a to především dloužení e před ň (stavéní, stavéňa, stavéňá; srov. ČJA 5-182 bolení) a též krácení koncového í > i, jehož rozsah v podstatě odpovídá stavu, který zachycuje mapa PRO A1abc.

Vedle koncovky -í (a její krátké varianty -i) se v nářečích v sledovaném tvaru uplatňuje ještě pův. nepřehlasovaná ьjo-kmenová koncovka -á a též koncovka -a, která je patrně výsledkem příklonu pův. koncovky -á ke staré koncovce o-kmenové (popř. jo-kmenové) střední. Podoba stavjaňjé, zapsaná v kopanič. nářečích, navazuje na sousední sloven. jazykové území.

3                 Podoba shodná se spis. jazykem stavení je běžná v jz. polovině Čech a na Moravu přesahuje v pásu mezi Novým Městem na Moravě a Brnem, dále se vyskytuje na Kyjovsku, Holešovsku, Valašskomeziříčsku a také v městské mluvě na Moravě a ve Slezsku. Varianta staveni pokrývá sv. polovinu Čech s přilehlou centr. částí střm. nářečí, na již. Moravě vytváří areál ohraničený městy Slavonice, Jihlava, Brno, Vyškov a Mikulov.

Na vých. polovině Moravy a ve Slezsku dominuje tvar staveňa, podoba staveňá se dokládá hlavně z již. a jv. Slovácka. Formy se zdlouženou samohláskou e před ň (stavéňa, stavéňá, stavéní) pocházejí ze stř. úseku vm. nářečí.

4    staveňa  hluž. -ja

stavení  stč. stavenie, Db, Tk, MČ, sloven. stavanie

5    staveňí Ju 3, 5, Ru 1, 2, 5 — staveňi Po 1, Ju 1, 2, 4, 6, Ru 3, 4 — stavéňí Ju 7 — stavéňa Ju 7

6    SSA 11.67.3

Fi