ČJA 3

144 zákolník (716) — mapa s. 339

1    M         zákolňík (zákloňík 407, zákoňík 308, 441)

zákolesňík (zákolesák 256)

lounek (perlounek 145, 162) — lonek (též lónek 132, pérlonek 108, 109) — lunek — luňek 137, 644, 647 —
lúnek

louňík (lóňk 610–615) — lovňík (louvňík 429, loudňík 503)

záosňík (zaošňik 807, 810, 832, 836, zaosňik 833–835)

záosek (za- 752, 753, 755, též zaos’ka 829) — zálosek (zálozek 682)

foršteker 818 (forštekl 821, šteker 819)

N          zástrčka, zákofka, záraška, štift, kolík, roubík, hřebík zatykel, závlačka, záblatňík 103, 159, 257, 304, 322, 414, 424, 428, 463, 502, zá-
platňík 103, 148, 160, 162, 257

2                 Zjišťovala se nář. pojmenování hřebu, který drží kolo vozu na nápravě. Kromě rozdílů lexikálních jsou do-
loženy četné rozdíly slovotvorné (např. záosek × záosník, lounek × louník) a hláskoslovné (např. louník × lov-
ník
, lounek × lonek × lunek × lúnek).

Reálie se mohla podle technického provedení krajově lišit. Šlo o hřeb s péry nebo s kroužky (pojmeno-
vání tohoto typu zákolníku zachycuje naše mapa), popř. o hřeb se širší oblou stříškou. Tento druhý typ nesl jmé-
no záblatník (záplatník) a podle našich zjištění se ho užívalo v Čechách převážně u malých vozů s dřevěnou ná-
pravou. Protože jde o reálii tvarově a do jisté míry i funkčně odlišnou (srov. III-145 podložka u zákolníku), její
označení nemapujeme. Bartoš dokládá výraz záblatník bez uvedeného funkčního rozlišení také z Moravy; náš
výzkum jej tam však již nezachytil.

Výrazy zákolník a zákolesník jsou tvořeny od dvou od původu stejných základů, na mapě je však řešíme
jako dva blízké samostatné lexémy.

Rozdíly v provedení zákolníku – buď s pérem, nebo s kroužkem – vcelku nenašly odraz v názvu a jen zce-
la ojediněle se typ hřebu s péry pojmenováním odlišuje, srov. perlounek, popř. je blíže určen atributem pérový
lounek
, lounek s pérem, lounek křídlový. Dvojslovných pojmenování se v běžné komunikaci neužívá; jde o ozna-
čení, jimiž mluvčí jen v odpovědi na otázky explorátorů chtěli odlišit uvedené dva typy zákolníku.

Rozměry je zákolník poměrně malý, a patrně proto výzkum přinesl vedle běžných výrazů zákolník, lou-
ník
také formy deminutivní louníček, zákolníček. Protože byly tyto zdrobněliny zapsány jako dubletní a proto-
že netvoří kompaktní oblasti, nejsou mapovány.

Z mapování jsme rovněž vyloučili výrazy neterminologické povahy, jichž explorátoři užili ad hoc z nezna-
losti skutečného termínu. Jde o slova s obecnějším významem ‚jakákoli závlačka k zajištění předmětu‘.

Výsledky přímého terénního výzkumu byly konfrontovány s údaji z KLA a byly jimi zpřesněny. Za po-
zornost stojí, že forma záosek, potvrzená v oblasti mezi Kroměříží a Lipníkem nad Bečvou, byla dříve běžná
také na Uherskobrodsku.

Vzhledem k tomu, že ze Slezska není doložena podoba zoosník (po předpokládané změně á > o), lze sou-
dit, že tam nedošlo k jinak běžnému dloužení předložkové předpony. Nelze ovšem ani vyloučit, že se nářečí ne-
realizací uvedené změny vyhnulo postavení dvou stejných samohlásek vedle sebe, jež by vedly k splynutí a vý-
slednému tvaru zosník.

3                 Zeměpisné rozložení jednotlivých lexémů a jejich slovotvorných a hláskoslovných variant skýtá pestrý
obraz a zjištěná pojmenování tvoří kompaktní areály.

Největší území pokrývá slovo zákolník. Zabírá větší západní část Čech (zhruba po linii Kolín – Ledeč nad
Sázavou – Jindřichův Hradec) a pak tvoří odděleně ještě dvě menší oblasti; první je ve středním úseku střm. ná-
řečí, druhá v stř. pruhu Slezska. K oblasti tohoto výrazu se přimyká rozsáhlé teritorium různých odvozenin od
přejatého základu lon- (lun-), jež na východě dosahuje zhruba linie Litovel–Kyjov–Břeclav. Celé toto terito-
rium se dělí z hlediska slovotvorného na dva celky: jižní, menší území výrazů se sufixem -ík, a severní, mnohem
větší, se sufixem -ek. Severní okrajový úsek svč. nářečí s centrem na Novopacku má výrazy v podobě lonek, vý-
chodně odtud na Trutnovsku a Náchodsku se vyskytuje hlásková obměna lúnek, dále po okraji na východ s pře-
sahem na Zábřežsko se nachází podoba lunek, na Zábřežsku navíc vzácně forma luněk. Široký pás od Kolína
a Hradce Králové přes Novoměstsko, Boskovicko a Brněnsko až téměř k Břeclavi se vyčleňuje tvarem lounek.
Jindřichohradecko a celá jz. Morava včetně Znojemska je charakterizována slovotvornou variantou louník, záp.
od Jihlavy v hláskoslovné obměně lovník. Pro vm. nářečí je typický výraz záosek, na Holešovsku v obměně zá-
losek
. Větší část Slezska charakterizuje slovotvorná varianta záosník. Malý, ale poměrně kompaktní celek tvoří
ještě slovo zákolesník na Ledečsku.

4    foršteker  jen nář. — Přejato z něm. (Vorstecker ‚zarážka‘).

lonek  jen nář.; Jg dem. k lon téhož významu — Adaptací staršího něm.
základu (lonne).

lounek  Jg, SSJČ — Adaptací něm. základu.

louník  jen nář.; Jg, SSJ lonik, hluž. lónk, pol. lon — Formální dem., viz
lounek.

lovník  jen nář. — Z louník, viz tam; souhláska v patrně hyperkorekcí
za předpokládané
výslovnostně blízké bilabiálnímu w.

lunek  jen nář.; Jg lun — Viz lounek. Formální dem. od střhn. lun.

lúnek  jen nář. — Viz lounek.


luněk  jen nář. — Viz lunek; měkčení n patrně analogické (česněk, ka-
men
ěk).

zákolesník  Jg, SSJČ říd., SSJ — Z předl. spojení za kolesem (analogic-
ký tvar podle původních nepřímých pádů od slova kolo).

zákolník  Jg, SSJČ i nákolník — Z předl. spojení za kolem.

zálosek  jen nář. — Viz záosek; vkladné l patrně k usnadnění výslov-
nosti.

záosek  jen nář.; Jg mor., SSJ záosok — Z předl. spojení za osou.

záosník  jen nář.; Jg — Viz záosek.

5    zákolňík Ju 4, 5, Ru 2 — zákolňik Ju 3, Ru 3 — zákoňík Ru 1–3 — lounek Ju 1–4 — louňik Ru 4 — lónek Ju 6 — lún Po 1 — záosek Ru 5 — zaosek Ju 7

6    —

Bh