2 děvče (1905)

1    M         holka

ďevče n. (ďefčo 701) — ďouče — ďúče (též 137) — ďefča (dzjéfča 755) — ďifče — ďifča (džifčyn 835,
836)

ďifče f. (ďífče 304)

ďifčka

ďevka — ďouka (ďuka 137)

ďevucha (2 slabiky: ďeucha 801, 828, 830, 832–835, dźoucha, 818, 84, dźocha 818; 3 slabiky: ďeucha 819, 820, 832, dźoucha 831)

ďefčica (též 616, 681)

cérka (též 728, 74, cerka 676, 681)

žába (žaba)

húďe n.

kurva (kurvička)

slota

ďecko

N          ďífka, ďefka

2                 Zjišťovaly se diference v pojmenování děvčete, nedospělé osoby ženského pohlaví – zhruba do 12 let. Významné rozdíly se projevily především v rovině lexikální. Vedle převládajících názvů holka a děvče byly zachyceny dialektismy cérka, žába, hůdě, kurva, slota a děcko. Kromě nich se mapovaly také slovotvorné, rodové a hláskové obměny slova děvče. Základní slovotv. typy tvoří varianty děvče, děvčica, děvucha a divčka, popř. děvka. Diference hláskové způsobené reflexy bilabiální výslovnosti souhlásky v (která je zde u několika ekvivalentů výjimečně mapována; jinak srov. PRO B1) vytvářejí tři řady podob: 1. děuče, děuka, děucha, 2. ďouče, ďouka, ďoucha, 3. ďúče, ďuka. (Obměny děucha a ďoucha bývají vyslovovány jak dvou-, tak i tříslabičně.) Z kvantitativních rozdílů (-ě- × -ie- > -í- > -i-) jsou pozoruhodné formy divče a divčka; slovo divče je navíc místy i ženského rodu. Mapovaný výraz kurva zahrnuje rovněž formální dem. kurvička, vyskytující se většinou jako potenciální dubleta.

Podobně jako u hesla chlapec (srov. I-1) existují i zde u jednotlivých nář. ekvivalentů určité rozdíly sémantické a stylistické. Do mapy nebyl pojat výraz dívka a většinou ani děvka (jednak označují tato slova obvykle děvčata starší, jednak se u nich projevují další významové specifikace, např. ,služebná‘). Mapováno bylo jen plně ekvivalentní pojmenování děvka, zaznamenané sporadicky v archaické vrstvě.

3                 Ze synchronního hlediska vytváří hlavní lexikální protiklad interdialektický výraz holka (běžný v Čechách, pronikající však zejména v mluvě městské mládeže také na Moravu) a název děvče (typický téměř pro celou Moravu a jč. oblast). K nim se řadí méně početné regionalismy. Je to především výrazný vm. dialektismus cérka, dále pak označení žába (užívané v sz. Čechách a v podobě žaba na jz. Moravě a v přilehlém přechodovém čm. pásu), kurva, popř. kurvička (na rozhraní stř. a sv. Čech), hůdě (v již. Čechách), slota (na jz. Moravě) a děcko (sev. od Vsetína).

Nejrozšířenějšími slovotvornými odvozeninami jsou podoby děvčica (na Slovácku), děvucha (ve Slezsku), divčka (v zč. okraj. úseku) a děvka (v široké svč. oblasti). Bohatě hláskoslovně diferencovaná je hlavně svč. oblast. Charakteristickým označením ve vč. úseku jsou obměny děvče a ďouče, v širší svč. oblasti se užívá feminin děvka a ďouka (ojediněle byl zachycen i název ďuka), v Podkrkonoší pak ďůče. Hláskoslovné paralely děucha a méně často i ďoucha byly zaznamenány v přechodných nářečích česko-polských. V okrajových úsecích se vyskytují i varianty s kmenovým -i-; je to pojmenování divčka (v zč. okrajovém úseku) a archaické femininum divče (na Chodsku). Menší areály dále vytváří neutrum divče, a to na Doudlebsku, Zábřežsku a jz. od Českého Těšína (zde v podobě divča). Regionální obměna děvča byla zachycena především ve frenštátské skupině slezských nářečí.

Pojmenování děvče má předpoklady k úplnému zobecnění (zatlačování ostatních tradičních výrazů do periferní sféry se projevuje omezením jejich rozsahu jak ve smyslu územním, tak i stratifikačním – stylistickém); jako potenciální hovorová paralela se šíří interdialektické slovo holka.