovesným typům v rámci jedné slovesné třídy, sleduje-
me se zřením k tomu, zda jsou tyto rozdíly výsledkem hláskových změn nebo vyrovnávání podle produktivněj-
ších typů.

 

Samohláskové alternace uvnitř souboru tvarů některých sloves bývají vyvolány hláskoslovnými procesy.
Pokud nejsou doprovázeny dalšími výše uvedenými změnami, jsou probrány souhrnně v ČJA 5 v kapitole Změna
’á > ie > í (i). (např. třást × tříst, smát se × smít se × smjoť se). Sem patří zejména četné případy s rozdílnou kvantitou,
nezřídka přecházející v rozdíly v kvalitě samohlásek. Protože tyto rozdíly u sloves často odrážejí obdobné kvantitativ-
ní poměry i u jiných druhů slov a jejich výklad není možný bez zřetele k širším souvislostem, detailně se o nich pojednává rovněž v ČJA 5.

Těm hláskovým jevům, které ve svém důsledku vedly k přesunům sloves k různým slovesným třídám,
je věnována pozornost už zde. (Např. v důsledku neprovedení přehlásky ’a > e některá slovesa s kmenovým -a- v infinitivu setrvala v 5. třídě, např. střílat, válat, věšat apod.).

1. Zakončení infinitivu

V stč. období končil infinitiv na -ti, popř. na -ci (koncovka -ci vznikla z *k-ti, *g-ti). Tento stav přetrvává
ve spis. češtině do současnosti. Obě koncovky jsou však hodnoceny jako zastaralé, popř. knižní (-ti), běžné je
dnes zakončení na -t.

V místních nářečích se původní tvar uchoval jen zcela ojediněle v tzv. tiťáckém nářečí na Prachaticku v již.
Čechách. Na velkém území vých. Moravy a Slezska a na mikroareálu v Podještědí a Podkrkonoší bylo koncové
-i odsunuto, inf. tam tedy končí na (-c’, , , -c), viz PRO D5abcd. Na ostatním území (ve shodě se spis. jazy-
kem) se vyskytuje inf. s „tvrdým“ zakončením -t; tato forma vznikla vlivem supina.

Výsledkem snah po vyrovnání forem inf. na -ci s infinitivy ostatními (na -t) jsou tvary péct, moct (pécť,
mócť) apod.

U sloves s kmenem na -t-, -d- a se zakončením na -st došlo k hláskovému procesu, jehož výsledkem je také
zakončení na -ct (plet + st > plect), srov. kvéct, pléct, ale též jeduject, viz dále.

3                 Formy na -ct jsou rozšířeny na celém zkoumaném území mimo Slezsko. Největší územní rozsah má tvar
píct. Zahrnuje území sv. poloviny Čech a Moravu zhruba po hranici vm. dialektů. Jz. polovina Čech se vyděluje
obměnou pect, malou enklávu tvoří tato forma také na Novoměstsku. Tvary s dlouhou neúženou samohláskou
v kořeni dominují ve vm. nář. (péct) a na Frenštátsku (zde ovšem v pravidelně krácené variantě pect). Forma bez
koncového -i (pec) charakterizuje většinu slez. nář., v přechod. nář. čes.-pol. má hláskovou obměnu p’yc. V Če-
chách se zcela ojediněle na samých okrajích objevuje také podoba píc. Z Benešovska je doložena rovněž hlás-
ková obměna pejct.

Mluva ve městech se do jisté míry shoduje s nářečím venkovského okolí. Proniká do ní tvar péct, shodný
se spis. jazykem; děje se tak zejména v pohraničních městech. Zvláště v zč. pohraničí je u mladé generace častý
též inf. v podobě píct.

4    péct  stč., Jg, Tk u obou péci, SSČ též péci, sloven. piecť

pec  pol. piec, luž. pjec

5    píct Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 4 — péct Ju 7 — pect Ju 5, Ru 2, 3

6    ASJ II 281:251b, SSA 12.40, 12.41

Bh

Na mapě pomíjíme rozdíl v zakončení -t × ; ten je postižen na mapě jet a v PRO D5cd. Nezakreslujeme ani kvantitativní rozdíly v kořenné samohlásce tvaru říct; v Čechách naprosto dominují nekrácené podoby, na Moravě je krácení zcela ve shodě s rozsahem postiženým v PRO A1b.

Ve vých. pruhu Slezska je vedle řeknuť běžný jiný lexém, totiž povědět; ten nemapujeme.

3                 Oblast výskytu formy říct je rozsáhlá. Zabírá celé Čechy a Moravu po záp. hranici vm. nář., na Kyjovsku
a na sev. Břeclavsku ji dokonce přesahuje do vm. dialektů. Větší část vm. nář. a Frenštátsko se vyděluje neúže-
nou formou řéct (řect), ze záp. Slezska se dokládá forma řec. Forma s odsunutým -t (říc) se vyskytuje také v Če-
chách, a to na Chodsku a rozptýleně rovněž v sev. polovině Čech.

Na větší části Slezska přešlo uvedené sloveso do 2. slovesné třídy a infinitiv nabyl podoby řeknut, v náře-
čí na Jablunkovsku řeknyt.

Do vm. a slez. měst proniká tvar říct, ve většině mor. měst dochází ke krácení (řict).

4    říct  stč. i Jg řéci, Tk říci, SSČ též říci

řec  pol. rzec, luž. rjec, rjeknyć

5    říct Po 1, Ju 1–6, Ru 2–5 — řeknúť Ju 7 — řeknout Ru 4

6    SSA 12.40. 12.41

Bh

5    kvíst Ju 1, 2, 4, Ru 4 — kwíst Po 1 — kvíct Ju 3, 6 — kvéct Ru 5 — kvject Ju 5, Ru 2, 3

6    AJŚ 1470, SSA 5.41

Bh

2                 Kromě základního problému mapy, totiž sledování přehlasované (házet) a nepřehlasované (házat) formy
infinitivu slovesa a jako důsledek pak přecházení sloves od pův. 5. třídy (házat) do 4. (házet), resp. do 1. tř. s inf.
na -at (házat), je na mapě zachycen také jev hláskoslovné povahy vyvolaný morfologickou analogií, totiž pro-
niknutím koncového slovního základu dokonavého slovesa do všech paralelních tvarů sloves nedokonavých
(hodí, hodit > hádí, hádět).

Výskyt fonému dz (hádzat) je doložen sporadicky, proto je zde evidován jen v oddíle 1 M.

Nepřehlasované podoby patrně nesouvisí s tvarem supina, ale plynou z hláskového vývoje těch nářečí,
kde se přehláska většinou nerealizovala.

Území na východ od Ostravice a lokality na území Polska se odlišují jinými lexémy (chybat na území
Těšínska a Jablunkovska, čepat na Bohumínsku).

3                 Forma házet zahrnuje celé Čechy a Moravu zhruba po záp. hranici vm. a slez. nář. Na již. úseku tuto hrani-
ci poněkud přesahuje, na Holešovsku k ní zase nedosahuje. Pro vm. a slez. nář. je charakteristická forma házat.

Hlásková varianta hádět vytváří kompaktní oblast na jz. Moravě mezi městy Slavonice, Jihlava, Nové
Město na Moravě, Moravský Krumlov a Znojmo.

Situace ve městech je v podstatě shodná s venkovským okolím, tvar házet, shodný se spis. jazykem, pro-
niká zejména do měst ležících na styku areálů házet a házat.

4    házat  sloven. hádzať

házet  stč. házěti, Jg, Tk, SSJČ

5    házet Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — házať Ju 7 — házat Ru 5

6    —

7                 Téměř stejné územní rozšíření mají ještě nář. formy infinitivu slovesa obracet: obracet × obratět × obracat. V slez. lokalitách zapsané
formy obrocać (818, 833, 834) ukazují na pol. střídnici trot za psl. skupení tort.

Nepřehlasované tvary klečat (proti klečet) vytvářejí souvislou oblast jen ve vm. nář. (mimo Kyjovsko a Břeclavsko). Na celém ostatním
zkoumaném území byly zachyceny jen tvary klečet. Poměrné malý územní rozsah „nepřehlasovaných“ tvarů (klečat) souvisí s jejich původem;
tento tvar je totiž analogického původu místo pův. klečěti.

Celou oblast vm. nář. a celé Slezsko charakterizuje nepřehlasovaný tvar válat. V přechod. nář. čes.-pol. a ve vých. úseku Frýdecka se
však místo lexému válat užívá slova kulat.

Bh

347      večeřet inf. (379) — mapa s. 493

střílet (1318)

1    M         večeřet — večéřet (večířet 132,133)

večeřit 607, 631, 633, 644, 645 (večeřít 307)

večeřat (večořac’ 801)

2                 Kromě územního rozsahu přehlasovaných a nepřehlasovaných tvarů slovesa večeřet je na mapě zachyce-
no také rozšíření forem večeřít, večeřit (integrací slovesného základu infinitivu podle prézentních tvarů večeřím,
večeříš… na Chodsku a analogickým vyrovnáním podle sekundárně dloužených a úžených podob příč. minulé-
ho večeříl a následným přeřazením k slovesům stejné třídy typu prosit na Moravě). Vyznačena je i oblast hlás-
kové varianty se zdlouženým, popř. navíc ještě úženým kmenovým vokálem (večéřet, večířet).

3                 Forma večeřet, rozšířená na celém území Čech, zasahuje na Moravě jen po linii Prostějov–Brno–
Jihlava–Znojmo. Od ní na východ se vyskytuje podoba večeřat, ta má tedy větší územní rozsah než forma házat,
viz 4-346 házet inf. Malou enklávu vytváří forma večeřat ještě na jv. Novoměstsku. O tento nezvykle velký územní roz-
sah nepřehlasovaných podob se snad zasloužila paralela s nář. formou subst. večeřa.

Na širším Vysokomýtsku vystupuje oblast hláskové obměny večéřet (též v úžené variantě večířet).

Do mluvy většiny měst, v jejichž venkovském okolí se běžně vyskytuje tvar večeřat, se rozšířila forma ve-
čeřet
, shodná se spis. jazykem.

4    večeřat  sloven. večerať, pol. wieczerzać

večeřet  stč. večeřěti, Jg, Tk, SSJČ, hluž. wječerjeć

5    večeřet Po 1, Ju 1–5, Ru 2, 4 — večéřet Ju 2 — večeřat Ju 6, Ru 5 — večeřať Ju 7 — večeřit Ru 3

6    —

7                 Hranice slovesných tvarů střílet × střílat zčásti probíhá souběžně s hranicí večeřet × večeřat, jen ve stř. části mezi městy Brno a Prostějov
nezasahují nepřehlasované podoby do střm. nář. tak daleko na západ. (Hláskoslovné diference jako třílet × chtřílet, střílet × střelet, střílat × střej-
lat
, strjélac, střielat zde pomíjíme; některým z nich je věnována zvláštní pozornost v ČJA 5-279b střílet).

Bh

Podoba bez předpony klidit (na Vysokomýtsku a Královéhradecku převážně v podobě klidit) se vy-
skytuje zpravidla jako dubletní (vedle forem sklízet), a to v Podještědí, v Podkrkonoší a ve vých. polovině
svč. nář., odtud přesahuje na jih podél čes.-mor. hranice k Jihlavě a dále v úzkém pruhu na jihovýchod až ke
Znojmu.

Formy klidět, sklidět jsou omezeny jen na menší areál na Znojemsku.

4    klidit  stč. kluditi, Jg, Tk, SSJČ poněk. zastar., hluž. kludźić

sklízet  stč. sklízěti, Jg, Tk, SSJČ, hluž. kludźeć (‚čistit‘)

5    sklízet Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 4 — sklizet Ju 6 — sklúzať Ju 7 — uklízat Ru 5

6    —

Bh

2                 Sledoval se infinitiv okamžitého slovesa vypláznout (jazyk). To vzniklo odvozením od základového slo-
vesa vyplazit a řadí se do 2. třídy. Na části zkoumaného území však k takovému vývoji nedochází. Rozdíl vypla-
zit
× vypláznout postihujeme na mapě jako rozdíl základní. Kromě něho zachycujeme též diferenci v kvantitě
kořenné samohlásky (vyplázit × vyplazit) a výskyt tvarů se skupením -yn- (vyplynzit);  jako by tu šlo o rozlože-
nou nosovku, ta zde však v starším jazyce nebyla.

Ve spis. jazyce jsou kodifikovány oba tvary, vypláznout i vyplazit.

3                 Starší forma vyplazit je omezena na vých. Moravu a Slezsko. Z vm. dialektů přesahuje ještě do vých. pru-
hu střm. dialektů (bez Holešovska). Na ostatním území je podoba vypláznout.

Hlásková obměna vyplázit tvoří mikroareál na Valašsku. Podoba vyplynzit pokrývá území přechod. čes.-
pol. dialektů.

4    vyplazit  Jg. SSJČ, sloven. vyplaziť

vypláznout  Jg, Tk, SSJČ

5    vipláznout Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–4 — vypláziť Ju 7 — viplazit Po 1, Ru 5

6    —

Bh

Podoba zapomnít byla zachycena jen v několika lokalitách na Frýdecku.

Hláskový rozdíl zapomňet × zapomjet × zapom’et lze sledovat i v PRO B3, B5a, pouze na Frýdecku-Místecku
a v části přechod. nář. čes.-pol. je místo očekávaného skupení souhlásek -mj- spojení -mň-, srov. mjesto,
m’esto, ale zapomňet. Tento jev svědčí o navázání na starý tvar zapomьněti.

4    zapomenout  stč. zapomanúti, Jg, Tk, SSJČ, sloven. zapomenúť

zapomnít  stč. zapomnieti, Jg, SSJČ říd., luž. zapomnić

zapomnět  stč. zapomněti, Jg, SSJČ zast. a nář., sloven, kniž. a zast.,
pol. zapomnieć

5    zapomenout Po 1, Ju 1–5, Ru 4 — zapomenút Ru 4 — zapomanout Ru 2 — zapomňet Ju 6–8

6    —

Bh

v dubletě, nedubletně je doložena jen z menšího areálu sz. od Plzně a jz. od Rakovníka a v doudlebském nář.
úseku již. od Českých Budějovic.

4    myslit  stč., Jg, Tk, SSJČ, luž. myslić

myslet  Tk, SSJČ, sloven. myslieť, pol. myśleć

5    mislet Po 1, Ju 1–6, Ru 2, 4, 5 — mislit Ru 3

6    ASJ II 266:236

Bh

Obměna mit vytváří velký areál v svč. nář. s přesahem do střč. nář. (zejména k Praze), na západě a výcho-
dě tohoto areálu často v dubletě s podobou mít. Dále pokrývá jz. část Moravy.

Varianta mat byla zaznamenána v kopanič. nář.

Situace ve městech zhruba odpovídá venkovskému okolí; především do mluvy mladší generace proniká
podoba mít, na Moravě i mit.

4    mat  sloven. mať

mět  pol. mieć, hluž. měć

mít  stč. jmieti, Db i Tk míti, MČ

5    mít Ju 3, Ru 1–3 — mit Po 1, Ju 1, 2, Ru 4 — mňet Ju 6, Ru 5 — m’eť Ju 7

6    OLA 1494

Ir

zebat — zábat 206, 208 (zabat 715, 83)

obat — obat (oz’o- 824–829, ozjabac 755) — oźumbat 831–834, -ž- 835, 836

uz’ibac’ 820 (uz’iebac’ 801) — uźobać 818, 830 (uz’abac’ 819)

2                 Sloveso zábst, pův. náležící do 1. třídy, mělo málo pravidelnou flexi (inf. ziebsti, ale 1. os. zabu), v kořeni
byla pův. nosová samohláska, a navíc inf. končil na delší skupinu souhlásek (-bst), proto v nářečích došlo k čet-
ným analogickým vyrovnáváním (ve prospěch přehlasovaných nebo nepřehlasovaných střídnic za nosovou sa-
mohlásku) a k zařazení slovesa do jiné, produktivnější slovesné třídy (zábnout analogicky podle sloves typu tisk-
nout
, zebat podle ind. préz. zebu, ozíbat analogicky k zíbst).

Kromě rozdílů v zařazení do tříd (např. zábst × zábnout) lze u tohoto slovesa sledovat i slovotvorné dife-
rence, tj. tvary s předponou a bez ní a rozdíly v předponě (např. zábst × zábnout × ozábat × uzíbat), a též rozdí-
ly v kořenné samohlásce. Pův. nosovka se v nářečích reflektuje jako nepřehlasované -á- (ve Slezsku jako a, o,
např. zábst, zábat, o’zabat, oz’obat), jako přehlasované a monoftongizované í < ie (zíbst, ozíbat), diftongizova-
ej (zejbst), jako diftong ie (uziebat) nebo jako rozložená nosová samohláska -um- (ozumbat), srov.
příslušné kapitoly v ČJA 5.

Pravidelné regionální změny jako í > i, i > y, zakončení na -t × zde nesledujeme. Souhláska z před stříd-
nicemi za pův. ę (tedy před a, o, srov. oz’abat) se realizuje stejně jako před ě, srov. PRO D5bcd.

Spis. jazyk kodifikuje tvary zábst, zábnout. Je pozoruhodné, že se druhý z nich v našem nář. materiálu do-
kládá jen z jediné venkovské lokality.

3                 Z hlediska morfologického je závažný rozdíl v zařazení do různých tříd, výrazný je také rozdíl slovotvor-
ný. Celé Čechy a větší, záp. část Moravy zhruba po linii Moravský Beroun – Kyjov mají uvedené sloveso v tvaru
bezpředponovém a 1. třídy (zíbst, zábst), vých. Morava a Slezsko se odlišují tvary až na výjimky předponovými
a začleňujícími sloveso do třídy první nebo páté (např. zebat, ozabat, ozíbat, uzibat).

