ČJA 2

33 sýček (1457) — mapa s. 105

1    M         sýček (síc 206, 426)

kulich (kulíšek 102, 161, 230, 232, 233, 328, 423, 614, 615, 640, 659, 660, kuliš 406)

kalous (-z 821, 830, kalousek 506, 806, též 624)

ťuhýk (ťohýk 633) — ťujík (ťuík, ťojik 652, ťulik 664) — čujík (též 804, čuík) — čuvík (též 757, 804) — ťuvík
121, 145, 147, 648 — kuvík (kuvíček 245) — uvik 822 (
uvik 801, ubik 801)

kujíček (kujík 322, 330, 334, 431, skujík 322, kujíč 431)

puťák — púťák

hejkal 112, 124 (hejkálek 408)

puhač 831, 833, 836

súva (nočňí s., sova 118, 442, 443, 447)

S          skříček 220, pohůnek 302, tódnfógl 306, sojíček 337, putpuďak 62, lulek 730

2                 Mapa přináší obraz zeměpisného rozložení nář. názvů pro sýčka, malého ptáka z řádu sov. U nás žije sý-
ček obecný (Athene noctua), jenž se v lidovém jazyce někdy neodlišuje od sýce (v našich krajích se vyskytuje
sýc rousný – Aegolius funereus). Někdy i v naší starší literatuře bývá sýček označován jako „sýc“ (např. názvy
kulich, ťuhýk, kujík, pohunek a puťák jsou u Kotta doloženy ve významu „sýc“ či „sýc obecný“, Sterzingerův
Německo-český slovník uvádí SteinkauzAthene noctua – „sýc obecný“ atd.). Podobně i v němčině a polštině
se často užívá pro oba tyto příbuzné ptáky stejného výrazu (Kauz, sowa pójdźka). V případě názvu kalous jde
zase o označení příslušící ve spis. jazyce jinému druhu sovy (rod Asio). Jindy se v nářečí setkáváme s výrazem

ještě obecnějším – sůva. O přenášení pojmenování svědčí název ťuhýk, který v současné spisovné češtině zna-
men
á čeleď ptáků řádu pěvců Laniidae.

Sýček byl v minulosti spojován s představou o ohlašování či dokonce přivolávání smrti. Např. podle
Jungmanna je sýček
pták… rád po světle a nemocnicech jdoucí, zvláště kde shnilou zimnici neb spálu čije, pro-
čež za zvěstovatele smrti u sprostého lidu držený“. Snad z tabuových důvodů se tyto pověry téměř neodrazily
v našich nář. pojmenováních pro sýčka, na rozdíl např. od němčiny (Schwarzseher, Unheilverkünder, srov. též
naším výzkumem doložený název tódnfógl). Většina našich nář. názvů je motivována hlasem sýčka, je (podle
Mch) odvozena od onomatopoických sloves napodobujících zvuk, který tento pták vydává (kulichat, ťuvíkat
apod.; Jg: „kulicháním sejček vítá příchozího na hřbitov“, „ťuvíkají k smrti kalúsi“). Nelze však vyloučit ani tvo-
ření konverzí přímo od citoslovcí, jimiž je v jazyce interpretován hlas sýčka. Vzhledem k tomu, že jde o zvuk
poměrně složitý (Mch: „…jeho hlas je prý čtyřdílný: pújď pújď kev kev kuvit kuvit pupu pupu“), který lze inter-
pretovat různě, bylo zaznamenáno mnoho lexémů a jejich hláskových variant, a to zejména u lexému ťuhýk
(o onomatopoickém původu svědčí i skutečnost, že samohláska u ve slovech ťuhýk a ťujík téměř nepodlehla pra-
videlné střm. změně u > o, srov. PRO D2a, b). Slovo kulich, přestože vzniklo podobně, hodnotíme pro hláskovou
odlišnost už jako jiný lexém.

3                 Většinové pojmenování sýček, shodné se spisovným jazykem, má kompaktní výskyt téměř v ce-
lých Čechách a zhruba v sz. polovině Moravy, expanzivně se však šíří i do oblastí tradičních názvů. Jako
spisovné je hodnoceno také další velmi rozšířené, zpravidla dubletní označení kulich, jež má centrum vý-
skytu ve stř. Čechách a objevuje se více či méně rozptýleně i v ostatních nář. regionech. Název kalous je
doložen ze dvou dnes oddělených oblastí: zaujímá značnou část svč. nářečí a záp. polovinu Slezska. Snad
jde o zbytky jediného velkého areálu, v minulosti narušeného něm. osídlením a dnes pronikáním spis. výrazu
sýček.

Jv. polovina Moravy a Slezska je charakterizována lexémem ťuhýk a jeho hláskovými variantami. Podoba
ťuhýk byla zaznamenána na většině území vm. nářečí (bez Vsetínska) a na malé oblasti mezi Brnem
a Boskovicemi. Na širším Brněnsku a odděleně v sev. části vm. dialektů se užívá varianty ťujík, Novojičínsko
a Holešovsko má podobu čujík, z Příborska se dokládá obměna čuvík a z již. Ostravska a z čes.-pol. smíšeného
pruhu kuvík. Tyto výrazy mají obdobu v zč. variantě kujíček.

