ČJA 3

225 kohout (927) — mapa s. 493

1    M         kohout

kokot

kokeš 626, 643, 717, 718 — kukeš 628, 629

N          kokeš 411, 502, 652, kokoš 754, kokošik 149, kokón 727 — vše expr.

2                 Mapa zachycuje nář. rozdíly v pojmenování kohouta, tj. samce kura domácího. Všechny zachycené názvy
jsou onomatopoické. Základní diferenci kohout × kokot chápeme už jako lexikální, přestože jde od původu
zřejmě o podoby navazující na dvě hláskové varianty jednoho psl. základu *kok-/kog- (tak Holub-Kopečný).

Od podoby kokot se pak odvozuje slovotvorná varianta kokeš a její hláskoslovná obměna kukeš, obě zazname-
nané zpravidla už pouze u staré generace. Ojediněle byla zapsána podoba kokeš (případně kokoš, kokón) jako
expresivní dubleta; v tom případě ji na mapě nezachycujeme.

3                 Pojmenování kohout, shodné se spis. jazykem, bylo zaznamenáno na celém území českého jazyka kromě
sev. poloviny slez. nář., kde se pevně udržuje archaické označení kokot (většinový výraz kohout v době výzku-
mu na toto území ještě nepronikl, je doložen jen z mluvy mladé generace ve městech). Na již. Moravě mezi Mor.
Krumlovem a Kyjovem byla zapsána varianta kokeš/kukeš.

4    kohout  stč. kohút, Jg též kohút, SSJČ, SSJ kohút, pol. kogut — Zřejmě
k psl. onomatopoickému základu *kog-. Viz kokot.

kokeš  m. v sled. významu jen nář.; stč., Jg též kokoš, SSJČ nář., Bš
u Žďáru (pol. kokosz f. ‚slepice‘, ‚kvočna‘, hluž. kokoš f. ‚sle-
pice‘, ‚kuře‘) — Onomatopoické pojmenování; -e- je jerového
původu.

 

kokot  v sled. významu jen nář; stč., Jg, SSJČ nář. — Z psl. *kokotъ,
slovo onomatopoického původu; podle Mch pochází od zvu-
ko ko ko ko, jež kohout vydává, když např. svolává slepice
k zrnu, nikoli od kokrhání.

kukeš  jen nář. — Hlásková varianta výrazu kokeš patrně odrážející
zřejmě v minulosti větší rozsah změny o > u.

5    kohout Po 1, Ju 1–5, Ru 1–4 — kohót Ju 6 — kohút Ju 7, Ru 5 — kokoš Ru 5

6    MAGP 438, AJŚ 528, AJPP 210, AJK 304, SSA 2.32, OLA 286, ALE 289

Či