Jen na mikroareálu jz. od Kroměříže, na rozhraní mezi tvary zíbst a ozíbat, se tvoří bezpředponové formy
zebat, zabat, dále na východ převládají tvary s předponou o- (přehlasované ozíbat – stř. a sev. úsek vm. nář.
a záp. podskupina slez. dialektů, nepřehlasované ozábat/ozobat – vých. podskupina slez. nář., s rozloženou nosovkou ozombat, ozumbat – přechod. nář. čes.-pol.). Na malý sev. okraj Opavska (vč. lokalit na území Polska) se omezuje forma s předponou u- (uz’iebat, uz’abat, uz’obat).

Přehlasovaná podoba zíbst pokrývá rozsáhlé územní celky v záp. a jz. Čechách, dále na sv. okraji Čech
a na celé stř. a již. Moravě (mimo Holešovsko). Nepřehlasovaná forma zábst je na zbylém území Čech a na jz.
výběžku Moravy.

Pro čes. a zm. města je charakteristické šíření tvaru zábst, shodného se spis. jazykem; v sm. pohraničí a ve
městech na vých. Moravě a ve Slezsku se hojně vyskytuje inf. zebat.

4    zábst  Jg.Tk, SSJČ

zíbst  stč. ziebsti, Jg

zábnout  Jg, SSJČ

zebat  pol. ziębić

ozíbat  luž. wozybać

ozábat  sloven. oziabať

5    zápst Po 1, Ju 1–5, Ru 2–5 — zípst Po 1, Ju 6 — ozíbať Ju 7

6    —

Bh

3                 Forma plít je charakteristická pro jzč. a střč. nář. (mimo vých. Ledečsko a oblast sev. od Prahy). Podoba
s diftongem ej (plejt) vytváří ucelený územní celek v záp. polovině svč. nář., na přilehlém okraji střč. nář. a na
Vysokomýtsku. Zpravidla dubletně vedle plít se vyskytuje ještě na okraji záp. Čech a na území mezi Čes.
Budějovicemi, Táborem a Jindřichovým Hradcem. Tvar plet zahrnuje téměř celou Moravu a Slezsko, dále pře-
sahuje na vých. okraj střč. nář. a do vých. úseku svč. dialektů.

Forma plét se dochovala pouze na malém území Valašska.

Novotvar plevat vytváří dva menší areály; jeden se nachází v náchodském výběžku, druhý na Frýdecku-
Místecku.

Ve městech v Čechách se u ml. generace šíří forma plejt, v mor. pohraničí forma plít, shodná se spis. jazykem.

4    plít  Jg. Tk. SSČ, sloven. plieť

plét  stč., Jg

plet  pol. pleć, luž. plěć

plevat  pol. plewić, luž. plěwać

5    plít Ju 3, 5, Ru 2 — plit Ru 3, 4 — plet Po 1, Ju 2, 4, 6 — pleť Ju 7 — plejt Ju 1, 3

6    AJŚ 1474

Bh

Příčestí minulé

V dotazníku bylo morfologické kategorii příčestí minulého věnováno více než sedm desítek položek,
z nichž je v tomto svazku samostatně kartograficky zpracováno třicet osm a jedenadvaceti je věnován pouze
7. oddíl komentáře připojený k jiným položkám.

Příčestí minulé se zkoumalo zpravidla ve tvaru m. sg., vzácněji pak ve tvaru f. sg. (zejména u sloves, kde
se feminina v repertoáru podob nebo v jejich územním rozložení liší od maskulin, viz např. položky usnul, usnu-
la; uschl, uschla; začal, začala).

Ve spisovném jazyce je tvar m. sg. vždy zakončen formantem -l (f. sg. -la, n. sg. -lo, m. pl. -li, ly, f. pl. -ly, n.
pl. -la, pův. -lъ).

Formant -l se připojuje ke kmeni minulému zakončenému buď samohláskou, nebo souhláskou, což má zá-
sadní vliv na repertoár podob příčestí minulého v našich dialektech. Podle tohoto základního kritéria lze roz-
dělit slovesa do tří skupin.

 

1. Slovesa, u nichž se formant -l v příčestí minulém připojuje k základu zakončenému samohláskou, tj.
kmenotvornou příponou nebo samohláskou kořennou.

Základním znakem sloves první skupiny jsou rozdíly v kvantitě samohlásky, jíž je zakončen kmen minu-
lý. K dloužení samohlásky před příponou -l došlo ve tvaru m. sg. příčestí minulého na většině území vm. nář. a ve
stř. části střm. nář. Dlouhá samohláska zde patrně vznikla náhradním dloužením za ztrátu jeru v pův. příponě
-lъ, např. dostal × dostál, minul × minúl, utřel × utřel (u mladších sloves pak analogickým vyrovnáváním s těmi-
to slovesy). O tom, že tato změna původně proběhla i ve vých. polovině slez. nář., svědčí podoby na -ol (dostol,
volol), kde -ol vzniklo pravidelnou změnou -ol < -ál < -al, a podoby na -il (vědil, slyšil, chtil…), které vznikly
slezským zánikem samohláskové kvantity: il < íl (to úžením z -él < -el). Dloužení v uvedené pozici se uskutečni-
lo i na západě Čech, zde se však na rozdíl od Moravy a Slezska (kde se samohláska na konci kmene minulého
dlouží naprosto pravidelně a vždy na téměř stejném území) objevuje v různém rozsahu a ne u všech sloves (ne-
byla zachycena, nebo jen zcela výjimečně, u sloves trojslabičných (podíval, ohříval, večeřel), u některých dvoj-
slabičných (dělal, střílel, věděl, uměl) a u slovesa šel). U mnohých jednoslabičných příčestí (bral, bil, sil, zul) je
však v záp. Čechách rozsah zdloužených podob zpravidla značný. – U podob f. sg. této skupiny se dloužení, k ně-
muž došlo analogickým vyrovnáním s tvarem m. sg., objevuje pouze v zč. oblasti (dostála), na Moravě je mno-
hem vzácnější.

Jde o hláskoslovnou změnu, která se váže na morfologickou formu příčestí minulého, proto o uvedeném
jevu pojednáváme v rámci morfologické diferenciace našich nářečí.

Mapované položky členíme do podskupin podle samohlásky na konci kmene minulého: -a, -e, -i, -y, -u.
Výchozím tvarem pro toto dělení je podoba participia shodná se spis. jazykem. V rámci této skupiny předsta-
vujeme položky: a) dostal s přikomentovanými položkami dostala, volal a vázal; dělal; podíval (se) s přikomen-
tovanou položkou kupoval; ohříval; b) utřel; večeřel s přikomentovanou položkou střílel; pouštěl s přikomen-
tovanou položkou válel; klečel s přikomentovanými položkami seděl a slyšel; hořel; věděl; šel; chtěl
s přikomentovanými položkami měl a uměl; c) učil; nosil s přikomentovanou položkou nosila; sil s přikomento-
vanou položkou sila; bil; d) umyl; e) minul s přikomentovanou položkou minula; zul.

2. Slovesa, u nichž se formant -l připojuje v příčestí minulém k základu zakončenému souhláskou.

V našich nářečích je formant -l zachován jen na části území (pásl, jedl), jinde zanikl, takže se pak ve funk-
ci příč. min. sg. m. užívá holého kmene minulého (např. pás, jed).

Jde o různý výsledek vývoje pobočné slabiky s likvidou l po ztrátě tvrdého jeru. Uvedenou diferenci hod-
notíme jako morfologickou, neboť zachování či odstranění -l je vázáno na formu příčestí minulého m. sg. U po-
dob se zachovaným -l, které vesměs nabylo plné slabičnosti, byly zachyceny ještě hláskoslovné rozdíly odráže-
jící proces odstraňování pobočné slabiky, jenž se reflektuje v různých střídnicích za toto původně neslabičné
-l (jedl × jedlu × jedel × jedél × jedol × jedu). Kromě toho se objevují rozdíly v kvalitě a kvantitě kořenné samo-
hlásky (jedl × jédl, jed × jíd × jid × jod apod.).

Formant -l se v dialektech zachovává jen na většině Moravy, kdežto v celých Čechách s drobnými přesa-
hy na Moravu a odděleně v nářečích slezských a v přilehlé části Valašska zanikl. Západní hranice tvaru se za-
chovaným -l má u jednotlivých sloves drobné odchylky, kdežto východní hranice je u většiny sloves shodná.

V rámci této skupiny představujeme položky vlezl s přikomentovanými položkami nesl a pekl; jedl, pásl, mohl.

 

3. Slovesa přechodného typu, u nichž je na části zkoumaného území kmen minulý zakončen formantem
-nu-
, který se připojuje ke kořeni zakončenému souhláskou; v oblastech, kde se tento formant vyskytuje, odpo-
vídá forma příč. min. první skupině, a naopak tam, kde v kmeni minulém tento formant chybí, shoduje se forma
příč. min. se skupinou druhou.

Uvedená slovesa tvoří z hlediska četnosti forem i územní diferenciace příčestí minulého nejrůznorodější
skupinu. Objevuje se u nich nejen rozdíl v přítomnosti či nepřítomnosti formantu -l (charakteristický pro 2. sku-
pinu; jedl × jed) a rozdíly v kvalitě či kvantitě samohlásky (příznačné pro 1. skupinu), zde ve formantu
-nu- (-nul × -núl × -noul × -nól), ale především vlastní rozdíl mezi podobami bez formantu -nu- a s ním. Tato di-
ference se týká nejen sledované slovesné formy příčestí minulého m. sg., ale i infinitivu a prézentních tvarů (např.
kvést × kvitnout, kvete × kvitne, kvetl × kvitnul), ne vždy se však projevuje u všech forem (např. uschnout, uschne,
avšak uschl × uschnul) a na stejném území (např. infinitivy začnout a začít mají zcela jiný územní rozsah než
příčestí začnul a začal). Nejčastěji se příčestí minulé s formantem -nu- objevuje ve Slezsku a na severu vm. nář.

U některých sloves této skupiny byly zaznamenány i diference slovotvorné vyplývající z různého způsobu
vyjádření vidové opozice (srov. např. ČJA 4-392 plivl). V této skupině se také někdy objevují značné diference mezi
tvary participia mužského a ženského rodu.

Většina sloves této skupiny má ve spisovném jazyce n-ový formant v prézentních tvarech, proto se řadí do
2. slovesné třídy. V nářečích se však tento formant objevuje i u sloves, která patří ve spis. jazyce do 1. třídy.

Tuto skupinu sloves reprezentují položky kvetl s přikomentovanými položkami upadl a upadla; rostl; četl
s přikomentovanou položkou četla; chytl; plivl; uschl s přikomentovanou položkou uschla; pohnula; usnula s při-
komentovanou položkou usnul; zapjal; zapjala; začal; začala; žal; odpočinul (si) s přikomentovanou položkou
odpočinout (si).

 

1. Formant -l se v příčestí minulém připojuje k základu zakončenému samohláskou

 

a) Příčestí minulé od sloves s kmenem minulým zakončeným samohláskou -a

Pro tuto podskupinu je charakteristické dloužení a > á na Moravě a pův. zřejmě i ve Slezsku, kde o pro-
vedení změny svědčí zakončení příč. min. sg. m. -ol (viz PRO E8). Jižně od Brna je běžná fonetická varianta se
zaokrouhlenou výslovností -
-, kterou však na mapách nezachycujeme. Z mapovaných příčestí patří do této
podskupiny dostal (nepravidelné sloveso), dělal, ohříval, podíval se (5. třída).

365      dostal příč. min. sg. m. (2001) — mapa s. 515

dostala (2002)

volal (919)

vázal (570)

1    M         dostal — dostál (dustál 634, 635, dostl 609, 610, 626, 628, 629, 639, 643) — dostol

2                 Byly zachyceny hláskoslovné rozdíly dostal (podoba shodná se spis. jazykem) × dostál × dostol. Dloužení
původně proběhlo i ve vých. skupině slez. nář., kde se však á změnilo v o. Na ostatním území těchto dialektů do-
šlo pouze ke krácení, existovala-li tam vůbec dlouhá samohláska. Dnes nelze rozhodnout, kudy na území slez.

nář. původní hranice mezi dlouhými a krátkými podobami probíhala, proto na mapě zobrazujeme pouze hrani-
ci podob dostal × dostol podle současného stavu.

3                 Na většině Čech (bez nejzápadnějšího okraje), na již. a jz. okraji Moravy, v centrální skupině střm. nář.,
na mor.-sloven. pomezí a v záp. polovině slez. nář. byla zachycena podoba dostal. Varianta dostál se dokládá
z Chodska, z větší již. části střm. nář. s přesahy do přechodného pásu čes.-mor. a z většiny vm. nář. Ve vých. po-
lovině slez. nář. se užívá podoby dostol.

Ve městech v oblasti obměny dostál se zpravidla jako dubletní objevuje podoba dostal.

4    dostal  stč., Jg, Tk, MČ, sloven., pol. dostał, hluž. dóstał

5    dostal Po 1, Ju 1–6, Ru 1–4 — dostál Ru 5 — dostáł Ju 7

6    —

7                 Příčestí minulé sg. f. (dostala) má na celém území podobu dostala, jen na Chodsku byla zachycena podoba se zdlouženou samohláskou
dostála.

Atlasy: AJK 483

Rozsah dloužení v příč. min. sg. m. volal, tj. podoby volál (volol), se téměř shoduje s rozsahem podoby dostál (dostol), zaujímá jen po-
někud menší území na jz. Moravě a nedosahuje na vých. Lipnicko.

U položky vázal, zkoumané pouze na Moravě a ve Slezsku, je rozsah dloužení (vázál) téměř shodný s položkou volal. Na Kroměřížsku
se sporadicky objevuje varianta vázel, v záp. polovině slez. nář. vazal, v severojižním pásu vých. odtud vozol (na pomezí obou oblastí řídce
i vozal a vazol), v čes.-pol. přechodových nář. vunzol (v’u-).

Či

2                 Nář. ekvivalenty spis. participia ohříval jsou bohatě diferencované. Byly zachyceny rozdíly slovotvorné,
které se týkají různých předpon – ohříval × z(e)hříval, rozdíl v délce samohlásky v zakončení kmene minulého
(vzhledem k slovotvorným a hláskoslovným diferencím se týká více podob: ohřívál, z(e)hřívál, ohřivál, z(e)hři-
vál
) a další hláskoslovné diference, které byly vyvolány:

a) alternacemi samohlásky odvozovacího základu – ohříval × ohřejval × ohřival × ohřával. Krácení
í > i (srov. PRO A1abd) bylo důsledně provedeno pouze na Moravě a samozřejmě ve Slezsku, v Čechách
k němu došlo jen výjimečně, většinou zde zůstává í zachováno nebo splynulo s ý a změnilo se v ej. U podoby
ohřával byly tři z pěti dokladů zapsány ve městech, proto soudíme, že jde o regionální inovaci, snad příklon
k typu dělával.

b) zjednodušením výslovnosti -hř- > -ř- (ohříval × oříval).

3                 K základnímu problému mapy (dloužení v zakončení kmene minulého) přistupuje protiklad v rovině slo-
votvorné: v celých Čechách a porůznu v záp. polovině Moravy byla zaznamenána předpona o-, kdežto od linie
Třebíč–Boskovice směrem na východ postupně přibývá výskytu předpony z-, ze-, která pak ve vm. nář a zejmé-
na ve Slezsku převažuje.

Největší území pokrývá podoba ohříval, shodná se spis. jazykem, která se jako nedubletní dokládá z vel-
ké oblasti zhruba ve středu Čech a ze záp. okraje Moravy, směrem k okrajům Čech se pak objevuje častěji v dub-
letě s jinými výrazy. Na širokých okrajích Čech se užívá převážně podob s provedenou změnou í > ý > ej: ob-
měna ohřejval byla zachycena v kompaktním výskytu zhruba v záp. polovině střč. nář. a na Českobudějovicku,
rozptýleněji pak v zč. úseku jzč. nář. a na Strakonicku, podoba ořejval v téměř celé oblasti svč. nář., bez již.
Královéhradecka, kde byla zaznamenána obměna oříval. Podoby s provedeným krácením í > i se objevují jen
sporadicky: slovo ohřival bylo zapsáno jen jednou sz. od Kolína, podoba ořival tvoří malý areál na Rychnovsku.
V svč. nář. tedy dominují podoby se změnou hř- > ř- (ořejval, oříval, ořival), které odtud přesahují na Zábřežsko
(oříval, ořival). V centrálním úseku střm. nář., na Znojemsku a v již. polovině přechodových nář. čm. bylo za-
chyceno participium ohřival (mezi Litovlí a Prostějovem podoba z(e)hřival, která je v kompaktním výskytu do-
ložena také ze záp. poloviny Slezska). Na většině vm. nář. bez jv. okraje a v pruhu, který vybíhá od Kyjova přes
Brno až k Novému Městu na Moravě, se užívá podob -hřívál: v uvedeném pruhu a na širokém Vsetínsku převažuje
varianta ohřívál, ve stř. a již. části vm. nář. pak podoba z(e)hřívál. Na již. Brněnsku, Moravskokrumlovsku
a v okolí Třebíče byla zachycena obměna ohřivál (ve stř. části této oblasti převažuje z(e)-, zehřivál). Ve vých. po-
lovině slez. nář. se užívá podob -hřivol: na Jablunkovsku a Hlučínsku ohřivol, západněji z(h)řivol. Obměna
ohřával byla rozptýleně zapsána na již. zč. okraji.

Stav ve městech se zpravidla shoduje s venkovským okolím.

4    ohřával  (Tk inf. ohřávati, SSJČ inf. ohřávati říd.)

ohříval  stč. též ohřieval, Jg, pol. ogrzewał (Tk a SSJČ inf. ohřívati,
sloven, inf. ohrievať, hluž. inf. wohriewać)

z(e)hříval  (stč. 3. pl. zhřievali sě, Tk inf. zhřívati, sloven. inf. zohrie-
vať
, pol. inf. zgrzewać, pájet, svařovat‘)

5    vohříval Ju 3, Ru 4 — vohřejval Ju 1, 3–5 — woříwal Po 1 — vořejval Ju 2 — zhřívál Ru 5 — zehříváł Ju 7

6    —

Či

368      podíval se příč. min. sg. m. (1606) mapa s. 519

kupoval (1980)

1    M         poďíval — poďival — poďval — poďívál — poďivál — poďvál 630 — poďivol

2                 Předmětem zkoumání byla kvantita v zakončení kmene minulého u položky podíval se. Na mapě je kro-
mě dloužení podíval > podívál zachycena i slez. podoba podivol. Ze záp. Čech zdloužená varianta doložena
není.

