ČJA 2

104 pelyněk (1379) — mapa s. 247

1    M         peliňek — pelynek — peluňek — pelunek — p’olunek — poliňek — polynek — ponek (pojínek 701, 734)

peliňka 161, 501 — pelinka — peluňka (též 212) — pelunka — p’oluňka 834–836 — polinka 433, 446,
447 (polénka 517, 519)

peluň f. (peluň m. 122, 139) — poliň f. 333

hořká poliň, h. poliňe 455, 456 (h. polejka 457)

2                 Všechny nář. výrazy pro pelyněk (Artemisia L.) jsou tvořeny od téhož lexikálního základu. Bohatá variantnost podob plyne ze střídání samohlásek v kmeni nářečních slov (pe- × po-; -lu- × -ly-), dále ze zařazení jmen
k muž. nebo žen. rodu a z rozdílu slovotvorného (neodvozený výraz peluň × odvozený peluňka; polyň × polyň-
ka
apod.). Výjimečná jsou souslovná pojmenování typu hořká polyň.

Mapa mj. názorně ukazuje, jak na styku dvou podob dochází ke kontaminacím (např. na hranici forem po-
lynek
a peluňka se zformoval tvar peluněk nebo na styku forem pelunek a polynek vznikla podoba pelynek).
Šrafování, znamenající výslovnost -nek, -nka, se vztahuje i na značky.

3                 Nejvýraznější protiklad mezi nář. výrazy pro pelyněk tvoří rodový rozdíl.

Převážnou část území Čech a malý jz. úsek Moravy charakterizují slova rodu ženského: peluňka, na svč.
okraji pelynka, na sv. Čech v neodvozené variantě peluň.

Pro téměř celou Moravu, pro Slezsko (kromě Jablunkovska s výrazem pjoluňka) a pro široký pruh na zá-
padě Čech jsou typické výrazy rodu mužského. Tak na samém okraji záp. Čech převládá forma polyněk, v ob-
lasti na severu a východě k ní přiléhající převažuje forma peluněk. Tato forma je rovněž běžná v dubletě na šir-
ším Českobudějovicku. Na Moravě je většinovým výrazem polýnek (se zdlouženým y-ovým vokálem a s jeho
pravidelnými střídnicemi). Vzhledem k tomu, že sev. okraj Valašska má proti očekávání běžnou podobu s krát-
kým vokálem – polynek, usuzujeme, že Slezsko mělo patrně od původu právě tuto podobu a že tu nedošlo k po-
zdějšímu krácení forem polýnek. Vých. část Opavska a Frýdecko se vydělují podobou pelynek, dále k východu
na čes.-pol. pomezí převládá forma pelunek, na Těšínsku v dispalatalizované podobě pjolunek.

Vedle výrazů zakončených na -něk, -ňka jsou v nářečích časté též formy s nepalatálním -n- (-nek, -nka).
Tyto podoby jsou jako jediné na Moravě a ve Slezsku (např. polýnek, pelunek), v Čechách se vyskytují zejména
v jzč. nářečích a na okraji nářečí svč.; tam bývají převážně dubletní. Na mapě jsou zakresleny šrafami.

V mluvě měst převládá výraz pelyněk, shodný se spis. jazykem, u starší generace na vých. Moravě dosud
přežívá tradiční výraz polýnek, v Čechách vzácně peluňka, popř. peluněk.

4                 Původ pojmenování pelyňku není jasný. Nelze jednoznačně určit ani psl. podobu. Podle Mch snad *pel+unъ, *pol+unъ, kde pel- by
mělo týž kořen, který je v pálit, a -unъ by byla činitelská přípona (jako např. u běh-oun). Spojení s pálit je sémanticky možné, neboť z pe-
lyňku
se tvořily kužílky, jež se rozpálené přikládaly na kůži nemocného. Pojmenování zakončená na -ek, -ka jsou formální deminutiva.


hořká polyň(e)  jen nář. — Sousloví.

peluň  f. stč. pelyň, pelyn obě m., Jg též pelun m., SSJČ zast.

peluněk, -nka  Jg dem. k peluň, pelun, SSJČ zast. a říd.

peluňka, -nka  Jg, SSJČ obě zast.

pelyněk, -nek  stč. též pelynk, pelyník, Jg, SSJČ obě podoby (pely-
nek
zast.).

pelyňka, -ka  stč. pelyňka, Jg pelynka, SSJČ pelyňka říd.

pjolunek  jen nář.; pol. piołun, dem. piołunek, hluž. połon — Z p’elu-
nek
pol. dispalatalizací ’e > ‘o.

pjoluňka  jen nář. — Z p’eluňka, viz pjolunek.

polýnek  jen nář.; Jg mor.

polyněk, -nek  jen nář.; stč., Jg polyněk slc., SSJ polynok, palina říd.

polyň  f. jen nář.; stč. i polyn, obě m., Jg f.

polynka  jen nář.; stč.


5    pelinek Ju 4, 6 — polýnek Ju 7 — polínek Ru 5 — peluň f. Po 1 — pelinka Ju 4 — pelunka Ru 2, Ju 1, 2, 5 — peluňka Ru 3, 4, Ju 3

6    PLPJ 137, AJPP 295, SSA 5.44, OLA 468

Bh