Další lexémy zaujímají jen malé oblasti nebo jsou rozptýlené. Na Příbramsku bylo zapsáno pojmenování
puťák, jeho hlásková varianta púťák se vyskytuje na samém okraji tradičního českého osídlení v širším okolí
Roudnice. Ze sev. pomezí svč. dialektů, z Ledečska a Prachaticka je doloženo označení sůva (sova),
z Novopacka hejkal a z přechodných nářečí čes.-pol. puhač.

Ve městech se už vesměs prosadil výraz sýček, v oblastech jiných tradičních názvů obvykle jako
dubletní.

4    čujík  jen nář.; Kt mor. (Jg mor. „vejr“) — Od čujíkat, viz ťuhýk.

čuvík  jen nář.; Jg mor., Bš horň., Příbor — Od čuvíkat, viz
ťuhýk.

hejkal  v sled. významu jen nář. (SSJČ jen ‚v lidové představivosti
lesní strašidlo‘) — Deverbativum od hejkat.

kalous  v sled. významu jen nář.; Jg kalouš, -ek, Kt též -ek, kalouš,
-ek, Bš kałus laš., kalousek záp. Morava (stč. ‚Ohreule‘, SSJČ
‚lesní sova s pernatými chvosty –- v podobě boltců na hlavě,
zool. rod Asio
) — Rozšířením významu. Odvozeno asi od kal
podle vyvrhování chuchvalců z chlupů, peří a jiných nestra-
vitelných částek pohlcených zvířat.

kujíček  jen nář.; Kt kujík ‚sýc‘ — Dem. ke kujík, to od kujíkat, viz
ťuhýk.

kulich  Jg též kulišek, kulišek malý, Kt též ‚sýc‘, též kuluch, kulíšek,
SSJČ, hluž. kulišk (stč. kulih, pův. asi kulih(a) ‚koliha‘) —
Deverbativum od onomatopoického slovesa kulichat ‚vydá-
vat křik, zvuky kulichům vlastní‘. (Holub-Kopečný již
psl.)

kuvík  Jg slc., SSJČ zast. a nář., SSJ — Od kuvíkat, viz ťuhýk.

lulek  jen nář. (Kt ‚dudek‘) — Nejasné, zřejmě též onomatopoického
původu.

pohůnek  v sled. významu jen nář.; Kt pohunek „sýc obecný“. — Od
pohonit; motivace nejasná, snad ‚pták, který volá, pohání
k smrti‘.

puhač  jen nář. — Patrně onomatopoického původu.


puťák, púťák, putpudák  jen nář.; Kt puťák „sýc obecný“ —
Onomatopoického původu (srov. hlas sýčka v odd. 2).

skříček  jen nář. — Nejasné. Patrně odvozeno od slovesa skřečet
(o hlasu ptáků).

sojíček  jen nář. — Kontaminací názvů sova či sýček a kujíček.

sůva  v sled. významu jen nář.; pol. sowa pójdźka (i ‚sýc‘) (SSJČ ob.
a expr. ‚sova‘) — Nespecifikované pojmenování.

sýček  Jg též sejček, dem. k sýc, sejc, SSJČ — Podle Mch má sýc pa-
trně své -c mylným zpětným pochodem ze sýček. Psl. *syčь
souvisí snad se syčet.

tódnfógl  jen nář. — Adaptací přejímky z něm. (patrně z Totenvogel
„pták mrtvých“.

ťuhýk  v sled. významu jen nář.; Jg, Bš slov., val. (SSJČ ‚zpěvný pták
se zahnutým zobákem, zool. rod Lanius‘) — Mch: ve stč. ná-
zev pro strakopouda, pak přenesen na ptáka datlovitého; ve
starší podobě tak byl označován sýček. Zpětný útvar ze zvu-
komalebného ťuhýkat (ostatní hláskové varianty ťujík, ťuvík,
kuvík, kujík, čujík apod. z příslušných onomatopoických slo-
ves).

ťujík  jen nář.; Kt ‚sýc‘ (též ťuýk, ťuyk ‚hlas ťuhýkův‘), Bš val. — Od
ťujíkat, viz ťuhýk.

ťuvík  jen nář. (Jg jen ťuvíkati, tak i SSJČ říd. a poněk. zast.) — Od ťu-
víkat
, viz ťuhýk.

uvík  jen nář. — Od uvíkat, viz ťuhýk.

5    kulich Ju 3 — kalous Ju 2 — ťujík Ju 6 — ťuvik Ju 2, 4 — ťuwik Ju 2 — kuvík Ru 3 — čuvik Ju 2 — kujíček Ju 5 — sova Ru 2 — súva Ru 4 — súwa
Po 1

6    —

Či