Větší variabilita podob je způsobena hláskovými obměnami kořenného -í-, a to jeho krácením, popř. ná-
sledným zánikem. Podoba podíval, shodná se spis. jazykem, zaujímá v důsledku těchto změn poněkud menší
část zkoumaného území, naopak značnou oblast, větší, než jak ukazuje mapa PRO A1d, pokrývá varianta se
zkrácenou kořennou samohláskou podival. Na severu Čech pak dochází k jejímu zániku, užívá se zde obměny
poďval. Tato obměna je na mapě zobrazena na rozdíl od téže podoby na Znojemsku, kde jde o pravidelný jev,
viz PRO C2a. Pravidelné krácení kořenného -í- zasahuje i do oblasti dloužení vokálu v zakončení kmene minu-
lého, která se tak rozpadá do dvou areálů – podoby podívál a podivál.

Variantám zvratného zájmena zde pozornost nevěnujeme, k nim srov. PRO F6.

3                 Podoba podíval se objevuje jen v jzč. nář. bez úzkého pruhu mezi Příbramí a Táborem, dále na Roudnicku
a odděleně při jv. okraji vm. nář. Na ostatním území Čech (bez Podještědí, Podkrkonoší a Náchodska, kde je po-
doba poďval), na jz. Moravě, v centrálním úseku střm. nář. a na záp. polovině Slezska byla zachycena obměna
podival. Varianta podívál pokrývá téměř celou oblast vm. nář. s malými přesahy na Holešovsko a od Kyjova vy-
bíhá v pruhu k Novému Městu na Moravě. V pásu mezi Jihlavou a Mikulovem se k ní přimyká obměna podivál.
Vých. polovina slez. nář. patří podobě podivol.

Města se většinou shodují s venkovským okolím.

4    podíval  stč. též podieval, Jg, Tk, MČ

podival  stč.

5    poďíval Ju 5, Ru 2, 3 — poďívał Ju 7 — poďival Ju 1–3, 6, Ru 4 — poďiwal Po 1 — poďívál Ru 5 — poďíváł Ju 7

6    —

7                 U položky příč. min. sg. m. kupoval je dloužení v zakončení kmene minulého (kupoval > kupovál), stejně jako následná změna
á > o v podobě kupovol, provedeno v obvyklém rozsahu, tedy zhruba na stejném území jako u předchozích položek. Na západě Čech však stej-
ně jako v případě položky podíval (se) zdloužená podoba zaznamenána nebyla. V Čechách na Plzeňsku a na Moravě v severojižním pruhu
mezi Zábřehem a Mikulovem se užívá obměny kupuval / kupuvál, která je na rozdíl od infinitivu kupuvat (viz PRO C4) doložena i ze sev.
Boskovicka.

Atlasy: OLA 2128

Či

b) Příčestí minulé od sloves s kmenem minulým zakončeným samohláskou -e

Tato podskupina se vyznačuje dloužením e > é na Moravě; na části oblasti je í vzniklé úžením tohoto
zdlouženého é, příp. i vzniklé krácením í (srov. PRO 1abcd). Vzácně se vyskytují podoby s jinou samohláskou
před -l a v některých případech rozdíl -el × -al (viz bb). Z mapovaných položek patří do této podskupiny:
ba) utřel (1. třída); bb) večeřel, pouštěl, klečel a hořel (4. třída), u nichž se v různém rozsahu projevuje neprove-
dení přehlásky ’a > e nebo různé vyrovnávací tendence směrem k přehlasovaným či nepřehlasovaným podo-
bám; bc) věděl, šel a chtěl (nepravidelná slovesa).

ba)

Jižně od Ostravy byla zachycena podoba utřul, ojediněle vých. od Příbora utřol.

Varianta otřel se dokládá zejména z Novopacka a Náchodska.

Města se zpravidla shodují s venkovským okolím, jen v záp. polovině areálu podoby utřél byla často
zapsána i podoba utřel.

4    utřel  stč. -třěl, Jg, Tk, SSJČ, sloven. utrel, pol. wytrzeł, zetrzeł, otrzeł,
hluž. wótrěł

5    utřel Ju 1–3, 5, 6, Ru 2–5 — utřéł Ju 7 — wotřel Po 1

6    MAGP 179

Či

bb)

370      večeřel příč. min. sg. m. (381) — mapa s. 521

střílel (1320)

1    M         večeřel — večéřel — večeřél

večeřal — večeřál — večeřol

večeřil 607 — večeřl 649, 651, 656, 663 — večeříl 622, 633

2                 Základním rozdílem zaznamenaným u zkoumané položky je diference morfologická večeřel × večeřal vy-
volaná původně příčinou hláskoslovnou – přehláskou ’a > e, která vedla k zařazení sloves k různým konjugač-
ním typům: večeřal – 5. třída slovesná, 3. os. sg. préz. večeřá, inf. večeřat; večeřel – 4. třída slovesná, 3. os. sg. préz.
večeří, inf. večeřet; na části území, kde zůstaly nepřehlasované podoby, došlo k vyrovnání příčestí minulého
všech rodů a obou čísel a infinitivu ve prospěch nepřehlasovaných podob, a naopak tam, kde se přehláska pro-
vedla, se tyto tvary vyrovnaly ve prospěch podob přehlasovaných. Izoglosa mezi oběma variantami nesleduje
izoglosu přehlásky ’a > e u substantiva večeřa/večeře, ale probíhá mnohem východněji, vliv substantiva večeřa
s neprovedenou přehláskou však nelze vyloučit. Srov též infinitiv ČJA 4-347 večeřet.

Podoba večeřal při svč. okraji, tedy v oblasti provedené přehlásky, vznikla patrně později analogickým vy-
rovnáváním s příčestím typu mazal, dělal (inf. je zde večeřet).

Podobu večeřil a její obměny považujeme na území, kde u tohoto typu nedochází k dloužení e > é, a tedy
ani k úžení é > í a následnému krácení í > i, za morfologickou variantu, která vznikla příklonem tvaru večeřel
k typu prosil.

Kromě uvedených diferencí mapa zachycuje též dloužení samohlásky na konci kmene minulého, které se
u této položky týká tří podob – večeřél, večeřál a večeříl, dále podobu večeřol, která ve Slezsku víceméně sledu-
je změnu á > o (viz PRO E8), a obměnu se zdlouženou kořennou samohláskou večéřel.

3                 Izoglosa -al × -el probíhá u sledovaného příčestí zhruba středem Moravy podél linie Mor. Beroun –
– Prostějov – Brno – Mor. Krumlov (odtud areál podob na -al vybíhá úzkým pruhem až téměř k Jihlavě).

V záp. polovině slez. nář., na již. a vých. Prostějovsku, při již. části mor.-sloven. hranice a v okolí Znojma
byla zachycena podob večeřal, na zbývajícím území Moravy vých. od uvedené izoglosy podoba se zdlouženým
zakončením kmene večeřál a ve vých. polovině slez. nář. podoba večeřol. Varianta večeřal se objevuje dále od-
děleně v úzkém pruhu obcí při sev. a sv. okraji svč. nář.

Varianty na -el byly zaznamenány v celých Čechách (bez sev. a sv. okraje) a v sz. polovině Moravy.
V Čechách se objevuje podoba s krátkým zakončením kmene večeřel (na Vysokomýtsku se užívá obměny
se zdlouženou kořennou samohláskou večéřel), na Moravě se tato podoba vyskytuje jen řídce (již.
Novoměstsko, Litovelsko, jz. okraj), převažuje varianta s dlouhým zakončením kmene večeřél. Forma ve-
čeřil
(s variantami večeříl, večeř
l) byla zachycena poměrně sporadicky mezi Zábřehem, Boskovicemi
a Prostějovem.

Ve městech se vedle podob shodných s venkovským okolím objevuje zpravidla i podoba shodná se spis.
jazykem večeřel.

4    večeřal  sloven. večeral, hluž. wječerjał

večeřel  Jg, Tk, SSJČ

5    večeřel Ju 1–4, Ru 2, 4 — wečeřel Po 1 — večéřel Ju 2 — večeřal Ju 6 — večeřał Ju 7 — večeřál Ru 5 — večeřáł Ju 7 — večeřil Ru 3

6    —

7                 U položky střílel se průběh izoglosy -al × -el jen málo liší od průběhu této izoglosy u položky večeřel. Ve své sev. části je orientována
poněkud východněji, probíhá vých. od Mor. Berouna, Prostějova a Brna, u Mor. Krumlova se pak stáčí na severozápad k Jihlavě a odtud pří-
mo na jih, takže oblast podob na -al zabírá celý znojemský nář. typ a zasahuje až téměř ke Slavonicím. Oblast dloužení kmenotvorné samo-
hlásky se s tvarem večeřél téměř shoduje. Na sv. okraji Čech nebyl zachycen analogický tvar střílal. V Čechách se velmi často, zpravidla v dub-
letě s podobou střílel, užívá i podoby třílel bez náslovného s- (viz též ČJA 5-279b střílet).

Či

371      pouštěl příč. min. sg. m. (899) — mapa s. 521

válel (393)

1    M         poušťel — poušťél

pouščal — pouščál — puščol

2                 Uvedená položka se zkoumala pouze na Moravě a ve Slezsku, protože na celém území Čech se předpo-
kládala podoba pouštěl, shodná se spis. jazykem.

Hlavním jevem na mapě zobrazeným je průběh izoglosy -al × -el (podrobněji o přehlásce ’a > e a jejích mor-
fologických důsledcích viz ČJA 4-370 večeřel). Mapa zachycuje diferenci pouštěl × poušťal, dále dloužení kmenotvor-
né samohlásky poušťél, poušťál a hláskoslovnou obměnu poušťol (v realizaci puščoł, puščo
; á > o viz PRO E8).

3                 Izoglosa rozdílu -al × -el probíhá u zkoumaného příčestí minulého podél záp. hranice slez. nář., kolem
Lipníka a Kroměříže, odkud se stáčí k Brnu a dále na jih k Mikulovu. Podoby bez přehlásky tudíž zaujímají pou-
ze vm. a slez. nář., do střm. nář. přesahují jen okrajově na Holešovsku a mezi Brnem a Kyjovem. Podoba pouš-
ťal
byla zachycena v záp. polovině slez. nář. a na sev. a jv. okraji vm. nář., ve zbývající části území vých. od uve-
dené izoglosy se užívá podoba poušťál, která byla původně i ve vých. polovině slez. nář., jak o tom svědčí
obměna poušťol.

Podoby s -el pokrývají větší záp. část Moravy. Ve stř. pásu tohoto areálu, vymezeném zhruba městy
Mikulov, Třebíč, Nové Město na Moravě a Slavkov, byla zaznamenána obměna s délkou poušťél, na ostatním
území se užívá podoba s krátkou samohláskou pouštěl, shodná se spis. jazykem.

Ve městech se v oblastech s podobou příčestí minulého odlišnou od spis. jazyka objevuje vedle podob
shodných s venkovským okolím i podoba pouštěl, v oblasti varianty poušťál pak i podoba s krátkou samohlás-
kou poušťal.

4    poušťal  stč. púščal, Jg slc. puščal, sloven. púšťal, pol. puszczał, hluž.
pušćał

pouštěl  Jg,Tk, SSJČ

5    poušťel Po 1, Ju 2, 5, Ru 2–4 — póščal Ju 6 — púščál Ru 5 — púščáł Ju 7

6    —

7                 Položka válel byla rovněž zkoumána pouze na Moravě a ve Slezsku. Izoglosa vymezující hranici mezi podobami válel a válal probíhá
ve své sev. části shodně s izoglosou -al × -el u slovesa pouštěl, od Lipníka nad Bečvou se však od ní odchyluje poněkud na východ, takže pře-
hlasované podoby přesahují mezi Kroměříží a Mikulovem hranici vm. dialektů. Dloužení kmenotvorné samohlásky, tedy rozsah podob válél
a válál, se zhruba shoduje s položkou pouštěl. V čes.-pol. přechodových nář. a na Těšínsku se objevuje jiný lexém – koulel (zde v náležité po-
době kulo
).

Či

372      klečel příč. min. sg. m. (2123) — mapa s. 523

seděl (1726)

slyšel (1626)

1    M         klečel (klačeł 828) — klečél — klečíl — klečil (klačy 818)

klečal — klečál — klečoł 815, 829

klynčo

klečuł 823, 824

2                 Mapa zachycuje a) morfologický rozdíl klečal × klečel, vyvolaný na jedné straně patrně přehláskou ’a > e,
na druhé straně jejím neprovedením na vých. Moravě a ve Slezsku, b) variantu klečal, shodnou s vm. a slez. po-

dobou, která však patrně vznikla analogickým vyrovnáváním se slovesy typu mazal, dělal (je však také možné,
že psl. sloveso *klečati se přetvořilo na stč. klečěti – stejně jako slovesa ležěti, seděti, visěti apod.; pak by vm.
a svč. klečal byly sekundární novotvary), a c) podobu klynčol, kde je v kořeni zachována rozložená nosovka
(k psl. kořeni *klęk-) a kde v kmenotvorné příponě došlo k analogickému vyrovnání s tvary typu m’ol, věďol,
chťol. Za samostatnou morfologickou variantu považujeme i podobu klečul, srov. ČJA 4-369 utřel.

Kromě uvedených morfologických diferencí jsou na mapě představeny i rozdíly hláskoslovné: podoby se
zdlouženou samohláskou, tj. klečél a klečál, a podoba vzniklá úžením é > í klečíl a následným krácením zúžené-
ho í > i klečil (příčestí klečil na Hané lze patrně považovat i za morfologickou variantu vzniklou přechodem slo-
vesa ke vzoru prosí, viz ČJA 4-370 večeřel, pro zjednodušení ho však zobrazujeme stejným symbolem jako slez. po-
dobu vzniklou zřejmě úžením a krácením).

3                 Podoby na -al/-ál zaujímají u této položky výrazně menší území než u položek předchozích (viz ČJA 4-370
večeřel, ČJA 4-371 pouštěl), pokrývají jen necelou oblast vm. dialektů (bez jejich širokého záp. okraje a vých.
Vsetínska). Na sev. a již. okraji tohoto areálu se užívá podoby s krátkou kmenotvornou samohláskou klečal, na
větší střední části podoby zdloužené klečál.

Podoba klečal byla odděleně zaznamenána také v příhraničním pruhu při svč. okraji.

V čes.-pol. přechodových nář. byla zachycena varianta klynčol a již. od Ostravy podoba klečul.

V ostatních částech zkoumaného území se objevují podoby na -el. Většinu Čech (bez záp. a sv. okraje) po-
krývá podoba klečel, shodná se spis. jazykem, ve střední části střm. nář. a na záp. okraji vm. nář. se užívá podo-
by klečél, na Domažlicku zúžené podoby klečíl a sporadicky ve Slezsku zkrácené obměny klečil, jež byla ojedi-
něle zachycena i v centrálním úseku střm. nář.

Ve většině měst byla zapsána podoba klečel. V oblastech, kde je ve venkovském okolí jiná podoba, se ob-
jevuje jako dubletní.

4    klečal  stč., sloven. kľačal, pol. klęczał, hluž. klečał

klečel  Jg, Tk, MČ

5    klečel Po 1, Ju 3–5, Ru 2–4 — kléčel Ju 1, 2, 4 — klečéł Ju 7 — klečál Ru 5 — klečáł Ju 7

6    ASJ II 292:261

7                 U položky seděl nejsou z Moravy doloženy podoby se zakončením -al, popř. -ál, už stč. tvar byl seděl. Podoba seďal však byla zachycena
v svč. příhraničním pruhu, a to v ještě poněkud větším rozsahu než klečal, a navíc v čes.-pol. přechod. pásu se objevuje pouze varianta seďol. Tyto
podoby lze vysvětlit jen jako novotvary, vzniklé snad příklonem k typu mazal, dělal, příp. m’ol, věďol, chťol. Ostatní změny (dloužení kmenotvorné
samohlásky – seďél, úžení – sedíl a následné krácení – sedil) jsou provedeny v přibližně stejném rozsahu jako u položky klečel, na stejném území jako
klečul byla zachycena varianta seďul. Mezi Roudnicí a Mladou Boleslavi a také na sz. okraji slez. nář. se objevuje obměna s vkladným -j- sejděl.

Pokud jde o položku slyšel, o rozsahu podob slyšél, slyšíl, slyšil, slyšal, slyšol a slyšul platí přibližně totéž, co bylo řečeno o odpovídají-
cích podobách u položky seděl (slyšati, slyšal přešlo podle Mch pod vlivem viděti, viděl ke vzoru trpět; nelze však vyloučit ani vliv přehlásky).
Na rozdíl od ní se však ojediněle objevují i mor. podoby na -al/-ál, a to na nejsevernějším okraji vm. nář. (b. 701, 721) slyšal a poněkud jižněji
(b. 722–724) slyšál. Lexém slyšet nedosahuje až k jv. okraji zkoumaného území a na jih Jablunkovska, byl zachycen jen po linii Mikulov – Kyjov
– Uherský Brod (za touto linií se v návaznosti na sousední slovenské území objevuje jen sloveso čut s příč. min. čúl, které je doloženo jako dub-
letní i západně od této linie na většině území vm. nář., přibližně v rozsahu podob na -al u položky klečel).

Či

3                 Formy na -al, -ál (hořal, hořál), analogické s nepřehlasovanými podobami, byly u této položky zachyceny
jen na malém území při nejjižnějším okraji vm. dialektů. Z Opavska a Ostravska se dokládá varianta horal
a z čes.-pol. přechod. pásu a Frýdecka podoba horol. Podoba na -al (hořal) se opět objevuje také v svč. příhra-
ničním pruhu.

Varianta hořul byla ojediněle zapsána nejen na již. Ostravsku, ale i v nejjižnějším cípu slez. nář.

Značnou část sev. poloviny Čech, především Roudnicko, území sev. od Prahy, Královéhradecko
a Vysokomýtsko, pokrývá obměna s kořennou délkou hóřel. Dloužení, popř. následné úžení a krácení kmeno-
tvorné samohlásky (hořél, hořál, hoříl, hořil) se objevuje na území přibližně stejném jako u předchozích polo-
žek ČJA 4-372 klečel a ČJA 4-371 pouštěl.

Ve městech se vedle podob běžných ve venkovském okolí užívá zpravidla i příčestí hořel.

4    horal  pol. gorał

hořal  stč., pol. gorzał

hořel  stč. hořěl, Jg, Tk, MČ, sloven. horel

hořil  hluž. horił

5    hořel Po 1, Ju 3, 6, Ru 3–5 — hořeł Ju 7 — hóřel Ju 1–5, Ru 2, 4 — hořéł Ju 7

6    SSA 12.45

Či

bc)

5    vjeďel Ju 1–6, Ru 2–4 — vjéďel Ju 1, 2 — weďel Po 1 — vjeďél Ru 5 — v’eďéł Ju 7

6    AJK 474

Či

kládá z již. Ostravska a z již. okraje slez. nář. Obměna chtil byla zaznamenána poněkud hojněji než hořil, klečil
i vědil – na Frýdecku, již. Opavsku a na sev. okraji slez. nář.

Varianty chcel a chcél pokrývají již. polovinu Moravy a odděleně oblast mezi Vsetínem a Příborem.
V dubletě s nimi se na jz. Moravě objevují ještě obměny scel a scél; podoba scel byla zapsána i na Kopanicích.

Města se zpravidla shodují s venkovským okolím.

4    chcel  Jg mor., též chciel říd., sloven., hluž. chcył

chtěl  stč., Jg, Tk,

chtíl  stč. chtiel

chťol  pol. chciał

5    chťel Po 1, Ju 14, Ru 24 chcél Ju 6, Ru 5 chcéł Ju 7

6    PLPJ 220

7                 Podobné morfologické diference vykazuje i položka měl. Varianty na -el, -él, -íl, -il, -ol a -ul se objevují přibližně ve stejném rozsahu,
na Kopanicích byla sporadicky zapsána varianta mal. Kromě toho byly zachyceny i obměny odrážející vývoj palatalizovaných souhlásek, srov.
PRO B3, PRO B4, PRO B5a.

Téměř stejně jako položka měl se diferencuje i položka uměl. Pouze na Chodsku se neobjevuje zdloužená a zúžená varianta a na
Kopanicích se v obcích s podobou mal užívá forma umjel (umel).

Či

c) Příčestí minulé od sloves s kmenem minulým zakončeným samohláskou -i

Pro většinu položek je vedle běžných hláskových změn typická redukce, příp. odpadnutí samohlásky před
-l v záp. Čechách. Z mapovaných položek patří do této podskupiny: ca) učil, nosil (4. třída), cb) sil, bil (3. třída).

ca)

378      nosil příč. min. sg. m. (531) — mapa s. 531

nosila (532)

1    M         nosil (i: jen PRO F2c, D5bcd) — nosl — nosíl (i: jen PRO F2c) — nosәl — nosl

nos’ul

nosel — nosél

2                 U zkoumané položky byly zachyceny diference morfologické – nosil × nosel × nosul – a hláskoslovné: pra-
videlné střm. obměny nosil × nosel × nos
l, podoby se zdlouženou samohláskou před -l nosíl, nosél a zč. redu-
kované podoby nosәl, nosl.

U varianty nosel v okolí Prostějova jde zřejmě o hláskovou obměnu (srov. PRO F1), avšak vzhledem
k tomu, že od Znojma plynule navazuje na podobu stejného znění, která vznikla příklonem k typu trpěl, srov.
ČJA 1-41 mračit se, zobrazujeme podobu nosel v rámci jednoho areálu jako morfologickou variantu.

Na záp. okraji Čech se objevuje podoba s redukcí nosәl (okrajově dokonce dochází k zániku redukované
samohlásky – nosl), jev snad související s PRO C2b.

Rozsah změny si > sy ( > ) je poněkud menší, než zobrazuje mapa PRO F2c.

3                 Na většině Čech a Slezska a na záp. Moravě se užívá podoby nosil, shodné se spis. jazykem. Střm. nářečími probíhá od jihozápadu směrem na severovýchod pruh varianty nosel. Ve stř. severojižním pruhu slez. nář. se objevuje varianta nosul (ve stejných obcích jako šol, učul).

Hláskové varianty příčestí nosil byly zachyceny v centrálním úseku střm. nář. (nosl) a v záp. Čechách,
kde byla v podobném rozsahu jako učәl zaznamenána podoba nosәl, na nejjižnějším okraji spolu s nosl.

K dloužení kmenotvorné samohlásky dochází na Moravě v obvyklém rozsahu a týká se podob nosíl,
nosél a nosýl.

Ve většině měst byla zachycena pouze podoba nosil, jen ve vm. městech se v dubletě s ní objevuje ještě nosíl.

4    nosil  stč., Jg, Tk, SSJČ, sloven., pol. nosił, hluž. nosył

5    nosil Po 1, Ju 1–4, 6, Ru 2–4 — nosíl Ru 5 — nosíł Ju 7

6    ASJ 295:264, AJK 473

7                 U příč. min. sg. f. tohoto slovesa nebyly zaznamenány některé rozdíly doložené u maskulina: Na Moravě se nevyskytují paralelní po-
doby s dlouhou kmenotvornou samohláskou, protože u feminin nedošlo k náhradnímu dloužení jako u maskulin. V záp. Čechách byly v areá-
lu podob nosil, nosәl, nosl zapsány pouze podoby nosila, nosәla.

Či

cb)

379      sil příč. min. sg. m. (1019) — mapa s. 533

sila (1020)

1    M         sel — sél — síl (s’ie 801) — sejl 422, 433 — sil

sal 816 — s’al 812, 819, 822, 823, 82 (śał 830, též sjał 755) — s’ol  (śol 831–834, šo 835, 836)

2                 Stč. participium znělo sěl, odtud nč. sel. Spis. jazyk má vedle této podoby i sil, které podle Trávníčka (Historická
mluvnice československá, s. 397) vzniklo buď analogií se sg. siji, nebo se siel podle 5. třídy. Přikláníme se k názoru,
že sil v Čechách vzniklo pravidelným krácením ze síl (PRO A1d), jež se vyvinulo monoftongizací ze siel, které
zase vzniklo náhradním dloužením za ztrátu koncového jeru ze *sělъ, čemuž odpovídá územní rozložení variant
síl a sil. Moravské dloužení participia l-ového je zřejmě sekundární (*sělъ > sel > sél). Ve Slezsku je sil patrně
jiného původu – vzniklo snad ze sějal stahováním v s’ál, následnou přehláskou v s’iel, jež monoftongizací dává
s’íl a krácením s’il. Varianta s’al tedy představuje staženou, nepřehlasovanou a zkrácenou podobu, s’ol pak
vzniklo pravidelnou změnou -ál > -ol, viz PRO E8. Jako morfologický rozdíl tedy hodnotíme vztah všech slez.
variant proti podobám na zbývajícím území čes. jazyka, kdežto vzájemné rozdíly mezi podobami uvnitř těchto
dvou areálů považujeme za hláskoslovné (sel × sél × síl × sil, sil × s’al × s’ol).

3                 Ve vých. polovině Čech, v přechod. nář. čm., v centrální části střm. nář., na jz. Moravě a na Kopanicích
bylo zachyceno příčestí sel. Na Moravě se na území obvyklého rozsahu užívá jeho zdloužené podoby sél. Na

značné části Čech, zasahující od západu až k Benešovu, se objevuje podoba síl. Na tuto oblast na severu nava-
zuje areál pravidelně zkrácené obměny
sil, která zaujímá Roudnicko, sev. okolí Prahy, Mladoboleslavsko a sev.
Novopacko. Malá oblast této podoby se nachází také mezi Vysokým Mýtem a Svitavami.

V opavské podskupině slez. nář. byla zachycena varianta sil, k níž se od východu přimyká severojižní pruh
obcí s variantou s’al, dále k východu v obměně s’ol.

Ve městech se vedle podob doložených ve venkovském okolí objevují zpravidla i obě podoby shodné se
spis. jazykem, tj. sel i sil.

4    sal  Jg sál říd., sloven. sial, pol. siał

sel  stč. sěl, Jg, Tk, SSJČ

sil  Jg, Tk lid., SSJČ, hluž. sył

síl  Jg též siel říd.

5    sel Po 1, Ju 1–6, Ru 4 — sél Ru 5 — séł Ju 7 — sil Ru 2, 3 — síl Ju 3, Ru 2

6    MAGP 98, AJK 484

7                 Podoby příč. min. sg. f. tohoto slovesa se na většině zkoumaného území shodují co do kvality i kvantity samohlásky s maskuliny, jen
v mor. oblasti zdloužené samohlásky u maskulin mají feminina zpravidla samohlásku krátkou, tj. povětšinou se zde vyskytuje dvojice sélsela,
pouze na sev. Valašsku (b. 723, 724, 738–740, 747–750) byla zachycena délka i u feminin (séla).

Atlasy: AJK 484

Či

2                 Byly zkoumány nářeční varianty příčestí minulého od dokonavého slovesa s prostě vidovou předponou,
spis. umyl. Dokonavý tvar umyl vstupuje v nářečích do dvojí opozice: v Čechách existuje vidová opozice mýt
× umýt, kdežto na Moravě umývat × umýt a ve Slezsku pomývat × pomýt (srov. |ČJA 1-144 mýt).

Zkoumané příčestí minulé se diferencuje zejména hláskoslovně; byly zachyceny pravidelné změny staré-
ho y, srov. PRO D2ab, F2a – umil × umyl × umel × um
l apod. (ty jsou na mapě zachyceny, neboť situace na
Moravě a ve Slezsku je poněkud složitá, kříží se rozdíly kvantitativní a kvalitativní, proto bez přímého zobraze-
ní by bylo obtížné v mnoha jednotlivých bodech vyčíst skutečnou podobu zkoumaného výrazu), a rozdíly
v kvantitě samohlásky kmene minulého (náhradní dloužení se v tomto případě vyskytuje ve čtyřech variantách:
umíl, umýl, umél, um
l). Zč. podoba umejl vznikla diftongizací ý > ej ze staré podoby umýl (< umyl dloužením
y > ý náhradou za ztrátu jeru). Střm. změnu u > o,
na mapě nezobrazujeme, registrujeme ji pouze v oddíle
1 M.

Okrajově se objevuje morfologizovaný rozdíl umyl × umul (srov. učul v odd. 2 položky ČJA 4-377 učil) a roz-
díl v předponě: umil × omil × pomyl, přestože předpony zde byly původně patrně sémanticky rozlišené, dnes jde
zřejmě o předpony prostě zdokonavující (zejména v případech nedubletního výskytu.)

3                 Ve stř., již. a vých. části Čech, v pruhu při čes.-mor. hranici a na Kopanicích se užívá podoby umil, shodné
se spis. výslovností (ne se spis. grafikou). Na Moravě se objevují pravidelné nář. obměny: na Znojemsku,
Třebíčsku a jz. Prostějovsku umel, v centrální části střm. nář. um
l, na větší části Slezska umyl. Dlouhá kmeno-
vá samohláska se u sledovaného l-ového participia vyskytuje ve většině vm. nář., ve stř. části střm. nář., spora-
dicky i v jejich sev. části, v přechod. nářečích čm. a v svč. nář.

Varianta umul se objevuje ojediněle jv. od Příbora.

Rovněž distribuce předpon je u této položky územně diferencovaná. Na většině území se užívá podob
s náslovným u- (o-, ho-, h
-) umil (-myl, -mel, -ml), jen v Podještědí, Podkrkonoší a na Náchodsku byla v ne-
pravidelném pruhu zachycena varianta omil, jižně od Těšína a na Frýdecku pak pomyl.

Ve městech (kromě měst slez., kde je stav shodný s venkovským okolím) je běžná podoba umil, a to buď
jako nedubletní, nebo vedle nář. podob charakteristických pro příslušnou oblast.

4    umyl  stč., Jg. Tk, SSJČ, sloven., pol. umył (podlahu, ruce), hluž. wumył

omyl  pol. obmył

5    umil Po 1, Ju 1–6,  Ru 2–5 — umíl Ru 5 — vomil Ru 1

6    —

Či

e) Příčestí minulé od sloves s kmenem minulým zakončeným samohláskou -u

Pro příčestí v této podskupině je charakteristická diftongizace pův. zdlouženého u v jzč. nář. Z mapova-
ných položek sem patří minul (2. třída) a zul (3. třída).

382      minul příč. min. sg. m. (1472) — mapa s. 535

minula příč. min. sg. f. (1473)

1    M         minul — minol — minl — minúl (mňinúl 701) — minú 729, 734, 736 — minoul — minou 456, 457 — minól
(min
l 628, 629)

m’iny 835, 836

2                 U příč. min. minul byly zaznamenány zejména diference hláskoslovné, okrajově i rozdíl morfologický – za
morfologickou variantu považujeme jablunkovskou podobu minyl, která snad vznikla příklonem k participiál-
nímu typu sloves 3. třídy kryl, umyl.

Vedle pravidelných střm. obměn minol, minl (PRO D2ab) se objevuje rozdíl v kvantitě (a následně
i kvalitě) samohlásky před -l: minúl × minól × minoul. Ze zeměpisné situace vyplývá, že střm. dloužení kmeno-
vé samohlásky proběhlo až po ukončení změny ou > ó, a je tedy novější (pokud by dloužení proběhlo dříve, mu-
sela by podoba minól sahat až po hranici střm. a vm. nář.; tato podoba tedy nevznikla procesem minúl > minoul
> minól, ale minul > minol > minól).

Jako hláskové varianty hodnotíme i podoby, v nichž zanikl formant -l (minú, minou); ve vm. nář. ojedině-
le splynulo ú s následujícím
, na Doudlebsku se patrně zjednodušila obtížně vyslovitelná skupina dvojhlásky
a likvidy (s reliktní tvrdou výslovností, pův. ) -oul > -ou.

3                 Většinu zkoumaného území pokrývá podoba minul, shodná se spis. jazykem. Je běžná v Čechách, ve slez.
nář. a v pruhu přechodových nář. čm. V záp. Čechách (zde často nedubl.) a při jz. okraji Čech k ní přistupuje
varianta minoul, na nejjižnějším okraji Čech minou.

Na Moravě jsou obvyklé jiné podoby: oblast mezi Znojmem, Třebíčí a Moravským Krumlovem a odděleně pruh
vých. a již. od Prostějova zaujímá obměna minol (na širokém Brněnsku ve zdloužené podobě minól), pro cent-
rální úsek střm. nář. je charakteristická podoba min
l. Ve vm. nář. se užívá zdloužené podoby minúl (ta přesa-
huje na Kroměřížsko a v již. části výběžkem k Brnu), která byla zachycena i mezi Novým Městem na Moravě
a Boskovicemi a velmi řídce i v svč. nář. a na jz. Moravě. V již. části vm. nář. se rozptýleně objevuje varianta
minú.

Forma minyl je doložena z Jablunkovska.

Ve městech byla zapsána podoba minul, v oblastech s jinou nářeční podobou zpravidla jako dubletní.

4    minul  stč., Jg, Tk. MČ, sloven., pol. minął

minyl  hluž. minył

5    minul Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — minúl Ru 5

6    —

7                 U příč. min. sg. f. uvedeného slovesa se v Čechách jednotlivé podoby v kvantitě ani kvalitě samohlásky neliší od mužských, na Moravě podobám maskulin s dlouhou samohláskou před -l odpovídají feminina se samohláskou krátkou (minúlminula, minólminola), jen
v několika obcích na sev. Valašsku byla i u feminin zachycena dlouhá samohláska, podoby m. a f. si zde tedy co do kvantity odpovídají: minúl
minúla.

Atlasy: SSA 12.73,74

Či

4    vyzul  Jg, Tk, SSJČ, sloven.

zezul  pol. zzuł

zul  Jg, Tk, MČ, hluž. zuł

5    zul Po 1, Ju 1, 3, 5, Ru 2–4 — vizul Ju 1, 2, Ru 2 — zezul Ju 2, 6, Ru 4

6    —

Či

2. Formant -l se v příčestí minulém připojuje k základu zakončenému souhláskou

 

Z mapovaných položek patří do této skupiny vlezl a pásl (1. třída), jedl (atematické sloveso) a mohl
(modální sloveso).

384      vlezl příč. min. sg. m. (1865) — mapa s. 539

nesl (248)

pekl (488)

1    M         vlezl — vlezlu 463, 465 — vlézl — vlézu — vlezeł 817 — vléze 757 — vlézé 736 — vljézoł 755

vlez — vléz — vlíz — vliz — vloz

2                 U variant sledovaného příčestí minulého byly kromě základního morfologického rozdílu v přítomnosti či
nepřítomnosti formantu -l zaznamenány četné diference hláskoslovné: 1. v různých střídnicích za původně
neslabičnou likvidu -l (vlezl × -zu × -zlu × -zel × -zél × -zol), 2. v kvantitě a kvalitě kořenné samohlásky (vlezl
× vlézl, vlez × vléz, vliz × vlíz; vlez × vliz × vloz).

1. Podoba vlezl, jak ji vyslovujeme dnes, vznikla prostým „zeslabičněním“ formantu -l, v podobě (vle)zu
splynula ve výslovnosti fonetická varianta tvrdého l (ł), tj. tzv. l obalované (
), se samohláskou u. U dalších po-
dob došlo k rozvinutí slabičnosti v plný samohláskový element: u podob (vle)zel, (vle)zol před likvidou, u po-
doby vlezlu za ní; u obměny (vle)zél se samohláska dokonce zdloužila.

2. Dloužení kořenné samohlásky vlézl, vléz patrně souvisí s nápadnou tendencí k dloužení samohlásek ve
vm. nář.; nelze vyloučit nějaký vztah k náhradnímu dloužení samohlásky na konci kmene minulého u sloves
1. skupiny (dělál, šél, nosíl, minúl), které však zasahuje na rozdíl od dloužení vlézl, vléz i značnou část nář. střm.
– jako by se ve vm. nář. u sloves typu vlézl analogicky se slovesy 1. skupiny dloužila samohláska kořenná –
v tomto případě jediná možná – místo kmenové.

V záp. Čechách a v části slez. nář. se kořenná samohláska dloužila také, ale později se dále úžila (vlíz;
u zč. podoby nelze vyloučit vliv infinitivu vlízt), popř. krátila (slez. vliz).

Varianta vloz vznikla depalatalizací z vlěz (vlaz > vloz).

3                 Podoba shodná se spis. jazykem vlezl byla zachycena ve střm. nář., ve stř. části přechod. nář. čm. a v již.
části nář. dolských sev. od Břeclavi. Dále ve vm. nář. až po vých. hranici podob se zachovaným -l se užívá ob-
měny s dlouhou kmenovou samohláskou vlézl. Na Slovácku se pak objevují další podoby s různým výsledkem
vývoje pobočné slabiky: mezi Břeclaví a Uherským Brodem byla zaznamenána podoba vlézu, již. od Břeclavi
a v kopanič. nář. vlézel a vlézél, v návaznosti na slovenštinu vljézol. V jz. cípu Moravy byla jako dubletní zachy-
cena podoba vlezlu.

Na ostatním území se užívá podob bez formantu -l: v téměř celých Čechách (bez záp. úseku), na
Novoměstsku, na části Zábřežska, v jz. cípu Moravy a odděleně v záp. polovině slez. nář. byla zachycena for-
ma vlez, sev. část vm. nář. pak patří podobě s dlouhou kořennou samohláskou vléz. Varianta vlíz se vysky-
tuje jako nedubletní na záp. okraji Čech (Domažlicko, Stříbrsko, Manětínsko), zkrácená podoba vliz zaují-
má severojižní stř. pruh slez. nář. Podoba vloz byla zaznamenána v čes.-pol. přechodovém pásu (bez sev.
úseku).

V mor. a slez. městech v oblastech s jinou podobou ve venkovském okolí než vlezl se zpravidla podoba
shodná se spis. jazykem objevuje jako dubletní, ve městech v Čechách se důsledně užívá varianty vlez.

4    vlezl  Jg, Tk, SSJČ, pol. wlazł, hluž. (za)lězł

vljézol  sloven. vliezol

5    vlezl Ju 5, 6 — vlézl Ru 5 — vlez Po 1, Ju 1–3, Ru 2–4

6    —

7                 Většina zaznamenaných diferencí u položek sg. m. nesl a pekl se co do repertoáru i rozsahu shoduje s diferencemi zachycenými při
výzkumu položky vlezl.

Odlišnosti se objevily pouze se Slezsku. U položky nesl zde dochází k hláskoslovné diferenciaci jednak v kořenné samohlásce (nes / něs
zhruba na stejném území jako vlez, nis v podobném rozsahu jako vliz, ńus v čes.-pol. přechod, pruhu; navazuje na pol. podobu niósł / s ó [u]
v kořeni), jednak v podobě náslovné nosové souhlásky: nes (jz. Opavsko) × něs (sz. a jv. Opavsko, již. okraj slez. nář.) /  ńus.

Atlasy: ASJ II 286:255, 256, AJK 475

U položky pekl byl zaznamenán jediný hláskoslovný rozdíl, a to v kvalitě kořenné samohlásky: pek × pyk. Podoba pyk vznikla snad pří-
klonem k infinitivu pyc, kde -y- pochází ze starého e v návaznosti na polštinu.

Atlasy: AJK 472

Či

3                 Územní vymezení variant s formantem -l a bez něj je podobné jako u položky vlezl.

Obměna pas se kromě záp. poloviny slez. nář. objevuje téměř nedubletně i v širokém pruhu zaujímajícím
zhruba vých. třetinu Čech. Pro vých. polovinu slez. nář. je charakteristická podoba pos.

Města se většinou shodují s nář. okolím, jen do měst v mor.-slez. areálu podob bez formantu -l proni-
ká příčestí pásl (pasl) a ve městech v oblasti obměny pas v Čechách byla jako dubletní zachycena i podoba
pás.

4    pásl  Jg, Tk, MČ, pol. a hluž. pasł

pásol  sloven.

5    pásl Ju 6, Ru 2, 5 — pás Ju 1, 3–5, Ru 2, 3 — pas Po 1, Ju 2, Ru 4

6    —

Či

3. Formant -l se na části území připojuje k základu zakončenému souhláskou, na části území pak k zákla-
du rozšířenému o formant -nu-

 

Ze zkoumaných příčestí minulých této skupiny byly kartograficky zpracovány položky kvetl, rostl, četl
(1. třída) a chytl, plivl, uschl, pohnula, usnula, odpočinul (si) (2. třída), zapjal, zapjala, začal, začala, žal.

četnuł 721 — čtnúł 703, 705, 752 — čnuł — čnúł

čtal

čital — čítał 755 — čítál 738, 745, 751 — čitol (též 824)

čísł 737

L          říkal 706, 731, 746, 756, 757 — říkál 741–744, 753

2                 Byly zachyceny diference morfologické a hláskoslovné.

K prvním řadíme rozdíly četl × čet × čnúl (o těch podrobněji u položky ČJA 4-388 kvetl) a četl × čital (to
krácením z čítal, viz PRO A1a). Poslední uvedený rozdíl se váže na dvě podoby infinitivu, číst a čítat (pův.
iterativum k čísti, které však dnes v nářečích funguje jako prosté nedokonavé sloveso), k nimž pak náleží
příslušné tvary prézentu a příčestí minulého (číst: čte, četl – 1. slovesná třída; čítat: čítá, čítal (ve slez. nář. či-) – 5. slovesná třída). Za morfologickou variantu považujeme i zč. podobu čtal (k infinitivu čtát, který však byl zaznamenán
jen na nejzazším Chodsku, tj. na mnohem menší oblasti než čtal) vzniklou na základě vyrovnání préz. a inf.
kmene.

Na části území se ke kořeni čet-, příp. čt- připojil formant -nu- (čímž sloveso přešlo k 2. slovesné třídě),
který pak s tímto kořenem vytvořil souhláskovou skupinu čtn-, jež se kvůli usnadnění výslovnosti zredukovala
na čn- v podobě čnul, po vm. dloužení čnúl.

Rozdíly hláskoslovné vycházejí jednak z různých výsledků vývoje pův. neslabičného -l (četl × četlu
× četu × čtél), jednak z různých podob kořenné samohlásky v různých slovesných formách po zániku a voka-
lizaci jerů (čьt
N > čtu, čьtlъ > četl, čьtla > čtla) a z následných vyrovnávacích procesů. Stará podoba četl, na-
vazující na podobu praslovanskou a dodnes spisovná, se v nářečích uchovala jen v poměrně malé oblasti.
Mor. podoba čtl je výsledkem pozdějšího vyrovnání s femininem a plurálovými podobami čtla, čtli, případně
s prézentními tvary.

U příčestí čital ve Slezsku svědčí o starším dloužení samohlásky před -l východoslezská podoba čitol (viz
PRO A1a).

Ojedinělý je příklon k infinitivu čístčísl.

3                 Dva největší areály tvoří příčestí čet, které pokrývá celé Čechy a na Telečsku, Novoměstsku a Zábřežsku
přesahuje na Moravu, a čtl, jehož se užívá na většině Moravy. Podoba četl byla zachycena jen v úzkém pruhu na
rozhraní obou uvedených areálů, rozptýleně mezi Vsetínem a Uherským Brodem a zpravidla jako dubletní ve
většině mor. a slez. měst, tam však jde zřejmě o přejetí ze spis. jazyka.

Na záp. okraji Čech (od Stříbra po již. Klatovsko) se často jako dubletní (vedle podoby čet) objevuje va-
rianta čtal.

Obměny s odlišnými střídnicemi za staré neslabičné -l byly zapsány ve stejných oblastech jako odpovída-
jící podoby příčestí minulého sloves 2. skupiny.

Již. od Ostravy mezi Odrou a Ostravicí byla zaznamenána varianta čnul, na sev. Valašsku pak podoba
s prodlouženou samohláskou čnúl (s předstupni četnúl a čtnúl na záp. a již. okraji tohoto areálu).

Slez. nář. charakterizuje forma čital (záp. polovina) a čitol (vých. polovina). Podoby čítál, čítal byly řídce
zachyceny na sev. Valašsku a na vých. okraji vm. nář.

Na nejjižnějším okraji Moravy byla ojediněle zachycena varianta čísl.

4    četl  stč., Jg. Tk. MČ

čital  hluž. čitał, pol. czytał

čítal  sloven. (Jg, SSJČ)

čtl  stč., Tk nespis.

5    četl Ju 4, 6 — čti Ru 5 — čet Po 1, Ju 2–5, Ru 2–4 — čital Ju 1

6    —

Či

2                 Diference u zaznamenaných podob vyplývají především z jejich příslušnosti ke dvěma různým infiniti-
vům, chytit (starý dokonavý protějšek k chytat) a chytnout (novější podoba), jimž odpovídají prézentní tvary,
kterými se slovesa zařazují ke 4. (chytí) a ke 2. (chytne) třídě. Jde tedy opět o diferenci morfologickou.
Předkládaná mapa odráží stav, kdy se jen na menší části zkoumaného území užívá výhradně jednoho nebo dru-
hého slovesa, většinou obě slovesa koexistují.

U příč. min. sg. m. k infinitivu chytnout byly zachyceny diference morfologické chytl × chyt × chytnul
(o nich podrobněji u položky ČJA 4-388 kvetl) a hláskoslovné: rozdíl v kvantitě samohlásky ve formantu -nu- (chyt-
nul
× chytnúl, viz slovesa 1. skupiny), rozdíly odrážející různý vývoj staré pobočné slabiky s -l (chytl × chytlu
× chytu × chytél) a diferenci chytnoul (z chytnúl po změně ú > ou × chytnou, srov. též např. ČJA 4-382 minul).

U příč. min. sg. m. k infinitivu chytit se také objevily rozdíly morfologické (chytil × chytěl × chyťul – o nich
podrobněji např. u položky ČJA 4-377 učil) i hláskoslovné: v kvantitě kmenotvorné samohlásky (chytil × chytíl, chy-
těl
× chyťél, viz slovesa 1. skupiny) a v její kvalitě chytíl × chyťәl (tento rozdíl snad souvisí s obdobným zč. rozdí-
lem × ňə, srov. zedňәk, viz PRO C2a).

3                 S jednoduchou situací ve střm. nář. a na většině území vm. nář., kde je běžná zpravidla jen jedna podoba
příčestí minulého, kontrastuje stav na jedné straně v Čechách, na druhé straně ve Slezsku a na severu vm. nář.,
kde se často objevují vedle sebe dvě až tři podoby.

V Čechách s malým přesahem na jz. Moravu je základním tvarem příčestí chytil (na Klatovsku vedle chy-
ť
әl), které se však jako nedubletní vyskytuje jen na Královéhradecku a již. Novopacku, mezi Prahou, Kolínem
a Ledčí nad Sázavou a v okolí Příbrami, jinde se ho užívá spolu s tvarem chyt, jenž byl jako výhradní zachycen
na Strakonicku a též na čes.-mor. pomezí. K uvedeným tvarům pak jako třetí podoba porůznu přistupuje pří-
čestí chytnul, jež bylo zapisováno nejčastěji v již. Čechách (na Doudlebsku v podobě chytnoul a chytnou), na
Mladoboleslavsku a v zč. pohraničních městech.

Na většině Moravy až zhruba po linii Osoblaha – Lipník nad Bečvou – Uherský Brod byl zaznamenán pou-
ze tvar chytl (na jihu vm. nář. chytu), na východ odtud opět převažuje příčestí od slovesa 4. třídy: pro Slezsko je
charakteristická podoba chytil, která má ve vm. nář. obměnu chytíl. Ve slez. nář. se pak jako dubletní často ob-
jevuje forma chytnul, která sousedí se zdlouženou variantou chytnúl, běžnou vedle chytíl na sev. pomezí vm. nář.

Situace ve městech se zpravidla shoduje s venkovským okolím.

4    chytil  stč., Jg, Tk. MČ. sloven.

chytl  Jg, Tk, SSJČ

chytnul  Jg

5    chitl Ju 6, Ru 5 — chit Po 1, Ju 1–4, Ru 3, 4 — chiťil Ju 1–3, 5, Ru 2, 4

6    —

Či

Významným hláskoslovným jevem zaznamenaným u této položky je neprovedení přehlásky ’u > i v koře-
ni: (-)plu- × (-)pli-, který prostupuje oběma slovesy: -plul, pluvnul. Ostatní hláskové rozdíly jsou okrajové: pliv-
lu
proti většinovému plivl, znojemská varianta s vypuštěním redukovaného iplivl > plvl, splynutí vm.
s před-
chozí samohláskou – naplú
> naplú.

Na mapě registrujeme také pravidelnou střm. změnu u > o () (srov. PRO D2ab). Podoba -plól není vý-
sledkem změny ou (< ú) > ó, ale dloužení o (< u) > ó (samohláska v -plol, pravidelně vzniklého z -plul, se pro-
dloužila až po provedení změny u > o; důkazem pro to je rozsah podoby -plól jen po hranici změny u > o (viz
PRO D2b), ne až po hranici střm. a vm. nář. (srov. též ČJA 4-382 minul příč. min. sg. m., ČJA 4-383 zul příč. min. sg. m.).

Jako spisovná jsou ve sledovaném významu hodnocena příčestí plivl, plivnul, naplil a odplil.

3                 Slovesa plivnout a -plít mají zhruba stejně velký rozsah. Jz. polovinu zkoumaného území a odděleně jeho
sv. cíp – Slezsko se sev. částí vm. nář. – pokrývají příčestí od infinitivu plivnout (a variant), kdežto široký střed-
ní pás (svč. nář. se sv. okrajem střč. nář. a stř. a vých. část Moravy) patří příčestím od předponových sloves -plít
(a variant).

V jzč. nář., na větší části střč. nář. a na nejzápadnějším okraji Moravy bylo zachyceno příčestí pliv (na
Roudnicku a ve stř. Pošumaví plív), k němuž se od východu přimyká areál podoby plivl (až zhruba po linii
Svitavy, Boskovice, Mor. Krumlov). Slez. nář. s přilehlým sev. okrajem vm. nář. se vyznačují variantou pluvnul
(s neprovedenou přehláskou), která se na Vsetínsku objevuje ve zdloužené podobě pluvnúl.

Sv. část Čech a pruh mezi Boskovicemi a Mor. Krumlovem zaujímají příčestí od předponových sloves.

Sev. úsekem čes.-mor. hranice až ke Svitavám a odtud na jih pak probíhá záp. hranice neprovedené pře-
hlásky ’u  > i. Všechny tvary a podoby vých. od této hranice mají tedy kořen plu-. Centrální Haná s Holešovskem
navazuje na svč. areál příčestí -plil tvarem -plul. Tento tvar se objevuje ještě mezi Brnem a Mikulovem. Obě ob-
lasti jsou odděleny malým areálem příčestí se zdlouženou kořennou samohláskou -plól. Pro vm. nář. s přesahem
na vých. okraj střm. nář. je charakteristické příčestí -plúl, na Kopanicích je opět -plul.

Ve městech se v dubletě s výrazy běžnými ve venkovském okolí objevuje většinou v Čechách a ve Slezsku
plivnul a na Moravě plivl.

4    -plil  Jg naplil (též odplinul, odplivnul), Tk naplil, odplil, SSJČ naplil,
odplil poněk. zast. (vyplil, vyplivl jen přechodné)

plivl  Jg, Tk, SSJČ

plivnul  stč. plinul, vplinul, Jg též plinul, SSJČ

pluvl  sloven. pľuvol

pluvnul  pol. plunął, hluž. plunył

5    pliv Ju 3, 5, Ru 3 — naplil Po 1, Ju 2, 4 — naplúl Ru 5 — viplil Ju 1 — viplul Ju 6

6    —

Či

393      uschl příč. min. sg. m. (297) — mapa s. 553

uschla (298)

1    M         (h)uschl — uschlu 463, 465 — uschu — usché  736

usch — usech (též 450)

uschnul — uschnúl — uschnoul — uschnou 456, 457

uschny 832, 834–836, 84

2                 U příčestí minulého slovesa uschnout byly jako u ostatních sloves tohoto typu zachyceny morfologické
diference uschl (podoba shodná se spis. jazykem) × usch × uschnul (o nich podrobněji v komentáři k položce
ČJA 4-388 kvetl příč. min. sg. m.). Za morfologickou variantu považujeme také čes.-pol. podobu uschnyl, která vznikla buď příklonem k příčestí sloves 3. třídy kryl, umyl (viz též ČJA 4-382 minul příč. min. sg. m.), nebo rozložením a zánikem nosovky (uschnenl > uschnynl > uschnyl).

Dále byly zaznamenány obvyklé hláskové rozdíly odrážející různý vývoj staré pobočné slabiky -l (uschl
× uschlu × uschu × uschél), zdloužená varianta podoby uschnul, tedy uschnúl, a její diftongizovaná podoba
uschnoul (na Doudlebsku uschnou s odstraněním koncového -l). K variantě usch se na části území užívá obmě-
ny usech (o tom podrobněji v odd. o hláskosloví).

3                 Na Moravě a ve Slezsku se rozložení nář. variant v zásadě neliší od jiných sloves této skupiny. V Čechách
je však situace poněkud odlišná. Na většině jejich území se sice užívá podob bez koncového -l, ale očekávaný
tvar usch byl zachycen jen v záp. Čechách a v širokém pruhu po obou stranách hranice mezi střč. a svč. nář.

Zbývající území (velkou oblast na pomezí střč. a jzč. nář., dále Podkrkonoší, Podještědí a část Náchodská a ko-
nečně malý areál na styku nář. střč., svč. a čes.-mor.) pokrývá obměna usech. Na širokém Českobudějovicku pak
dominuje varianta uschnul, která se zpravidla jako dubletní objevuje navíc – více či méně soustředěně – téměř
po celých Čechách; ze Strakonicka a Doudlebska je doložena podoba uschnoul (z nejjižnějšího okraje Čech
uschnou).

Ve městech je stav zpravidla shodný s venkovským okolím, jen ve všech zč. pohraničních městech se uží-
vá výhradně varianty uschnul.

4    uschél  sloven. uschol

uschl  Jg též usechl, Tk též usechl říd., MČ, pol. usechł

uschnul  Tk, MČ hovor., pol. uschnął

uschnyl  hluž. wuschnył

5    uschl Ju 6, Ru 5 — usch Po 1, Ju 1–4, Ru 2–4 — uschnul Ju 3

6    ASJ II 289:258

7                 Přič. minulému sg. f. tohoto slovesa nebyla věnována samostatná mapa, protože územní diferenciace zachycených variant je nevýraz-
ná. Na celém území se užívá podoby uschla, jen v některých okrajových oblastech Čech se v dubletě s ní objevuje i varianta uschnula. Byla za-
psána mezi Táborem, Jindřichovým Hradcem, Čes. Budějovicemi a Strakonicemi (na Strakonicku často v obměně uschnoula), dále v pruhu
při zč. okraji a na záp. okraji střč. nář., na Novopacku. Náchodsku a také ve většině měst v Čechách (kupodivu jen vzácně v zč. pohraničí).
Rovněž ve Slezsku se jí užívá především ve městech a také na Těšínsku, tam i ve formě uschnyla, na Valašsku a na Kopanicích byla řídce za-
znamenána zdloužená varianta uschnúla.

Či

395      usnula příč. min. sg. f. (1734) — mapa s. 555

usnul příč. min. sg. m. (1733)

1    M         (h)usnula — usnúla — usnoula

usnya

usla

2                 Také sloveso usnout, ve spis. jazyce řazené ke vzoru minout, jeví zejména u příč. min. sg. f. tendenci pří-
klonu ke vzoru tisknout: usla jako tiskla.

Vedle základní morfologické diference usnula (forma shodná se spis. jazykem) × usla byl zachycen ještě
okrajový rozdíl usnula × usnyla (viz též ČJA 4-393 uschl příč. min. sg. m., ČJA 4-382 minul příč. min. sg. m.) a diference hláskoslovné: dloužení samohlásky ve formantu -nu-: usnúla (analogicky podle usnúl; objevuje se ve výrazně menším rozsahu, než je tomu u příč. min. sg. m. usnúl, viz odd. 7; srov. též ČJA 4-394 pohnula příč. min. sg. f.) a diftongizace ú > ou v podobě usnoula.

3                 Na většině zkoumaného území byla zapsána forma usnula; zaujímá celé Čechy a značnou část Moravy
a Slezska. Jako okrajové regionalismy se pak objevují její obměny: v centrální části vm. nář. usnúla, ve stř. a již.
části zč. nář. a v Pošumaví až k Prachaticím usnoula.

Malý areál na Těšínsku tvoří varianta usnyla.

Forma usla je doložena v mnohem menším rozsahu než obdobná forma pohla (viz ČJA 4-394 pohnula příč. min. sg. f.). Byla (zpravidla vedle usnula) zachycena jednak na většině území slez. nář. (bez již. a vých. okraje) s malým přesahem na sev. okraj vm. nář., jednak v již. Čechách na Českobudějovicku.

Překvapující je výrazná tendence formy usla stát se součástí mluvy ve městech na Moravě, kde se objevu-
je bez souvislosti s venkovským okolím v dubletě s podobami usnula či usnúla, a také v některých zč. pohranič-
ních městech. V ostatních městech v Čechách se užívá jen formy usnula, shodné s venkovským okolím a záro-
veň spisovné.

4    V literatuře jsou zpravidla uvedeny jen formy příč. min. sg. m.

usnula  Jg, Tk, SSJČ, pol. usnęła

usnyla  hluž. wusnyła

5    usnula Po 1, Ju 2–6, Ru 2–4 — zaspala Ju 1, 2

6    ASJ II 291:260, AJK 486

7                 Nář. varianty forem příč. min. sg. m. tohoto slovesa nejsou zobrazeny na samostatné mapě, protože repertoár i rozložení většiny
variant se téměř shoduje s položkou minul, srov. ČJA 4-382 minul příč. min. sg. m. Navíc byly zachyceny okrajové, ale poměrně důležité morfologické rozdíly, které odhalují některé nové vývojové tendence. Na okrajích Čech byla zapsána forma us, která signalizuje vyrovnávání s podobou tisk, na Moravě se především ve městech (poněkud méně často, než je tomu u feminin) objevuje forma usl.

 

Či

396      odpočinul si příč. min. sg. m. (982) — mapa s. 557

odpočinout si inf. (981)

1    M         (v)otpočinul — otpočil — otpočinú 731, 735 — (v)otpočinoul — otpočinou 457

spočinuł 817

(v)otpočnul

spočnul

uotpočny 834, 836

votpočl

votpoč (též 202)

(v)otpočal — (v)otpočál — votpočel 443, 445

2                 U této položky se zkoumaly diference v podobách vlastního slovesného tvaru (nezkoumala se přítomnost
či nepřítomnost zvratného zájmena ani jeho podoby). Zaznamenané formy příčestí jsou zpravidla odrazem pří-
slušnosti k různým infinitivům (k tomu viz odd. 7).

Byl zachycen rozdíl slovotvorný v předponě od- × s- (odpočinul × spočinul, odpočnul × spočnul), přede-
vším však diference morfologické (odpočinul × odpočnul × odpočnyl × odpočl × odpoč × odpočal) a hlásko-

slovné: různá kvantita samohlásky před -l (odpočinul × odpočinúl, odpočnul × odpočnúl, odpočal × odpočál),
vyrovnání nepřehlasované podoby příč. min. sg. m. (odpočal) s přehlasovanou podobou příč. min. pl. m. (odpo-
čeli
odpočel), diftongizace ú > ou (odpočinoul), odsunutí -l po diftongu (odpočinou) a splynutí -ú- s násled-
ným ł (odpočinú).

Ke staršímu tvaru odpočinul se vytvořil novotvar odpočnul (patrně podle počne ‚začne‘). Sloveso odpoči-
nout
se řadí ke vzoru minout (a příslušejí mu podoby příč. min. sg. m. odpovídající podobám příčestí s -l po sa-
mohlásce, tedy shodné s 1. skupinou, tj. odpočinul, odpočinúl, odpočinoul), kdežto v odpočnout se formant
-nou- dostává za souhlásku, čímž sloveso přechází ke vzoru tisknout se všemi důsledky pro formy příč. min. sg.
m. (podle územní příslušnosti s ním korespondují formy odpoč, odpočl a odpočnul). Také forma odpočal je
nová, vzniklá podle počal.

K tvaru odpočnyl srov. uschnyl, ČJA 4-393 uschl příč. min. sg. m.

3                 V Čechách byl výzkum proveden jen na tzv. opěrné síti bodů, proto je zde vymezení oblastí jednotlivých
tvarů méně přesné než na Moravě a ve Slezsku.

Největší území pokrývá forma odpočinul, shodná se spis. jazykem; je doložena z velké stř. části Čech (střč.
nář., jč. nář. a sev. část zč. nář.), z centrální Hané a z Frenštátska. Vm. nář. s Holešovskem patří variantě odpo-
čin
úl, v Pošumaví byla zapsána obměna odpočinoul (na Doudlebsku odpočinou).

Tvar odpočnul zaujímá většinu Slezska (v jeho vých. polovině je běžnější předpona s-: spočnul) a rozptý-
leně je doložen i odjinud (zejména ze záp. Moravy). Pro Třebíčsko, Znojemsko, záp. Moravskokrumlovsko a již.
část nář. čm. je typická forma odpočl, pro záp. Čechy odpoč.

Forma odpočal je charakteristická pro svč. nář. a přilehlý pruh území na Moravě (Novoměstsko,
Svitavsko, Zábřežsko), odkud směrem na jv. přechází ve zdlouženou variantu odpočál, jež dosahuje až ke
Kroměříži a Mikulovu.

Na Jablunkovsku se objevuje forma odpočnyl.

Ve městech bylo zpravidla zaznamenáno více výrazů: nejčastější je výskyt dublety odpočinul a odpočal,
k nimž někdy přistupuje i odpočnul (zč. a svč. nář., sev. a záp. Morava), popř. některá jiná forma shodná s ven-
kovským okolím.

4    odpočal  Tk. nespis., SSJČ, MČ hovor., pol. odpoczął

odpočinul  stč. -počinul, Jg, Tk, MČ, sloven.

odpočnyl  hluž. wotpočnył

spočnul  pol. spoczął zast.

5    votpočinul Ju 3, 5, 6, Ru 2–4 — otpočinúl Ru 5 — votpočnul Ju 2 — votpočal Ju 1, 2, 6 — votpoč Po 1

6    —

7                 Variantám infinitivu tohoto slovesa nebyla věnována samostatná mapa, protože jednotlivé formy, korespondující s formami příčestí
minulého, jsou méně diferencované. Infinitiv odpočinout byl zachycen v oblasti podob odpočinul, odpočinúl, příp. odpočinoul, infinitiv odpo-
čnout
v areálech příčestí odpočnul (příp. odpočnyl a odpočul), odpočl, odpoč, odpočal a odpočál. (SSJČ uvádí jako spis. pouze podobu odpo-
činout si
, kdežto inf. odpočnout si charakterizuje jako ob. – na rozdíl od formy odpočal, viz odd. 4.) Na Novoměstsku, Zábřežsku a sev. od Brna
tvoří mikroareály forma odpočít, která patrně vznikla nověji zkřížením podob odpočinout či odpočnout s počít ‚začít‘ (při výzkumu pro ČJA
už nebyl zaznamenán starobylý jvč. inf. votpočít si, který uvádí Machek). Podobně inf. odpočat, doložený z mikroareálu na vých. okraji střm.
nář. záp. od Kyjova a rozptýleně z vm.-slez. pomezí, patrně vznikl příklonem k inf. počat ‚začít‘, v uvedených oblastech užívanému.

Či

U příčestí zapal jde o původní podobu (stč. zapal), k níž se vytvořila pod vlivem jotace v příčestí minulém
pl. m. (zapěli) a v infinitivu (pův. zapieti) nová podoba zapjal, shodná se spis. jazykem. Rozdíl mezi oběma po-
dobami považujeme za hláskoslovný; rovněž podobu zapěl, která vznikla příklonem k příčestí minulému pl. m.,
kde byly podmínky pro přehlásku, hodnotíme jako hláskoslovnou variantu. Byl zaznamenán i rozdíl v kvantitě
samohlásky před -l: zapjal × zapjál. Valašské zap’ál vzešlo asi nověji ze zapjál příklonem k místním podobám
s rozloženou měkkou retnicí před i, e, srov. PRO B5a (nelze však ani vyloučit zachování staré podoby s nepro-
vedenou depalatalizací). Okrajová podoba zap’yn má snad původ v zap’un, které se přiklonilo k typu na -yl
(srov. minyl, ČJA 4-382 minul příč. min. sg. m.), běžnému v okolí (možný je i hláskoslovný původ této podoby rozložením a zánikem nosovky, srov. uschnyl, ČJA 4-393 uschl příč. min. sg. m.).

U příčestí k infinitivu zapnout byly zachyceny morfologické diference běžné u typu tisknout, tj. v přítom-
nosti či nepřítomnosti formantu -nu- (zapl, zap × zapnul – podoba hodnocená v SSJČ jako říd.), u příčestí bez
-nu- pak v přítomnosti či nepřítomnosti formantu -l (zapl × zap). Dále byly zapsány obvyklé hláskové rozdíly
odrážející různý vývoj staré pobočné slabiky souhl. + -l (zapl × zaplu × zapu × zapél), diference v kvantitě sa-
mohlásky před -lzapnul × zapnúl a diftongizovaná podoba zapnoul (na Doudlebsku ojediněle zapnou s od-
sunutým -l).

3                 Obraz rozložení jednotlivých zachycených variant je značně různorodý. Nejfrekventovanější je podoba
zapnul, která byla zaznamenána více či méně soustavně na většině území, avšak zpravidla jako dubletní; jako
výhradní výraz se objevuje na Mladoboleslavsku, v širokém okolí Prahy a v návaznosti v pruhu táhnoucím se již.
směrem kolem Příbrami, Strakonic, Prachatic až k Čes. Budějovicím a dále na nejjižnější okraj Čech, odděleně
pak na Zábřežsku a sev. Boskovicku a na většině Slezska. Zdloužená varianta zapnúl se objevuje porůznu na
území víceméně pravidelného dloužení samohlásky před -l (srov. slovesa 1. skupiny, např. dělál, šél, nosíl, minúl),
obměna zapnoul je běžná na Strakonicku a na Doudlebsku (z jeho nejjižnějšího okraje je doloženo i zapnou).

Varianta zapl pokrývá většinu střm. nář. (bez Zábřežska a sev. Boskovicka) a již. část čm. a vm. nář.
(z Telečska se dokládá obměna zaplu, z již. vm.-sloven. pomezí zapu, z již. Břeclavska zapél).

Forma zap je na rozdíl od jiných příčestí bez -l doložena zejména jen v záp. Čechách s přesahy na záp.
okraje střč. a jč. nář., jinde (svč. nář., Zábřežsko) se objevuje nesoustavně.

Varianta zap’un, často v dubletě s formou zap’yn, je typická pro přechodná nářečí čes.-pol.

Vých. polovina Čech a stř. a sev. část vm. nář. patří tvarům příčestí minulého k pův. infinitivu zapít: starý
tvar zapal zaujímá téměř celou oblast svč. nář., vých. polovinu střč. nář. a široké Táborsko. Podoba zapjal byla
zachycena na již. čes.-mor. pomezí (Jindřichohradecko, Telečsko), na Novoměstsku a dále na Příborsku, obmě-
na zapjál je nejčastěji užívaným příčestím na Valašsku a širokém Uherskobrodsku.

Na Strakonicku a Jindřichohradecku se vzácně objevuje příčestí zapěl.

Z měst jsou většinou doloženy podoby shodné s nář. okolím, jen v zč. pohraničních městech bylo zapsáno
téměř výlučně příčestí zapnul a ve vm. a slez. městech vedle výrazů běžných ve venkovském okolí také zapl.

4    zapal  stč. (-)pal, sloven. zapäl

zapjal  Jg, SSJČ, pol. zapiał

zapl  sloven. zapol

zapnul  Jg, SSJČ říd., hluž. zapnył

5    zapal Ju 1–3, Ru 1 — zapl Ju 6, Ru 5 — zap Po 1, Ju 1, 5, Ru 2–4 — zapnul Po 1, Ju 2–4, Ru 3

6    ASJ II 290:259

Či

Za povšimnutí stojí, že na vých. Moravě nedochází u příč. min. sg. f. zapjala k příklonu ke zdloužené
podobě maskulina (tj. není zde podoba *zapjála), jako např. u příčestí pohnúla, usnúla (srov. ČJA 4-394 pohnula příč. min. sg. f., ČJA 4-395 usnula příč. min. sg. f.) či zapnúla.

3                 S příč. min. sg. m. koresponduje jen areál formy zapala a zapjala na čes.-mor. pomezí. Tvar zapjala je do-
ložen i ze stř. a sev. části vm. nář., kde je jeho muž. ekvivalentem podoba zapjál. Varianta zapla se však vysky-
tuje nejen v mor. areálu podoby zapl, ale i na Zábřežsku a sev. Boskovicku a na většině území slez. nář., kde má
tvar muž. rodu podobu zapnul. V svč. a částečně i střč. nář. se objevuje jako jedna z koexistujících forem a nej-
častěji používaným tvarem je v záp. polovině Čech, tedy v oblasti podob zap a zapnul u maskulin.

Forma zapnula byla stejně jako zapnul zaznamenána také téměř na celém území (řídce jen ve slez. nář. a v záp.
Čechách), ale skoro vždy vedle dalších výrazů, nedubletně se objevuje jen na malé oblasti v okolí Prahy. Zdloužená
podoba zapnúla je doložena porůznu zejména ze stř. a sev. části vm. nář., obměna zapnoula z jz. Strakonicka.

V čes.-pol. přechodovém pásu převažuje příčestí zap’yna.

Ve městech se zpravidla objevují podoby shodné s nář. okolím, jen ve vých. polovině Čech už tradiční vý-
razy ustupují běžnějším výrazům zapla a zapnula.

4    Podoby příč. min. sg. f. nejsou v používané literatuře uvedeny; lze je vyvozovat z podob mužských.

5    zapjala Ru 5 — zapala Ju 1, 2 — zapla Po 1, Ju 1–6, Ru 2–4 — zapnula Po 1, Ju 2, 3

6    ASJ II 290:259, AJK 485

Či

Forma žnul je náležitým tvarem k infinitivu žnout; vznikla zřejmě vyrovnáváním s prézentními tvary, kde
byl n-ový formant od původu. U obměny žnúl došlo k dloužení v důsledku analogického vyrovnávání s tvary
s délkou vzniklou náhradním dloužením za ztrátu jeru, podoba žnoul je výsledkem diftongizace ú > ou.

V okrajové formě žun se reflektuje rozložená nosovka a odpadnutí koncového -l.

3                 Mapa poskytuje značně různorodý obraz. Nejrozsáhlejší území pokrývají formy žal a žnul.

Příčestí žal bylo zaznamenáno v Čechách na rozsáhlé oblasti zahrnující již. polovinu střč. nář. a sev. polo-
vinu jč. nář. s výběžkem až na Doudlebsko a dále na záp. Moravě, v sev. polovině střm. nář. a na Příborsku.
Zpravidla jako dubletní s formou žnul se vyskytuje ještě v odděleném areálu pokrývajícím horní Pojizeří,
Novopacko a Královéhradecko a je doloženo i z úzkého pruhu při již. části mor.-sloven. hranice. Na většině úze-
mí vm. nář. a ve stř. části střm. nář. se téměř výhradně užívá podoba žál. V pruhu při již. okraji Čech byla za-
chycena varianta žel a v záp. Čechách obměna žíl.

Forma žnul tentokrát územně koresponduje s infinitivem žnout, její zeměpisný rozsah je ve srovnání s in-
finitivem jen poněkud menší (viz ČJA 4-352 žnout inf.). Pokrývá sev. část Čech až k linii Roudnice–Praha–Kolín–
Litomyšl (na Novopacku a Královéhradecku je dubletní s formou žal), dále širší Třebíčsko a část Znojemska
a také Slezsko; porůznu se objevuje i jinde, zejména v Čechách, z Moravy je rozptýleně doložena varianta žnúl
a ze Strakonicka žnoul.

Pro přechod. nář. čes.-pol. je typická forma žun.

Města se shodují s venkovským okolím (v pohraničních městech se tato položka nezkoumala).

4    žal  stč., Jg, Tk, MČ, sloven., pol. żął

žnul  Tk lidově, hluž. žnjał

5    žal Ju 1, 5, 6, Ru 2–4 — žál Ru 5 — žnul Po 1, Ju 2–4, Ru 4

6    SSA 12.46, OLA 629

Či

Příčestí trpné

Spisovný jazyk uchovává v tvoření trpného příčestí většinou původní stav. Východiskem jsou zde zpravi-
dla přechodná slovesa. Příčestí trpné se tvoří formantem (e/ě)n-ovým (nes-en, sáz-en, tišt-ěn, proš-en, trp-ěn),
n-ovým (volá-n) nebo t-ovým (minu-t, ža-t, kry-t).

Ve spisovném jazyce se trpných příčestí využívá pro tvoření pasivních rezultativních adjektiv, tj. adjektiv
vyjadřujících vlastnost plynoucí ze zasažení dějem (nesený, mytý), pro tvoření opisné formy trpného rodu (za
využití pomocného slovesa být a jmenných koncovek: být nesen /-a/-o, být kryt /-a/-o), pro tvoření tzv. rezulta-
tivního pasiva, které vyjadřuje výsledný stav plynoucí z předcházejícího děje (ve větných konstrukcích typu je /
máme otevřeno
), a pro tvoření verbálních substantiv (nesení, krytí).

Na rozdíl od spisovného jazyka je v dialektech trpný rod uchován jen jako relikt, a to v některých obra-
tech (být bit). Hojné uplatnění zde naopak nacházejí rezultativní adjektiva, která navíc na části zkoumaného
území nahrazují jmenný pasivní tvar v přísudku (po sponě: je bitý, je / máme otevřené).

 

I. Adjektiva odvozená z příčestí trpného

V dialektech byl zjištěn namnoze stav shodný se spisovnou češtinou, existují tu však i jevy typické jen pro
nářečí. Jde především o diference spočívající ve využití rozdílných odvozovacích základů. Na části území se navíc
trpné příčestí tvoří, na rozdíl od spisovné češtiny, také od sloves nepředmětových, jak dosvědčují adjektiva
v konstrukcích jako je odejí ‚odešel‘, je umřítý ‚umřel‘, byl narukovaný ‚narukoval‘. Stavový význam umožňu-
je nahradit adj. odvozené z trpného příčestí adjektivem tvořeným z příčestí činného (l-ového), srov. nář. za-
přahlý
nebo je odešlý ‚odešel‘.

V uplatnění rozdílných odvozovacích základů pro adjektiva z příčestí trpného se projevují diference dvo-
jí povahy, které spočívají a) v rozdílném využití n-ového a t-ového formantu, b) ve vyrovnávání podoby odvo-
zovacího základu s ostatními tvary v paradigmatu:

a) Rozdíly ve využití formantů jsou dány příslušností k slovesným třídám a typům, srov. pův. podobu trp-
ného příčestí zapražen (→ adj. zapražený) a novotvar zapřáhnut (→ adj. zapřáhnutý), požat (→ adj. požatý)
a požnut (→ adj. požnutý).

b) Za působení tendence po vyrovnání tvarů v paradigmatu vznikají další varianty. Vyrovnáním podle in-
finitivu na -ít vznikla u sloves 1. třídy typu třít, 2. třídy typu žít / žnout a vzít a 3. třídy typu krýt nová příčestí na
-ít (srov. adj. utřítý, otevří, požítý, vzítý, ohřítý).

Nelze vyloučit, že se na utváření těchto nových příčestí mohla podílet i vývojová posloupnost ’á > ie > í.
Dosvědčuje to soustředěný výskyt adjektiv na -ítý na územích, kde k vyrovnávání ve prospěch přehlásky do-
cházelo i v jiných případech: adjektiva na -ítý se zformovala ve výrazný typ zejména v již. a stř. pásu území po-
dél bývalé čes.-mor. hranice. Toto teritorium je také oblastí, kudy prochází hranice podob typu kuřátko (záp.)
× kuřítko (vých.), smát se (záp.) × smít se (vých.). Paralelní jev existuje odděleně také na zč. okraji. Blíže srov.
odd. o hláskosloví.

O vyrovnání výchozích příčestí ve prospěch dalších tvarů paradigmatu svědčí adj. na -etý (např. začetý
podle příč. min. činného začel, srov. ČJA 4-399 začal příč. min. sg. m., podobně ohřetý podle ohřel). Specifickým případem je morfologizovaný hláskoslovný jev zasahující tvar příčestí ve slez. nář., v nichž se u sloves 4. třídy vyvinula participiální forma na -dzen (srov. např. adj. zasadzený), která vznikla na pozadí alternace u sloves s participiem na -cen, srov. zasaditzasadzený jako (náležité) chytitchycený.

Ostatní jevy zaznamenané v tvarech trpného příčestí se týkají jen jednotlivých případů a upozorňujeme
na ně v příslušných komentářích.

Na mapách představujeme adjektiva s pas. participiálními základy utvořená jednak od sloves předměto-
vých (vesměs přechodných) v položkách zapřažený, zapjatý, požatý, začatý, vzatý, utřený (s přikomentovanou
položkou otevřený), ohřátý, zasazený, snědený, jednak od sloves nepředmětových (ta tvoří jmennou část spo-
nově jmenného přísudku ve tvaru tzv. stavového perfekta), a to v položce je odejítý/odešel (s přikomentovanou
položkou utekl/uletěl).

Na žádné z map nezaznamenáváme náležité hláskové obměny koncového , tj. , -y, , -ej, , -. K nim
srov. PRO Ala, D1abc, D3ab.

4    zapřáhnutý  sloven. zapriahnutý, pol. zaprzęgnięty

zapřažený  (Tk, MČ – u obou part. pas. zapřažen)

zapřežený  hluž. zapřežnjeny (stč. part. pas. zapřěžen)

5    zapražení Ju 3 — zapřaženej Ju 1, 5, Ru 2–4 — zapřižené Ju 6 — zapřáhnutej Po 1, Ju 2 — zapřahlí Ru 5 — zapříhłý Ju 7 — zapřihłý Ju 7

6    —

Kl

2                 Ve tvaru slovesného adjektiva odvozeného od trpného příčestí slovesa požít/požnout byly zaznamenány
diference, které vyplývají z rozdílných odvozovacích základů, a to z příčestí t-ových (požat/požet/požít × požnut) a z příčestí n-ového (požňun).

V adj. požatý je odvozovacím základem pův. tvar trpného příčestí požat, shodný se spis. jazykem. Na vět-
šině území se uchoval, a to nejen tam, kde se v nář. užívá infinitivu požít, popř. požat, ale i v dialektech s novým
infinitivním tvarem požnout. V tvaru poží se odráží vyrovnání podle (staršího) infinitivu požít, adjektivum po-
žetý
dokládá příklon k příčestí činnému 1-ovému poželi. Srov. též ČJA 4-401 žal příč. min. sg. m.

3                 Nář. diference se soustřeďují na vých. polovinu zkoumaného území: Výrazně vymezeny jsou areály výrazu
požnutý na jz. Moravě a ve Slezsku, rozptýleně byla tato podoba zaznamenána také v svč. nář. Tvar poží je dolo-
žen z malého areálu s centrem na Prostějovsku a též ze záp. Moravy. Na ostatním území se užívá adjektiva požatý.

Ve městech výzkum nebyl uskutečněn.

4    požatý  sloven., hluž. -žnjaty (stč., Db, Tk, MČ – u všech part. pas.
požat)

požetý  pol. pozięty

požnutý  (MČ part. pas. požnut hovor.)

5    požatí Ju 2, 5, 6, Ru 5 — požatý Ju 7 — požatej Ju 1, Ru 2–4  — požnutej Ju 2, 3 — wožnutej Po 1

6    —

Kl

Sloveso hřát má dvě stará východiska, a to *grějN grěti a *grejN grьjati, která mohla mít už v stč. období
stejné znění infinitivu: hřieti. Lze předpokládat, že tvary s -á-/-a- vycházejí z formy mužského příčestí l-ového
nebo t-ového slovesa hřáti vzniklého stažením skupiny *ьja z *grьjati. Tvary s -é-/-e-/-í-/-i- vznikly splynutím s in-
finitivním kmenem tohoto slovesa (hřieti), nebo jde o uchované tvary původnější, které navazují na výchozí slo-
veso *grěti.

Na mapě zaznamenáváme i podoby, které vznikly odsunutím h- při zjednodušení hláskového skupení -hř-
(např. ořátý, ořetý, ořítý, zeřítý). K této změně viz ČJA 5, Změna hř-
> ř, s. 390–394.

U adj. ze-/ohřátý ve slez. nář. neregistrujeme pravidelné obměny hlásky á, k nim srov. PRO A1a, PRO E8.
Nezaznamenáváme ani krácení samohlásky -í- v mor. a slez. nář., srov. PRO A1ab. Zč. podoba s krátkým -i- ohři-
vznikla zřejmě vyrovnáním podle sloves typu krýt (part. pas. kryt); v severní části areálu této formy na sz. okra-
jích Čech může být krátkost vokálu podepřena pravidelným krácením -í- na tomto území (srov. PRO A1cd).

Varianta ořiný reflektuje následné zkrácení patrně vlivem podoby ohřitý.

3                 Většinová jsou adjektiva odvozená od základu s předponou o-. Na východ od linie probíhající městy
Litovel, Boskovice, Moravský Krumlov a Znojmo se vyskytují adjektiva s předponovým ze-.

Podoby -hřátý se užívá v Čechách a ve slez. nář. Ve střč. dialektech (kromě jejich záp. okraje) a na přileh-
lém území jzč. je běžná varianta ohřátý. Malý areál tvoří též na jz. okraji Čech s centrem na Klatovsku. Obměna
ohřatý byla zachycena v záp. polovině Čech, a to vždy jako dubleta k formě ohřitý. Varianta zehřátý byla zazna-
menána ve vých. polovině slez. nář.

Podobou -hřítý se vydělují zejména mor. nář. a záp. úsek slez. dialektů; záp. hranice areálu je vymezena li-
nií probíhající podél bývalé zemské hranice (s přesahy oběma směry). Ekvivalent ohřítý je typický zejména pro
záp. úseky tohoto areálu (soustředěněji se vyskytuje i na území mezi Brnem a Mikulovem a v oblasti mezi
Prostějovem a Vsetínem), varianta zehřítý pro jeho stř. a vých. část. Odděleně je adj. ohřítý doloženo i ze záp.
úseku jzč. nář., ojediněle též ze stř. Čech. Jako regionalismus omezený pouze na část záp. a sz. Čech se jeví po-
doba ohřitý.

Ekvivalentu -hřetý se užívá spíše na okrajích zkoumaného území; adj. ohřetý je doloženo z již. (ojediněle
sz. a sv.) Čech a z přilehlé jz. Moravy. Zde se sporadicky vyskytuje i forma zehřetý; její zdlouženou podobu ze-
hřétý
zachytil výzkum odděleně na pomezí vm. a slez. nář. V témž mikroareálu se objevuje varianta ohřétý.

Adj. ohřený je dialektismem jihozápadomoravským. Na Chodsku byla ojediněle zapsána varianta ořiný
(srov. dále).

Výrazné areály tvoří obměny bez kořenné souhlásky h-, a to zejména na území svč. nář. s přilehlými okra-
ji střč. nář. (ořátý, ořatý, ořitý, ořetý), popř. přilehlého sz. okraje střm. dialektů (ořítý). Jen okrajová území po-
krývají tyto podoby v zč. (ořátý, ořitý, ořiný) a v jč. (ořetý) úseku.

Stav ve městech se zpravidla shoduje s venkovským okolím, jako nový proniká spis. výraz ohřátý. Ten se
uplatňuje zejména v mluvě sm. a zč. pohraničních měst, zde vedle varianty ohřatý, která má zřejmě interdialek-
tickou povahu.

4    ohřený, ohřiný  pol. ogrzany (stč. -hřěn, -hřien, Jg ohřen, ohřán,
zahřín – u obou part. pas.)

ohřatý  (Jg part. pas. ohřat)

ohřátý  MČ, sloven, -hriaty

ohřetý  hluž. wohrěty (Jg part. pas. zahřet)

ohřitý  Jg

ohřítý  (Jg part. pas. zahřít)

5    vohřátej Ju 3–5, Ru 4 — vořátej Ju 1, 2, Ru 4 — wořátej Po 1 — vohřítej Ru 3 — vohřitej Ju 4 — zehřítý Ju 7, Ru 5 — zehříté Ju 6

6    AJK 1316

Kl

a slez. dialekty adjektivem vzatý. Zejména pro nář. na sev. Opavsku a Jablunkovsku je příznačný dialektismus
vzaný.

Ve městech nebyl výzkum proveden.

4    vzatý  pol. wzięty, hluž. wzaty (stč., Tk a MČ part. pas. vzat)

5    vzatej Ju 1, 3, Ru 3 — zatej Ju 2 — zatej Ju 2 — vzítý Ju 7 — vzítí Ru 5 — vzalej Ru 2, 4

6    —

Kl

dz’ × dz u zasadz’ic’ × zasadzeny, a navazuje na sousední polštinu a slovenštinu. Nelze ji hodnotit jako obměnu
ď: do realizace skupení -dze- se totiž nepromítají náležité regionální obměny (dz’, , , srov. PRO D5abcd).

3                 Centrální územní postavení zaujímá adjektivum zasazený. Užívá se ho v celých Čechách (s výjimkou sev.
a sv. okraje), ve střm. nář. (kromě jejich jz. poloviny) a v ostravickém úseku slez. nář. Výraz zasaděný byl za-
znamenán zejména na Moravě: zde tvoří výrazný areál, pokrývající jz. polovinu střm. nář. (území na západ od
řeky Svitavy) a dále vm. nář. s výjimkou Kyjovska. Také byl zachycen v sev. polovině svč. nář.

Slezské dialekty se vyčleňují adjektivem zasadzený. Inventář nář. výrazů doplňuje označení zasažený,
které tvoří mikroareál na Zábřežsku; ojediněle bylo zachyceno též na sv. od Brna.

Stav ve městech se shoduje se situací v nář. okolí.

4    zasaděný  sloven. -de- [ďe]

zasadzený  pol. zasadzony, hluž. -sadźeny

zasazený  (stč., Tk, MČ – u všech part. pas. -sazen)

5    zasaďění Ru 5 — zasaďený Ju 7 — zasaďenej Po 1, Ju 1, Ru 2, 3 — fsaďenej Ju 5 — saďenej Ju 2, 5

6    OLA 501

Kl

 411     (je) odejítý / odešel (adjektivum v tvaru stavového perfekta) (2455) — mapa s. 583

(je) utečený, uletěný / utekl, uletěl (2456)

1    M         (v)odejitý (-jynty 832, vodehité 657, 658, vodjitej 110) — (v)odejítý (vodehíté 634, 635, 637, odéjítý 751)

vodejďitej

vodejdutej

odejdený (též 713, odéjdený 724, 739, 740, 742, 748, 749, 754, též odendení 713, odejďení 757)

(u)odejdzeny (též 755, -uny 828, 831, 835, 836, odendzyny 828, odyndzuny, odyndz’uny 832)

vodešlý

(v)odešel (vorešel, (v)odešél, (v)odešil)

2                 Výzkumem se zjišťoval výskyt deverbálních adjektiv odvozených od sloves se základem -jít a diference ve
výchozích základových příčestích. Východiskem zde bylo adjektivum v tzv. stavovém perfektu zaznamenáva-
ném ve významu ‚odešel‘: kromě slovesného tvaru odešel (tj. vyjádření shodného se spis. jazykem) se v nář. to-
tiž užívá též vazby sponového slovesa být a adjektiv utvořených od slovesa odejít, a to jednak adjektiv vycháze-
jících z příčestí trpného (t-ového a n-ového), jednak z příčestí činného (l-ového).

Zatímco adjektivum odvozené z příčestí činného (odešlý) má paralelu ve spis. jazyce (srov. adj. ušlý, vyšlý
atd.), adjektiva vycházející z příčestí t-ového (odejítý/odejitý × odejditý × odejdutý) a n-ového (odjedený × odejdzený) jsou výhradně nářeční.

Ve fundujících příčestích adjektiv se projevuje vyrovnávání s různými tvary slovesa odejít: V adj. odejítý
se odráží příklon k inf. kmeni (odejí-t), o témž vyrovnání svědčí rovněž ekvivalent odejitý zapsaný v oblasti pra-
videlného krácení í > i (inf. odejit, srov. PRO A1bcd); na území mimo tuto oblast (zejména v jv. části střm. nář.)
je krátkost samohlásky i (odejitý) zesílena zřejmě příklonem k adj. odvozeným z příčestí sloves 3. třídy (např.
bitý). Prézentní kmen je základem adjektiv odejditý (jako zabitý), odejdutý (jako zahnutý) a odejdený (jako ne-
sený
). Préz. kmen je obsažen i v adj. odejdzený; k alternaci -dzený srov. ČJA 4-409 zasazený.

Zeměpisné rozšíření jednotlivých adjektiv ukazuje, že různorodost v tvoření je podmíněna též kontaktem
oblastí s rozdílnými výrazy: sv. Čechy se ukazují jako přechodová oblast mezi areály výrazů odešel a vazeb typu
je odejítý/odejitý. Průvodním jevem je zde existence dalších adjektiv, srov. odešlý, odejdutý, odejditý. Adj. ode-
šlý
se vždy objevuje v bezprostřední blízkosti území, kde byl zapsán jako výhradní ekvivalent tvar odešel.

Rezultativní adjektiva byla zaznamenána rovněž velmi často ve vazbách typu má školu vijitou (b. 127, srov.
i má školu vijdutou (b. 144), má školu višlou (b. 127), má to podejití vodó (b. 640) atd.).

Na mapě nezaznamenáváme obměny příčestí odešel; k diferencím u -šel srov. ČJA 4-375 šel příč. min. sg. m.

3                 S výjimkou malého areálu na Mladoboleslavsku a Novopacku a ojedinělých dokladů z jzč. nář. se výskyt
adjektiv soustředí do vých. částí zkoumaného území; i zde však existují menší oblasti, v nichž se adjektiva neuží-
vá, a to v záp. okrajových úsecích střm. nář. a v centrálních střm. nář. Záp. hranici výskytu těchto adj. tvoří linie,
která vede od náchodského výběžku k Hradci Králové a pokračuje k Ledči nad Sázavou, Jihlavě a Slavonicím.

Směrem na východ od této linie se na území Čech a střm. a vm. nář. (kromě jejich vých. okrajových úseků)
užívá adjektiv odejítý a odejitý: Podoba odejítý byla zaznamenána z území na záp. od řeky Svitavy (mezi
Svitavami, Novým Městem na Moravě a Brnem) a ve většině vm. nář., varianta odejitý na ostatním území uve-
deného areálu a odděleně v sev. Čechách na Novopacku. Vých. polovina svč. nář. se vyznačuje navíc koexistencí
adj. odejdutý, odejditý a odešlý; ekvivalent odešlý byl zapsán též v centrálním úseku střm. nář. a ojediněle též v jzč.
dialektech. Vých. příhraniční pruh vm. nář. se vyděluje příd. jménem odejdený, slez. nář. výrazem odejdzený.

Situace ve městech se u starší generační vrstvy shoduje se stavem zjištěným v nář. okolí, mladá generace
však dává přednost vyjádření shodnému se spis. češtinou (odešel).

4    odešlý  Jg, SSJČ

5    vodešel Ju 1–3, Ru 3 — wodešel Po 1 — odešél Ru 5 — je vodejitej Ru 3 — je odejítí Ru 5 — je odejítý Ju 7

6    OLA 3100

7                 Výzkum výskytu rezultativních adjektiv od dalších nepředmětových sloves potvrdil, že na záp. části území čes. národního jazyka je
jejich existence spíše výjimkou, zatímco směrem k východu jejich zastoupení vzrůstá. U položky utekl/uletěl byla zaznamenána adjektiva,
jejichž základem je trpné příčestí n-ové (utečený / uletěný, v náležitých hláskových obměnách), jen zřídka t-ové (holítnoté v bodě 623). Adj.
s fundujícím příčestím činným byla zachycena jen ojediněle, vždy však v oblastech s výskytem ekvivalentu odešlý (uteklej b. 136, uleťelé b. 618).
V Čechách se stavové perfektum těchto sloves dokonce omezuje jen na mikroareály v okrajových úsecích. Na Moravě a ve Slezsku jsou zase
spíše výjimkou oblasti, kde se těchto adj. neužívá.

Atlasy: OLA 3100

II. Trpné příčestí jako základ jmenné části přísudku ve větných konstrukcích typu je ⁄ máme otevřeno a jako
základ pro tvoření opisné formy trpného rodu (byl bit)

K diferencím ve tvoření fundujících příčestí, které spočívají jednak ve využití základů n-ových a t-ových
(např. semleno × semleto) a jednak ve vyrovnávání základu těchto příčestí podle jiných tvarů paradigmatu, popř.
jiných slovesných vzorů (např. otevříto podle inf. otevřít, skliděno podle inf. sklidit), srov. zde úvod ke kapitole
Adjektiva odvozená z příčestí trpného.

K těmto rozdílům přistupuje diference hláskoslovná, jež zasahuje formy na -eno: v nich došlo k zdlouže-
ní buď pův. -eno > -éno a k následnému zúžení v -íno (semlíno), nebo pův. -ěno na -ieno a k následné mono-
ftongizaci na -íno (otevříno). Jen ojediněle a patrně za podpory infinitivu se tento vývoj projevuje u forem na
-eto/-eté, srov. otevříto / otevříté. Hláska í v uvedených formách však podléhá pravidelným regionálním obmě-
nám pouze v nářečích na Moravě (PRO Alb).

Zásadní povahy je však morfologický rozdíl v deklinaci zjištěných forem. Zatímco v záp. polovině zkou-
maného území zůstává původní jmenný tvar uchován (otevřeno, otevříno), ujal se ve východní polovině území
a odděleně též v sev. Čechách v záp. úseku svč. nář. novotvar svědčící o přičlenění k deklinaci adjektivní (slože-
né: otevřené).

Uvedený rozdíl, tj. uchování deklinace jmenné a vřazení k deklinaci složené, zasahuje rovněž tvar trpné-
ho příčestí v opisném pasivu (bit × bitý).

Na mapách jsou uvedené jevy představeny v položkách (je/máme) otevřeno, (je/máme) uvařeno s při-
komentovanou položkou (je/máme) upečeno, (je/máme) sklizeno, (je/máme) (se)mleto a (byl) bit.

Na žádné z map nezaznamenáváme náležité hláskové obměny koncového , tj. , -e, , -i. K nim srov.
PRO A1ab, E5.

Stav ve městech se v zásadě shoduje se situací zjištěnou ve venkovském okolí, pod vlivem spis. jazyka pro-
niká ekvivalent otevřeno do mluvy měst, zvláště zm. a pohraničních.

4    otevřeno  Tk, MČ

otevřené  sloven. otvorené

5    voteřeno Ju 4 — voteřino Ju 1 — vodevřino Ju 5 — vodevříno Ru 2 — vodeříno Ju 1–3 — otevřené Ju 7 — votevření Ju 4 — votevřeni Ju 6

6    —

Kl

413      (je⁄máme) uvařeno perf. (373) — mapa s. 587

(je/máme) upečeno (489)

1    M         (h)uvařeno (hu- 304, 305) — (h)uvaříno (í: jen PRO A1b, -řә- 611)

vařeno — vaříno

(h)uvařené (-one 801, -une 831–836, -yny 818)

vaření

2                 V jmenné části přísudku byl vedle základních diferencí, které spočívají v uchování jmenného participiál-
ního tvaru a v užití adjektiva ve složeném sklonění (uvařeno/uvaříno, vařeno/vaříno × uvařené, vařené), zjiš-
těn navíc rozdíl slovotvorný: Jako plného ekvivalentu tvaru uvařeno (popř. nář. uvaříno), odvozeného od do-
konavého slovesa a shodného se spisovným jazykem, se v dialektech užívá také formy vařeno (popř. vaříno),
odvozené od slovesa nedokonavého. Synonymie obou forem, předponové i bezpředponové, potvrzuje, že před-
pona zde má čistě vidový charakter, a nemodifikuje tedy význam. U sloves, u nichž se předpona podílí na utvo-
ření nového významu, se totiž v dialektech bezpředponové varianty nevyskytují, srov. ČJA 4-412 (je/máme) otev-
řeno, ČJA 4-416 (je/máme) semleto, ČJA 4-414 (je/máme) sklizeno perf. atd.

K obměnám v příponě -eno × -íno/-ino srov. ČJA 4-412 (je/máme) otevřeno.

Místy, soustředěněji však na východě zkoumaného území, se užívá slovesa s předponou na- (navařené).
Tento jev na mapě neregistrujeme.

3                 Základní morfologický protiklad tvarů jmenných (záp.) a složených (vých.) je výrazně územně vymezen
a shoduje se s distribucí těchto tvarů zjištěných v položce ČJA 4-412 (je/máme) otevřeno.

Ostře územně vyhraněn je rovněž výskyt bezpředponových a předponových variant. V Čechách převažu-
je sloveso bez předpony: Varianta vařeno tvoří areál v záp. oblasti jzč. nář., obměna vaříno v ostatních jzč. nář.
a v dialektech střč., tvarem vařené se vyčleňuje sz. okraj svč. nář.

Předponového slovesa jako základu se užívá na ostatním území: Pro vých. polovinu území národního ja-
zyka a sz. polovinu svč. dialektů je charakteristická forma uvařené, pro sv. polovinu svč. nář. a záp. Moravu ekvi-
valent uvaříno (ten se objevuje i jinde, jednak – často v dubletě – v Čechách, zejména v jejich jv. části, jednak –
sporadicky – na Moravě na Litovelsku).

Výrazy ve městech se zpravidla shodují s nář. okolím, ve městech areálu vaříno se uplatňuje jako nová
varianta vařeno. Pod vlivem spis. jazyka se ve městech, především však pohraničních, užívá formy uvařeno.

4    uvařeno  Tk, MČ

uvařené  sloven. uvarené

5    vařeno Ju 5 — vaříno Ju 1–3 — uvaříno Ru 3, 4 — vaření Ju 1, Ru 2 — vařeni Ju 2 — uvařené Ju 7, Ru 5 — uvaření Ju 4

6    —

7                 Existence totožných forem bezpředponových a předponových, jmenných i složených byla zjištěna v položce (je/máme) upečeno: upe-
čeno/upečíno, pečeno/pečíno × upečené/pečené. V Čechách byl sice výzkum uskutečněn na tzv. řídké síti bodů, územní rozšíření jednotli-
vých ekvivalentů se však vcelku shoduje se situací zaznamenanou na mapě ČJA 4-413 – (je/máme) uvařeno. V oblasti s obměnou pečíno se však vyš-
ší měrou uplatňuje varianta předponová upečíno. Více vzájemných přesahů dokládá výzkum rovněž z jz. Moravy (pečíno × upečíno).

Kl

sklizené (sklí- 146, 642, 645, 683, 701, skližení 681) — skluzené — skliďené (sklí- 717, 719) — skluďené (též
806, sklú- 721) — skludzene (též 755, -une 831–836)

2                 Výzkum byl zaměřen na tvar trpného příčestí slovesa sklízet v kontextu sklízet obilí. V některých náře-
čích, zejména v již. Čechách a na vých. Moravě, se užívá sloves jiných, nejčastěji však slovesa svézt, srov. jč. sve-
zíno
/svezino/svežíno/svežino, svezený/svežený a vm. svezené/zvezené. Základ -klidit (popř. -klu-) je však
v těchto nářečích rovněž doložen, třebaže u sloves s odlišnou předponou a s odlišným významem (uklízet, po-
klízet
– u obou ‚uklízet; poklízet dobytek‘, srov. ČJA 3-183 poklízet dobytek); i v tomto případě byl příslušný tvar mapován. Srov. též ČJA 4-349 sklízet inf.

Vedle základního rozdílu morfologického (jmenná forma: -o × složená forma: ) byly zachyceny též dife-
rence hláskoslovné. Ty spočívají jednak v obměnách přípony -eno (-eno/-íno/-ino, srov. ČJA 4-412 (je/máme) otev-
řeno), jednak v souhláskové alternaci před příponou (z × ď × dz, k ní srov. ČJA 4-409 zasazený), jednak v hlásko-
vých variantách skli- × sklu-: -u- je pův. kořenná samohláska, -i- je výsledkem přehlásky ’u > i, blíže viz ČJA 5, Změna ’u > i, ’ú > í, s. 16–19

3                 Základní dichotomie forem jmenných (záp.) a složených (vých.) se shoduje s průběhem hranice zazna-
menané na mapě ČJA 4-412 (je / máme) otevřeno.

Uzemní rozrůzněnost ekvivalentů je znásobena existencí hláskoslovných obměn souhlásky před formantem
příčestí (srov. paralelní jev v položce ČJA 4-409 zasazený) a uchováním nepřehlasovaného kořenného ’u: většinové
jsou tvary s fundujícím základem na -z-, vyskytující se v Čechách (sklizíno, sklizené), v střm. nář. bez jejich záp.
úseku (sklizené, skluzené) a ve stř. části nář. slez. (skluzené). Obměn se základovým ď se užívá v sv. Čechách
(sklidíno), na záp. Moravě v oblasti na západ od řeky Svitavy a Svratky (vesměs sklidíno, ojediněle skliděno, na
Tišnovsku a již. Brněnsku skliděné), ve vm. dialektech (skluděné). Slez. nář. se vydělují obměnou -dz- (skludzené).

Pro nář. v Čechách a na jz. Moravě jsou navíc charakteristické obměny na -íno (čes. sklizíno, mor. sklidíno).

Stav ve městech nebyl zjišťován.

4    sklizeno  stč. skluzeno, Db, MČ

skluzené  sloven.

5    sklizeno Ju 2, 5, Ru 3 — sklizíno Ju 2, 3, Ru 2, 4 — skliďíno Po 1, Ju 1 — sklizeni Ju 2

6    —

Kl

Na celém území se užívá podob odvozených z t-ového příčestí, pouze na Domažlicko se omezuje dialek-
tický tvar zasíno.

Příčestí t-ová se vyskytují v hláskových obměnách, které jsou výrazně územně vymezeny: kromě většino-
vé podoby se základovým -se- (zaseto, zaseté) byly – na okrajích zkoumaného území a zpravidla jako nedublet-
ní – zaznamenány také další varianty, a to zasé na sv. okraji vm. nář., zasíto v lounském a manětínském úseku,
zasito na záp. okraji Čech, zas’ité v záp. polovině slez. nář., zas’até v jejich stř. úseku a za’oté v úseku vý-
chodním.

Stav ve městech nebyl zjišťován.

4    zaseto  MČ (stč. part. pas. -sět, Db part. pas. set)

zasíno  pol. zasiany (stč. part. pas. -sěn)

zas’até  sloven. zasiate

zas’i  hluž. zasyte

5    zaseto Po 1, Ju 1–3, 5, Ru 2, 3 — zaseté Ru 5 — poseté Ju 7 — zasetí Ju 4 — posetí Ju 6

6    —

Kl

mukoliv slovnímu druhu, např. fčerach tam šel, dumach slyšela, fčilech šel (po samohlásce se užívá -ch, po sou-
hlásce -ech, tento typ registrujeme jen v 1 M v závorce), u třetího typu pak se -(e)ch připojuje ke tvaru slovesa,
např. šelch tam, mělach kravu, v přechodových dialektech čes.-pol. šelech (tam je i dostaleś, srov. ČJA 4-419 dostal
jsi 2. os. sg. m. min. č.). Někdy se tvary na -ch zesilují předsunutým -že-; varianty s -že- byly jako dubletní zachyceny v lokalitách 831 (jožech šel) a 834 (šelžech). Tvary s -ch představuji relikty aoristové koncovky (např. stč. skrych, srov. spis. tvar podmiňovacího způsobu šel bych). Vzájemné ovlivňování tvarů pomocného slovesa v préteritu a v kondicionálu je umožněno tím, že tvary či zbytky tvarů pomocného slovesa plní stejnou funkci, totiž vyjadřují osobu (vlivem bych vznikly např. tvary jach šel, šelch, vlivem jsem pak tvar by sem nesl).

Tvary s analogickým koncovým -ch v minulém čase se zabývala též dotazníková položka 2464, jejíž vý-
sledky byly rovněž využity při zpracovávání této mapy a komentáře.

3                 Hranice mezi typy préterita já šel a šel jsem sleduje bývalou zemskou hranici, přičemž typ šel jsem jako
dubletní zasahuje zejména vých. polovinu svč. nář., dále byl zapsán na Mladoboleslavsku, Roudnicku, Ledečsku
a Českobudějovicku. (Je třeba dodat, že typ šel jsem je dnes běžný v celých Čechách, charakterizuje však spíš
mluvu mladší generace.)

Typ jách šel se vyskytuje ve vých. polovině slez. nář., častěji zde však byl zachycen vedle typu šel jsem,
popř. já šel, na Frýdecku a Hlučínsku navíc vedle typu šelch, který byl odděleně též zapsán v oblasti kopanič.
nář. V oblasti přechodových nář. čes.-pol. byla zaznamenána forma šelech.

Ve městech je situace převážně shodná s nář. okolím, jen v některých čes. městech navíc proniká (zřejmě
vlivem spis. jazyka) užití tvaru s pomocným slovesem.

4    šel jsem  stč., Db. Tk. MČ, sloven. išiel som, pol. szedłem, hluž. šoł sym

5    šel sem Po 1, Ju 4, 7, Ru 3–5 — já šel Po 1, Ju 2, 5, Ru 2

6    ASJ II 311:275, AJŚ 1436, 1437, PLPJ 344, OLA 3111, 3112

Ko

419      dostal jsi / dostals 2. os. sg. m. min. č. (2448) — mapa s. 597

smál jsi se / smál ses (2449)

1    M         dostal si (dostal s’i 820, 822, 825–829, dostal šy 808)

dostals (dostalś 831, dostalš 835)

dostaleś (dostaleš 835, 836)

2                 Ve spis. jazyce i v nářečích se ve 2. os. sg. préterita vedle plného tvaru pomocného slovesa jsi užívá zkrá-
cená podoba -s. Tento osobní formant lze připojit nejen k příčestí l-ovému (dostals), ale i k zájmenům (tys do-
stal
), příslovcím (kdes dostal), částicím (